Černá Kleopatra a bílý Ježíš: Proč Hollywood pořád neumí reprezentovat?

Téma rasového a etnického zastoupení je velmi citlivé a vyvolává bouřlivé reakce. Každý má svůj názor založený na konkrétní zkušenosti, ale než se o něj podělíte dole v komentářích, přečtěte si náš článek až do konce. 

Asi se shodneme na tom, že film využívá svůj jedinečný a neustále se vyvíjející jazyk, aby navázal kontakt s námi, diváky. I na našem webu se často zabýváme otázkou, jak vlastně toto médium komunikuje, ale stejně důležité je věnovat pozornost tomu, co se snaží sdělit. 

Obsah filmů v zásadě utvářejí kulturní normy. Jinými slovy, tvůrci jsou ovlivněni hodnotami, tradicemi, institucemi, vztahy nebo světonázorem komunity, z níž vzešli. Umělci-filmaři jsou vázáni na určitý kulturní a historický kontext a bez ohledu na to, jak jsou osvícení nebo pokrokoví, toto "dědictví" je neustále pronásleduje. Vše, co si s sebou nesou, nevyhnutelně prosakuje do příběhů, které vyprávějí. Vše, co je dělá tím, kým jsou.

Výsledkem je jakási kulturní zpětná vazba, kdy se film a kontext, v němž vzniká, navzájem ovlivňují a formují. A protože tento proces je z velké části neviditelný a nevědomý, film se stává stále účinnějším prostředkem k potvrzení určitého pohledu na svět. Vytváří se tak určitý „status quo“ nebo trvalý obraz, který byl donedávna jen zřídkakdy filmy měněn nebo zpochybňován.

V čem je tedy problém? Je důležité si uvědomit, že natočení celovečerního filmu stojí skutečný kotel peněz, a nebylo tomu jinak ani v době, kdy byla americká továrna na sny ještě v plenkách. Na počátku 20. století ovládl Hollywood světový filmový trh a už tehdy jeho tituly tvořily 50 % celkové produkce. Skutečnost však byla taková, že lidé, kteří měli přístup ke kapitálu potřebnému k výrobě tak drahého média, byli zpravidla jaksi....všichni stejní. Do jedné to byli převážně bílí muži s vyšším socioekonomickým postavením.

Lidé z různých názorových táborů mají dnes tendenci nahlížet na toto téma velmi povrchně a zaměřují se pouze na rasu a pohlaví. Kámen úrazu má však poněkud složitější pointu. Když má stejný typ lidí se stejnými zkušenostmi a postavením neustálý přístup k tak mocnému médiu, vznikají stále stejné příběhy, které téměř do puntíku reprodukují stejné myšlenky a hodnoty. Aby bylo jasno, kdyby hypoteticky bylo kormidlo výhradně v rukou etnických žen, stále by to byl problém. Filmy, televizní pořady nebo literatura mají hluboký vliv na to, jak přemýšlíme o sobě a o ostatních lidech. Normalizují určité jevy a chování, které vidíme na obrazovce či plátně. V tomto ohledu záleží na tom, co dělá Hollywood, protože nikdo si nezačíná vytvářet svůj obraz světa studiem statistik, grafů a demografických tabulek. Pro některé lidi je obsah šířený prostřednictvím popkultury dokonce jedinou formou reprezentace určitých skupin obyvatelstva, kterou kdy viděli.

Společnost je koneckonců rozmanitá, a proto je důležité, aby se všichni ve filmovém průmyslu cítili reprezentováni jak před kamerou, tak za ní. Jinými slovy, vždy bychom měli mít možnost slyšet hlasy všech filmových tvůrců, ať už jde o bílé bohaté muže nebo etnické pracující ženy. To je hezká myšlenka, která ve své jednoduchosti dává dokonalý smysl.  

Pojďme si rovnou vypít ten nejžhavější čaj. Netflix, režisérka Tina Gharavi a producentka Jada Pinkett Smith měly ušlechtilý záměr zremixovat historii a vyslat pozitivní poselství, že historie ukrývá schopné a inspirativní černé ženy. Jenže si vybraly historickou osobnost, která podle odborných pramenů zřejmě černoškou nebyla. A pro mě je přinejmenším sporné, zda je v této hyperparanoidní konspirační době zodpovědné podporovat masy v nedůvěře k vědcům a učitelům.

Dokumentární minisérie Královna Kleopatra z cyklu Africké královny se totiž rozhodla polemizovat o etnické příslušnosti jedné z nejslavnějších panovnic Egypta. Bohužel tvůrci nesáhli po žádném faktickém či historickém základu, ale spíše, lidově řečeno, vycucali své závěry z prstu. Nehledě na to, že mnoho dalších informací, které jsou v tomto pseudodokumentu prezentovány, neodpovídá historickým reáliím. Samotný Kleopatřin původ se odvozuje od Řeků, Makedonců a Peršanů, přičemž první dva národy jsou etnicky totožné. Kleopatra pocházela z dlouhé linie Ptolemaiovců, kteří byli známí svou snahou o zachování „čisté krve“. V podstatě něco jako Targerienové nebo starověká Alabama. Ještě za jejího života vznikla dochovaná busta, která vykazuje převážně helénské, tedy řecké rysy. Samozřejmě nemůžeme vyloučit všechny pochybnosti o Kleopatřině etnicitě, ale každá taková diskuse by měla stát na faktech a vědecky podložených argumentech.

Problém ve skutečnosti nespočívá v barvě pleti, protože autoři se mohli rozhodnout natočit příběh pouze inspirovaný skutečnou osobou a historické nepřesnosti by jim mnozí ve jménu umělecké licence odpustili. Jde jen o to, že Královna Kleopatra je vydávána za dokument a režisérka se vehementně zaštiťuje vědomostmi překračujícími znalosti historiků a dobových pramenů. Když se egyptská vláda konečně ohradila vůči neúctě k vlastní historii a kulturnímu dědictví, režisérka i představitelka Kleopatry reagovaly velmi emotivně. Objevily se napomenutí z rasismu a nenávisti, ale především jasné známky toho, čemu říkám past jednoho příběhu.

Tvůrci filmu se prostě rozhodli ztvárnit postavu prostřednictvím černošské herečky. A udělali to nejen navzdory historickým či geografickým reáliím, ale také navzdory tomu, jak svou kulturu vnímají sami Egypťané. Režisérka dokonce pociťovala téměř osobní rozhořčení nad tím, že se Egypťanům toto ztvárnění panovnice nelíbí. Měli by být přece vděční, že se jim někdo snaží tuto postavu přiblížit. Mimo jiné řekla následující:

,,Možná to není jen tím, že jsem režírovala sérii, v níž zobrazuji Kleopatru jako černou, ale že jsem požádala Egypťany, aby se považovali za Afričany. A oni jsou za to na mě naštvaní.“

Tina Gharavi zřejmě nechce pochopit, že Afrika je kontinentem mnoha kultur a etnických rozdílů. Podléhá tak narativu, v němž jsou Afričané vnímaní stereotypně, a zasazuje postavy do předem připravené šablony, místo snahy autenticky vyslechnout hlasy z této kultury. Neodstraňuje tak rasové předsudky, ale přispívá k mystifikaci. 

Abych posílila svůj argument, obrátila jsem se k Bohu. Konkrétně k Synu Božímu, Ježíši Nazaretskému, který žil zhruba před dvěma tisíci lety. Ano, Ježíš navzdory všem legendám, mýtům a nánosem církevních kázání podle historiků skutečně existoval. Ale když pomineme náboženskou mystiku, Bible nám neříká nic o tom, jak vypadal, kromě toho, že nijak zvlášť nevynikal svým vzhledem. Podle Bible musel Jidáš při své zradě dokonce ukázat na Ježíše, protože ho vojáci mezi ostatními učedníky nepoznali. Z toho vyplývá jediné. Buď byli všichni Galilejci sexy urostlí plavovlasí a modroocí frajeři, nebo to bylo všechno trochu jinak. ( Může se říct, že Ježíš byl sexy? Není to rouhání?)

Ježíš se na filmovém plátně objevuje od prvopočátků kinematografie a jeho zobrazení ideologicky formovalo naše vnímání. Umělecké směry ovlivnily všechna jeho zobrazení, od edukativní klasiky přes syrové drama a neorealismus až po broadwayské muzikály a šokující tabuizované velkofilmy. Dokonce si troufám tvrdit, že snad žádný pokus o adaptaci knihy do filmové podoby neprošel tak složitým a vyčerpávající snahou vyhovět striktním požadavkům publika. Filmový Ježíš čelil tvrdé kritice, kontroverzím a všemožným vlnám vášnivých emotivních reakcí. Pokud jde o jeho podobu, je třeba férově přiznat, že filmy po léta pouze přiživovaly nejběžnější, všeobecně přijímaný obraz, který si západní kultura po staletí vytvářela. Ve skutečnosti všechny historické důkazy, které máme k dispozici, naznačují, že Ježíš vypadal zcela jinak. Byl palestinským Židem žijícím v Galileji v prvním století, a tak jeho pleť měla pravděpodobně tmavší bronzový odstín a jeho vlasy mnohem kudrnatější strukturu. Podle různých nových počítačových rekonstrukcí měl také tmavé oči.

Proč je tedy náš Ježíš plavovlasý běloch? Jedním z vysvětlení je skutečnost, že křesťanství dominovalo především v zemích západní civilizace, a tak není divu, že kultury mají tendenci zobrazovat své významné náboženské postavy způsobem, který odpovídá jejich rasové identitě. Ve skutečnosti smyslem těchto zobrazení původně nebylo ukázat Ježíše jako člověka, ale zdůraznit jeho teologickou podstatu - krále, soudce, pastýře, božího syna. Byli to však západní umělci, a jak jsme si řekli na začátku, kultura, z níž pocházíme, se přepisuje do naší tvorby, a ta pak má vliv na svět kolem nás.

V konečném důsledku však není problematické samotné zobrazení, ale skutečnost, že si přestáváme uvědomovat kulturní kontext, v němž je vytvořeno. Nevnímáme rozdíl mezi skutečností a uměleckým vyjádřením. Jinými slovy: Bílý Ježíš i černá Kleopatra jsou naprosto v pořádku, pokud chápeme, že jde o filmové ztvárnění, které nemusí odpovídat historické realitě.

Je však třeba říci, že filmy či televizní pořady již dlouho vytvářejí tzv. tropy či stereotypy. Jinými slovy kategorie, podle kterých třídíme své zkušenosti. Ty jsou bohužel často příliš úzké nebo rigidní a nezakládají se na dostatečném množství informací. Jsou to prostě zobecňující znaky, která často ani nelze ověřit. 

Je pravda, že některé z těchto stereotypů mohou být užitečné, neškodné, neutrální nebo dokonce pozitivní. Ve stereotypech žijeme většinu života a bez nich bychom se ve světě pravděpodobně jen těžko orientovali. Je ovšem naivní si myslet, že by mohla existovat společnost bez jakýchkoliv předsudků. 

Existuje však specifická kategorie stereotypů, které jsou škodlivé a z dlouhodobého hlediska velmi nebezpečné. Jedná se o obrazy, které vedou k tzv. symbolické anihilaci.

Podle studie, kterou v roce 2018 zveřejnila nadace Annenberg, v 1 100 nejvýdělečnějších filmech uvedených do kin v letech 2007 až 2017 tvořili běloši 70% mluvících postav. Z hlediska spravedlivého zastoupení světové populace nám tak filmy nabízejí evidentně zkreslený obraz. 

Pokud určité skupiny lidí nejsou v médiích vidět dostatečně často, je to, jako by neexistovaly. Taková symbolická absence může skutečně vést k vymazání jednotlivců z veřejného povědomí do té míry, že to začne ovlivňovat jejich zkušenosti v reálném životě. A pokud mi nevěříte, stačí se podívat na lidi se zdravotním postižením, kteří už mají zřejmě plné zuby slzavého dramatu. Dokola se totiž opakuje klišé smutných, unavených a trpících postav, které je třeba litovat. Takové zobrazování škodí nejen tomu, jak jsou lidé vnímáni navenek, ale také jejich vlastnímu sebeobrazu. Když se scény z filmů kumulují, vyvolává to v nás pocit, že to, co vidíme, je do jisté míry normální. Stává se to součástí naší paměti a životní zkušenosti.

Hollywood je dnes největším vývozcem kultury a my jeho příběhy hltáme od útlého dětství. Pokud se v mládí uchytí určité zavádějící nebo zkreslené příběhy, v průběhu let se jen posilují, a jakmile se zakoření v psychice, začnou se sami udržovat. 

Opakované zobrazování určitých skupin jako zločinců, teroristů, nevzdělanců nebo podivínů ovlivňuje způsob, jakým spolu lidé komunikují, protože podněcuje implicitní předsudky. Zcela nedávno se na mušku kritiky dostal seriál Emily in Paris pojednávající o Američance, která se potýká s kulturními rozdíly ve francouzské metropoli. Ve druhé sérii se Emily na hodinách francouzštiny seznamuje s Ukrajinkou Petrou, o níž se dozvídáme hlavně to, že krade v obchodech. Právě tato postava se dostala pod palbu kritiky, protože propaguje xenofobní stereotyp o východoevropských ženách, mezi něž se mimochodem často řadí i Češky a Slovenky. Představa, že východoevropské ženy jsou kriminálnice, zlatokopky nebo nevěsty přes internet, může potenciálně negativně ovlivnit příležitosti a úspěchy na západě. Argument " vždyť je to jen film" neobstojí, protože takové stereotypy se stávají společenským, politickým a psychologickým problémem.

Ze strany filmových tvůrců však nemusí nutně jít o zákeřnost, předpojatost nebo záměrný rasismus či xenofobii, ale mnohdy spíše o určitou formu " romantizujícího ignorantství".

Filmový průmysl v Hollywoodu se opakovaně dostává do pasti jednoho příběhu, který často nedává dostatečný prostor pro reprezentaci lidem různých národností, ras, pohlaví či sexuálních orientací. Filmaři se snaží neurážet naše kolektivní cítění, zejména proto, abychom si kupovali vstupenky a platili předplatné za streamovací služby. Do svých příběhů tak začleňují různorodé skupiny a kulturní reálie, ale věřte nebo ne, výsledek je stále nezřídka dost povrchní. Donedávna koloval hořký vtip, že režisér potřebuje k získání Oscara alespoň černocha, asiata, lesbičku nebo transgenderovou osobu. Zdá se, že se stále nedokážeme podívat za tyto nálepky. Mnoho produkcí tak v podstatě cynicky interpretuje otázku reprezentace jako políčko, které je třeba zaškrtnout.

Mnoha rozumným divákům tak vlastně nevadí, že je obsazení etnicky rozmanité, ale spíše nová forma tokenismu a falešné participace.

Pokud byste to náhodou nevěděli, tokenismus je praxe obsazování herců patřících k menšinové skupině jen proto, aby se předešlo kritice za nedostatečnou rasovou nebo genderovou rovnost.

Postava je zahrnuta proto, že reprezentuje ženy, homosexuály nebo černochy, aby se nakonec mohlo hlavně poukázat na zvýšenou míru rozmanitosti. Jednoduše řečeno, daná osoba je ve filmu pouze proto, aby tam byla. Od takového " reprezentanta" se pak víceméně očekává, že bude hájit zájmy a potřeby "týmu", za který kope. Jako by daná postava neměla žádné individuální vlastnosti, zkušenosti či preference. Není skutečným živým elementem vyprávění, ale šablonou, která nemá plnohodnotný a přesvědčivý příběh.

Na diváka tak nepůsobí autenticky, ale spíše uměle a vykonstruovaně, což vlastně jen poukazuje na problém bez hlubší snahy o jeho řešení.

Tento jev se nejcitlivěji projevuje v adaptacích již existujících děl. Věrnost předloze je poměrně složité téma na samostatné video, ale je třeba říci, že oprávněnost změn je třeba posuzovat dílo od díla. Zatímco některé filmy a seriály předlohu svěžím způsobem aktualizují a prospěšně zkracují, jiné pouze bez rozmyslu a respektu dekonstruují původní děj na prvočísla. Zejména fantasy díla dnes čelí napomenutím z rasového determinismu a nedostatečné diverzity. Nebylo by správné tento problém zobecňovat, ale opět bychom měli mít na paměti, že díla vznikají v určitém kulturním a historickém kontextu a podle toho je třeba na ně pohlížet. Pokud jde o kultovní klasiku, je to právě určitá složitost, která nutí nové generace se k ní vracet a nacházet v ní další významy, a to i přes možná sporná ztvárnění. Problémem je tedy potřeba scénáristů "opravovat" původní díla bez hlubšího a citlivějšího pochopení příběhu a světa, v němž se odehrává. Když se k tomu přidá snaha povrchně vytvořit dojem inkluzivity a rozmanitosti, je to většinou recept na katastrofu.

Zjednodušeně řečeno to znamená, že si tvůrci nedají práci s pochopením zdrojového materiálu, ale přesto chtějí vytěžit z popularity známého díla maximum. Potřebují oslovit co nejširší publikum, a tak zamění etnickou identitu postav, jen aby naplnili kvótu.

Ale nechápejte nás špatně, aby se mnohé staré příběhy staly relevantními pro moderní publikum, několik změn je žádoucích. Důkazem toho, že to může krásně fungovat, je Duna Denise Villeneuva, která oproti knižní sérii Franka Herberta zcela změnila postavu doktora Lieta-Kynese. V knize šlo o postavu imperiálního paleontologa na pusté planetě Arrakis, který vyrůstal jednou nohou v obou světech. Liet je tedy úzce spjat s kulturou Fremenů a do děje přispívá jako otec Chani. V originále to byla mužská bělošská postava, ale tvůrci filmu se rozhodli udělat z Lieta černou ženu, protože v podstatě neexistovaly žádné dějové překážky. Vzhledem k povaze fremenské společnosti to dává mnohem větší smysl a vrhá to na postavu zajímavé světlo. Liet totiž vykresluje vizi přírodní rovnováhy na Arakisu a působí téměř jako pečovatelka. V konečném důsledku změna pohlaví obohacuje její postavu o mateřský prvek a nemá vliv na roli postavy v příběhu.

Druhou stránkou celé věci ohledně selhání reprezentace je ekonomická realita. Filmová studia se při obsazování svých projektů řídí castingovými standardy obchodní praxe, aby přilákala investory a producenty. Když slavný režisér Ridley Scott natočil biblický epos Exodus: Bohové a králové, obsadil do role Mojžíše Christiana Balea, což si vysloužilo vlnu odporu. Tváří v tvář kritice Scott prohlásil:

"Nemůžu natočit film s takovým rozpočtem, kde musím spoléhat na daňové úlevy ve Španělsku, a říct, že můj hlavní herec je Mohamed takový a takový z toho a toho. Prostě nedostanu finance.”

Podobná situace nastala u filmové adaptace japonského kyberpunkového titulu Ghost in the Shell. Na internetu se objevila jména několika asijských nebo asijsko-amerických hereček, které by se mohly ujmout hlavní role, ale obvyklá odpověď Hollywoodu je, že žádná z nich nemá zvučné jméno a výpovědní hodnotu, aby utáhla propagaci velkého filmového trháku. Ani zdaleka se totiž nepřibližují hvězdné síle Scarlett Johansson.

Ze stejného důvodu se lze divit, proč ve filmu Klan Gucci italskou prominentku Patrizii Reggiani hraje Lady Gaga, jejíž lámaná angličtina v kombinaci s předstíraným italským přízvukem působí spíše jako parodie a výsměch. Nedostatek italských herců pak dokresluje Jared Leto, který je vyloženě jako vystřižený z italské grotesky. 

Holt, když jde o velký balík peněz, filmové společnosti prostě nechtějí riskovat s experimenty. To je sice pochopitelné, ale v dnešní době se ukazuje, že ani dojení nostalgie a kdysi úspěšných franšíz se už moc nevyplácí, takže kdo ví. Je pravda, že mnoho věcí, které jsou považovány za konvenční moudrost, jsou často jen převlečené předsudky. Vždyť v minulosti nikdo nevěřil, že by ženská protagonistka mohla utáhnout celý film.

Pokud jde o samotnou otázku rozmanitosti, je třeba znovu zdůraznit, že nedostatečné zapojení různých hlasů do vyprávění má tendenci omezovat možnosti toho, jaké příběhy mohou vzniknout. Filmové řemeslo je tak omezeno v dosahování svého potenciálu a přispívá k užšímu, svazujícímu pohledu na svět. V neposlední řadě to také vysílá chtě nechtě nepřátelský signál, že jiné hlasy nejsou vítány, aby se zapojily do konverzace. Je třeba otevírat dveře a příležitosti různorodým vypravěčům, a to zejména nejen v duchu tokenismu nebo snahy navenek naplnit povrchní očekávání. Cílem je přinést různé typy zkušeností, myšlenek a nápadů, které rozšíří naše obzory. A pokud se ptáte, proč se to děje právě teď, myslím, že díky rozvoji nových médií a internetu jsou široce dostupné možnosti nahlédnout do neznámých a odlišných světů jiných lidí. Ti, kteří se dříve cítili nevyslyšeni nebo přehlíženi, mají nyní platformu, kde mohou konečně vyjádřit svůj názor. A vy můžete ten svůj vyjádřit v komentářích níže.