Cesta: Zapomenutý klenot postapo žánru

Není postapo jako postapo. Esencí tohoto sci-fi subžánru je sice vždy život po kolapsu civilizace, ale to jsou v podstatě jediné mantinely, které postapo definují. Z obecného hlediska můžeme díla dělit podle druhu apokalypsy. Může to být třeba jaderná válka, environmentální pohroma, smrtelná pandemie nebo trošku fantasknější zombie apokalypsa. To ale není přesně ta věc, o kterou mi v případě tohoto subžánru jde. 

Mě zajímá především pojetí a atmosféra. Máme tady například vysokooktanové popcornovky jako třeba Šílený Max, u jehož sledování si celou dobu říkáte „hell yeah“. Seriál Živí mrtví, který se převážně točí okolo lidských vztahů ve světě plném zombíků. Mysteriózní a silně politicko-filozofickou sérii Metro 2033. A pak jsou tu díla, která vás svou realističností, surovostí a depresivností emočně rozloží. A přesně takovým počinem je Cesta, Pulitzerovou cenou ověnčený román amerického spisovatele Cormaca McCarthyho, jehož povedená a řekl bych velmi věrná filmová adaptace Johna Hillcoata upadla v zapomnění.

Zápletka Cesty je vlastně velmi jednoduchá. Čtenáři a diváci sledují bezejmennou dvojici, otce a malého syna, kteří společně s nákupním vozíkem plným potřebného i nepotřebného harampádí a revolverem s dvěma náboji cestují napříč zničenou Amerikou. Jejich základní cíl je na první pohled prostý – dojít na jih a přežít. Ve finále to ale není tak jednoduché, jak se zdá.

Svět, kterým dvojice cestuje, je vlivem masivních požárů mrtvý a velmi nehostinný. Je velká zima, slunce neprosvítá přes smog a mraky, stromy jsou spálené, rostliny nerostou, divoká zvěř vymřela a všude poletuje pro zdraví nebezpečný popel. Atmosféra Cesty je tak temná a hutná, že by se dala krájet. Zajímavé však je, že přesný důvod zničení světa nevíte a ani se ho nedozvíte. Sám autor v rozhovorech řekl, že apokalypsa v Cestě není důležitý prvek, s čímž souhlasím. Dovolím si ale podotknout, že její nespecifikování přidává na tajemnosti a co víc, nutí nás přemýšlet a dělat si vlastní závěry.

V mnoha postapo dílech jsou největším nebezpečím ostatní lidé. V Cestě je to první řadě podvýživa. Voda sice nezmizela, ale je zašpiněná popelem, takže ji buďto musíte něčím přefiltrovat, nebo riskujete svoje zdraví. Pak je tu ale jídlo, kterého zbylo extrémně málo a vzhledem k nehostinnosti krajiny nastane čas, kdy prostě kompletně dojde. Druhým problémem je poté zima a mokro. Stačí jeden silný déšť, nedostatek náhradního oblečení a do rána je s vámi konec. S tematikou oblečení Cesta pracuje hojně. Především s botami, ze kterých se stalo nedostatkové zboží a lidem nezbývá nic jiného, než držet nohy v teple a suchu za pomoci hadrů slepených izolepou. 

Nepřetržitá práce autora se základními lidskými potřebami vyvolává extrémně silné emoce. Budete mít úzkost, když dvojice protagonistů nemá už několik dní co jíst. A zároveň se budete radovat z každé věci, kterou muž s chlapcem najdou. A tím nemyslím jen jídlo, ale i takové „prkotiny“ jako novou deku, nářadí nebo třeba i nové kolečko pro nákupní vozík. Každá věc se k přežití v této zničené pustině počítá.

Cesta rozhodně je o přežití, ale ve finále ještě více o tom, co to znamená zůstat člověkem. Lidstvo extrémně zdegenerovala a téměř po každé interakci hlavních hrdinů s jinými přeživším budete cítit mrazení v zádech. Jako příklad mohu uvést pasáž, která se objevila jen v originální knize. Během odpočinku protagonisté zahlédnou dva muže a jednu těhotnou ženu. Ráno se pak rozhodnou jít potichu v jejich stopách. To, co však najdou, je jako scéna z hororu. Neznámá žena během noci porodila a společně se svým doprovodem využila své vlastní novorozené dítě jako potravu. Takovýchto nelidských scén je v Cestě víc a garantuju vám, že vás nenechají spát.

Na druhé straně barikády tohoto odporného chování a činů stojí dvojice protagonistů. Otec je cynický, ale zároveň obětavý a milující. Vyčerpaný a smrtelně nemocný, ale zároveň nezastavitelný. Zatímco jeho manželka, která se v knize i ve filmu objevuje formou snů a flashbacků, nedokázala ustát život bez smyslu a vzala si život, on našel smysl života ve svém synovi. Ví, že zemře. Ale dokud zvládne dýchat, udělá všechno pro to, aby ho ochránil.

Otec je strážcem naděje a tou nadějí je jeho syn. Narodil se až po apokalypse a nikdy nezažil normální svět. Stále je to ale dítě, takže ho nemilosrdné okolí emočně neotupilo, a stále představuje čistotu. Projevuje soucit, empatii nebo také důvěru k ostatním přeživším. V knize často zaznívá fráze: „Neseme oheň.“ Její význam představuje nejen chlapcovu dětskou čistotu, ale také základní lidskou slušnost, morální kodex zdržet se zabíjení a kanibalismu, touhu v lepší zítřky a také lásku otce ke svému synovi. 

Jejich vztah je v podstatě hlavním prvkem této emocionální cesty po zničené Americe. Emoce nevycházejí ze slov, ale především z gest nebo maličkostí. Ať už se jedná o přenechání posledního sousta nebo další, z našeho pohledu maličkosti, z každé interakce je zřejmé, že otec miluje svého syna a syn svého otce. Svět, jak ho známe sice skončil, ale vztah dokáže být silnější než samotná apokalypsa.

Cesta je prostě atmosferický a depresivní klenot postapokalyptického žánru, který vás emočně rozloží. Jestli jste ji teda doteď přehlížely, nebo o ni vůbec nevěděly, rozhodně vám doporučuju si na ni udělat čas. Jestli rádi čtete, určitě sáhněte nejdřív po knize. Chybu ale rozhodně neuděláte ani s nedoceněnou filmovou adaptací, která je věrná své předloze, nabízí temný vizuál, skvělý herecký výkon Vigga Mortensena a silný soundtrack od Nicka Cavea a Warrena Ellise.