4 české sci-fi a fantasy, které nesmíte minout!

Vždyť je to české, tak to přece nemůže být dobré. Tohle tvrzení jsem za svůj život slyšel snad tisíckrát. Lidé takto neodsuzují jen filmy, seriály a hudbu, ale dokonce i žánrovou literaturu. Leckteří čtenáři berou českou fantastiku jako brak. A já jim vlastně ani neodporuju. Vždyť i sám František Kotleta, ikona tohoto odvětví, říká, že tvoří Brak s velkým B. Jeho počiny často nemají do puntíku vybudované světy a komplikované příběhy. Jenže jsou extrémně zábavné, čtivé a utkví vám v hlavě. A o to jde, ne?

Jasně, chápu, někoho prostě tyto Braky s velkým B ve stylu tvorby dnes již kultovního Jiřího Kulhánka prostě nebaví. A dotyčný rovněž může nabýt dojmu, že u nás nic jiného ani nevychází. Pravdou ale je, že tuzemští autoři včetně zmiňovaného Kotlety umí napsat i sofistikovanější díla na světové úrovni. A právě teď se s vámi o některé z nich podělím.

Naše povídání začneme ve velkém a to u spisovatelky, která se ve světě žánrové literatury pohybovala již v druhé polovině osmdesátých let minulého století. Vilma Klímová, mezi čtenáři známá jako Kadlečková, je dnes již pomalu popkulturním pojmem. Napsala spousty skvělých povídek, získala hromadu různých literárních ocenění a rovněž spolupracovala na vzniku oblíbeného RPG systému Dračí doupě. Nicméně, největší dílo, kterým se Vilma může pyšnit, je Mycelium. A může se jím pyšnit skutečně oprávněně.

Osmidílná sci-fi série Mycelium se odehrává v argenitovém vesmíru, který Vilma budovala již v devadesátých letech minulého století prostřednictvím povídek a novel. Vítejte ve 26. století. Úspěšně navázaný styk s civilizací Össe přinesl lidem přístup k jejich myceliální technologii. Vše ale není zadarmo. Spolupráce s teokratickou civilizací Össe s sebou přinesla i spoustu negativ: kult vesmírných Lodí, krvavé lidské oběti ve jménu Hmyzího boha, spóry nitrožilních hub a rituální drogy, které rozkládají lidskou mysl. Zatímco většině lidem jsou tyto nepříjemnosti ukradené, vyslanci Lucasi Hildenbrandtovi dochází, že závislost lidstva na Össe je velmi nebezpečná. A tak se pokusí najít sílu, jež se stane protiváhou össenské moci.

Mycelium je tím druhem počinu, který bych já osobně nazval jako worldbuildingový. I přes svůj monstrózní rozsah se všech osm knih zabývá jedním hlavním příběhem. Jasně, série samozřejmě nabízí několik menších provázaných dějových linek. Většina prostoru je však věnována budování světa, postav a rovněž i dlouhým dialogům a monologům, což hodně ovlivňuje tok hlavního děje. 

Mycelium je tedy určené hlavně čtenářům, kteří mají rádi propracovaný lore. Je to velmi komplexní, pozvolné a náročné čtení plné politiky, filozofie, psychologie, náboženství a vymyšlených pojmů, které vás ze začátku s velkou pravděpodobností zahltí, ale pokud vytrváte, rozhodně se z tohoto světa budete velmi těžko dostávat. Pro fanoušky Herbertovy Duny je Mycelium povinností. Jesli ale vyhledáváte vysokooktanové příběhy, které vás nenechají ani chvíli vydechnout, raději sáhněte po následujícím počinu.

Už teď je mi jasné, že zařazením dvanáctidílné space opery Legie od hvězdného dua František Kotleta a Kristýna Sněgoňová do tohoto videa naštvu všechny vysoce intelektuální čtenáře. A víte co? Je mi to jedno, protože Legie je život. A podle mého názoru taktéž jedna z nejkomplexnějších, nejsofistikovanějších a nejrozvinutějších sérií české akční fantastiky. A teď se vám pokusím vysvětlit proč.

Když si vezmete do ruky první knihu Operace Thümmel, většina lidí si řekne: „Jasně, klasická Kotletovka. Akce, násilí, silné hlášky a humor.“ Úvodní díl vás krátce seznámí se zasazením a postavami. Na planetu Zemi zaútočila neznámá mimozemská civilizace. Lidská rasa se pomalu s lusknutím prstu propadla na dno potravního řetězce. Slabí skončili v konzervě a ti silnější jako otroci. Hlavním hrdinou je kapitán Moravec, bývalý agent Bezpečnostní informační služby, kterého otročení mimozemskému Společenství na těžební planetě jaksi začne lézt na nervy. A tak se s tím pokusí něco udělat.

Jo, jasný, je to trochu klišé. Legie rozhodně nestojí na originálním příběhu, Legie je hlavně zábavná. A také komplexní. Vzhledem k tomu, že mají oba autoři opravdu hodně prostoru, nevěnují ho jen akci a příběhu, ale také budování světa. V každém dalším dílu se lidé mohou seznámit s novými mimozemskými rasami, planetami a dokonce i novou technikou. Worldbuilding a vyprávění jsou tedy v Legii nakombinované tak, aby se čtenář ani chvíli nenudil a zároveň měl pocit, že se postavy pohybují v „uvěřitelném světě“ a využívají „uvěřitelné vymoženosti“.

Na Legii ale osobně nejvíce miluji různorodé postavy, jejich vývoj a interakce mezi nimi. Třeba takový kapitán Moravec není žádný nesmrtelný macho. Jasně, je to bývalý člen BIS, takže za sebou má nějaký výcvik, umí se ohánět se zbraní a umí se porvat. Rozhodně to ale není žádný akční hrdina, ale spíš zapšklý a cynický Pepek, který má víc štěstí než rozumu. A krásným příkladem originální postavy je i technik Vodička. Když se řekne technik nebo inženýr v kombinaci se sci-fi žánrem, asi si představíte Isaac Clarkea z videoherní série Dead Space. No, ale Vodička není Isaac Clarke. Vodička je ve skutečnosti dědek z Ostravy, který před invazí s velkou pravděpodobností krátil svůj volný čas pivem a pořváváním na fotbalisty Baníku. Nicméně skvělých postav Legie samozřejmě nabízí mnohem víc. Jen vám o nich nemohu vyprávět, protože se na dějovou linku nabalují postupně a já se chci, nebo spíš musím, vyvarovat spoilerům.

Jak to tedy jednoduše shrnout. Legie je komplexní, vysokooktanová a zatím nedokončená sci-fi série, která si absolutně na nic nehraje. Je plná akce, explicitního násilí, sexu, situačního humoru a originálních postav. Oproti Myceliu je snadno přístupná a bude bavit hlavně běžné čtenáře, kteří si u knihy chtějí odpočinout. Avšak vzhledem k tomu, že nabízí propracovanější svět a někdy i vážnější témata, rozhodně ji mohu s klidným svědomím doporučit i náročnému čtenáři.

S dalším titulem tohoto výběru zase trochu přibrzdím. Dvousvazkový sci-fi román s tajemným názvem 0 TU totiž opět více sází na budování světa a na vývoj postav. Nebo spíš jedné postavy. Knižní debut režiséra a producenta Jakuba Hussara ještě více rozvíjí lore takzvané Coraabie, multivesmíru, který v hlavě autora a jeho přátel vznikl někdy okolo roku 2000. Úplně původně se jednalo jen o planetu Coraab, na které se odehrávaly Hussarovy absolventské filmy. O několik let později se tento nápad díky online karetní hře Coraabia rozrostl ve stejnojmenný multivesmír, který čítá deset sektorů a několik desítek planet.

I když by se to nabízelo, román 0 TU nevypráví příběh o masivním vesmírném konfliktu mezi jednotlivými sektory. Prvotina Jakuba Hussara čtenářům představuje strastiplnou cestu civilizace Talů na odlehlý skládkosvět Coraab, ze kterého se v budoucnosti vyklube nejdůležitější tranzitní uzel Coraabie. Knihy tedy fungují jako historický dokument, prostřednictvím kterého zjistíte, jak se na tuto planetu dostala první vyspělá civilizace.

Celý příběh je vyprávěn z pohledu ctihodné Tal Kusa–Gammah, dcery Pána Těžby z talského rodu Kusa, jež celý svůj život zaznamenává ve formě deníku. Prostřednictvím jejích zápisků tedy máte možnost prožít celý její náročný život od dětství až do posledních let života. 

Právě styl vyprávění je jedním z důvodů, proč je 0 TU tak dobré. Deníkový formát přidává na autenticitě, atmosféře a maximálnímu vžití do Gammyných životních situací. K tomu si přidejte dopodrobna vybudovaný industriální svět ve stylu Hanse Gigera, vesmírné lodě fungující na systému „trávícího traktu“, faunu a flóru, mytologii, kulturu, rituály, zvyky, kasty a rovněž i rozsáhlý slovník vymyšleného jazyka. To vše dělá z 0 TU scifárnu na světové úrovni.

I přesto ale nemůžu tento dvousvazkový román doporučit všem. Ne že by děj plynul nějak pomalu. To vůbec. Prostřednictvím necelých osmi set stran, což je v podstatě jeden díl Mycelia, vlastně prožijete celý život jedné osoby. Není to ale žádný epický hrdinský epos. Příběh Tal Kusa–Gammah představuje spíše seriózní historickou literaturu. Jistě, dočkáte se několika zvratů a pár akčnějších pasáží, ale stále se jedná o hutnější a náročnější čtení, jež potěší spíše čtenáře fantastiky, kteří sází hlavně na budování světa. Jo, a abych nezapomněl, ke každé kapitole vytvořil Jakub Hussar industriální hudbu, kterou si ke čtení můžete pustit jako podkres a ještě více se ponořit do multivesmíru Coraabie.

Před chvilkou jsem zmiňoval hrdinský epos a i toho se teď dočkáte. Abych pravdu řekl, Delavská trilogie od třínásobné držitelky Lady řádu fantasy, Michaely Merglové, byla vlastně důvodem, proč jsem připravil tohle povídání. Respektive tenhle nápad mi dal Libo-Wan z Nerdopolisu, který během rozhovoru s touto autorkou zmiňoval, že právě Delavská trilogie byla pro některé čtenáře důvodem, proč dát šanci české fantastice.

Na rozdíl od předchozích titulů je Delavská trilogie čistokrevné fantasy inspirované keltskými a irskými mýty. Všechny tři knihy sledují osudy dvou extrémně rozličných postav: hrdinného horala Cuchenana a chlípného barda Minangara. Oba prchají ze svého rodného kraje. Jeden utíká, aby začal nový život. Druhý od města k městu a z klína do klína, aby se stal slavným bardem. Jejich sen se začne budovat ve městě Dussu, kam je dohromady svede osud. Horalovi se zázrakem podaří zneškodnit nebezpečného draka, díky čemuž se stane členem elitní skupiny bojovníků. A bard zase nalezne múzu pro své hrdinské balady.

Delavská trilogie tedy sleduje společná dobrodružství Cuchenana a Minangara. Množné číslo je v tomto případě důležité. Knihy Píseň oceli, Píseň severu a Píseň války jsou sice románovou trilogií, ale napsanou v povídkovém formátu. Jednotlivé knihy jsou tedy rozdělené na chronologicky uspořádané povídky. Některé se odehrávají v Dussu, některé na vyjížďkách po blízkém okolí. A všechny jsou plné hrdinství, monster, vtipných momentů a samozřejmě i erotiky. Vždyť Minangar je přece chlípník. 

Mnoho z vás si asi klade otázku, jestli se v Delavské trilogii skrývá nějaká velká hrozba, která propojuje jednotlivé povídky, nebo se jedná jen o soubor několika dobrodružství. To vám prozradit nemohu. Mohu ale něco říct k atmosféře. Je hrozně zajímavé sledovat, jak se průchodem jednotlivými díly mění celková nálada. První kniha je většinu času pozitivní a hodně humorná. Ve druhé se začnou objevovat vážnější témata. A ta poslední je místy až extrémně temná. Díky tomu je celá série hodně svěží, takže i když ji budete číst najednou bez nějakých delších pauz, neupadnete do stereotypu. 

Kdybych však měl vypíchnout jeden prvek, ve kterém Delavská trilogii nejvíce exceluje, jsou to skvěle napsané postavy a hlavně jejich interakce. Dialogů mezi Cuchenanem a Minangarem je fakt požehnaně. A jsou prostě božské. Jen málokterý autor umí mezi postavami utvořit tak silnou chemii, jako to dokázala Míša Merglová.

Teď už jen nastává otázka, jak Delavskou trilogii jednoduše shrnout. Na rozdíl od 0 TU či Mycelia, nemá obrovský a perfektně vybudovaný svět. Jedná se spíše o komorní, ale slohově perfektní a dospělé fantasy, které se odehrává na ploše přibližně čtyř panství. Pokud si u knih potrpíte na perfektně napsané postavy, Delavskou trilogii si prostě musíte přečíst. U první knihy si možná řeknete, že to je dobré, ale není to tak dokonalé, jak to popisuju. Vězte ale, že se s jednotlivými díly mění nejen nálada, ale i celková úroveň.

Tak, a to je pro dnešek vše! Která ze zmiňovaných sérií vás nejvíce zaujala? Nezapomeňte se pochlubit do komentářové sekce.