Blade Runner vysvětlen: Cyberpunkový masterpiece, který nastavuje zrcadlo

Díváte se na televizi a všimnete si, že vám po ruce leze vosa. Co uděláte, zabijete ji? A jak by se změnilo vaše chápání sebe sama, kdybyste zjistili, že všechny vzpomínky z dětství, které máte, jsou falešné? V roce 1968 si spisovatel Philip K. Dick položil jinou otázku: Sní androidi o elektrických ovečkách? 

O 14 let později se na ni pokusil odpovědět Ridley Scott, který se všechny tyto kyberpunkové filozofické úvahy snažil přeložit do jazyka filmu. Navzdory rozdílným interpretacím témat lidskosti a umělé inteligence se ukázalo, že vizuální stránka a atmosféra mohou nesmírně obohatit narativ, ale též význam Dickova díla. Scott představil jedinečnou symbiózu kyberpunkového žánru a estetiky filmu noir, která formuje nejen obrazové aspekty snímku, ale i jeho filozofický podtext. V roce 2017 však přišel Denis Villeneuve a zvýšil sázky, když vytvořil jak úspěšné pokračování kultovního filmu, tak samostatně stojící umělecký zážitek. Oba tituly tvoří komplexní a vzájemně propojenou vizi světa, kde člověk a biosyntetický android koexistují v nejasných mezích.

Cesta Scottova Blade Runnera na filmové plátno nebyla hladká a film prošel řadou změn, které ovlivnily jeho konečnou podobu. Původní kinoverze byla poznamenána výraznými zásahy ze strany studia, které se podřizovaly komerčním požadavkům. Warner Bros. se obávalo, že film s tak temnou, pesimistickou, intenzivní atmosférou a hlubším podtextem by mohl být pro diváky poměrně těžký nebo nesrozumitelný. Jinými slovy, domnívali se, že jsme příliš hloupí na to, abychom to pochopili. Ridley Scott se však nedal, a tak později vzniklo několik dalších verzí. V roce 2007 vydal „The Final Cut“, který se nejvíce podobal jeho původní vizi. Jelikož obsahoval otevřenější, méně definitivní pohled na osudy hlavních postav, ale také introspektivnější přístup k tématu, budu vycházet z něj. 

Každopádně se nacházíme v roce 2019, konkrétně v dystopickém ponurém prostředí Los Angeles. Je to svět, ve kterém korporace Tyrell vyvinula biomechanické bytosti téměř k nerozeznání od lidí. Díky své fyzické a mentální výbavě jsou silnější, rychlejší a často inteligentnější než lidé, což je důvod, proč korporace omezila jejich životnost na 4 roky jako pojistku. Chtěla tak nejen předejít snaze replikantů uplatnit svou nadřazenost, ale také zamezit určitému emocionálnímu vývoji, ke kterému u nich docházelo. Příběh sleduje Ricka Deckarda, bývalého Blade Runnera, tedy lovce replikantů. Ten se vrací do práce, aby vypátral skupinu těchto bioandroidů, kteří uprchli ze svých kolonií a nelegálně se vrátili na Zemi. Při vyšetřování se setkává s Rachael, vyspělou replikantkou, která si zpočátku neuvědomuje, že není člověkem. Jak jejich počáteční chemie přerůstá v hlubší vztah, Deckard je nucen přehodnotit, co znamená podstata lidskosti a hranice, které ji definují.

I my, diváci, vnímáme konflikt fyzické podobnosti a vnitřní esence. Film nám nabízí otázku, zda je ona lidskost pouze otázkou biologického původu, nebo je tu ještě něco víc. Postavy používají k odhalení replikantů takzvaný Voight-Kampffův test, který je určen k měření emocionálních reakcí na konkrétní otázky a situace. Tento test předpokládá, že replikanti nejsou schopni reagovat na emocionální podněty stejným způsobem jako lidé, a to zejména v oblasti empatie vůči jiným živým tvorům. Děj však tuto domněnku postupně zpochybňuje, když nás seznamuje s hlavním antagonistou, bojovým modelem replikanta jménem Roy Batty. Jeho čtyři roky života se chýlí ke konci, což v něm vzbuzuje frustraci a zoufalství, neboť si uvědomuje vlastní smrtelnost. Násilí mu není cizí, ale tento hněv je zamaskovaným strachem, smutkem a touhou po smysluplném životě.

Dochází mu, že pro lidskou rasu není ani otrokem, nýbrž pouhým nástrojem s krátkou expirací. Jeho cílem je zprvu pomsta, která je motivována hlubokým pocitem nespravedlnosti a křivdy. Roy se však přesto snaží koupit pro sebe a svou partnerku Pris více času na tomto světě. Zoufalý pud sebezáchovy ho přivede ke svému stvořiteli, doktoru Eldonu Tyrellovi, ale ukáže se, že neexistuje způsob, jak odpočítávání jejich konce zastavit.

Vztek se promění v agresi a Roy svého krutého „otce“ zabije, protože mu dal všechny předpoklady k tomu, aby se stal plnohodnotnou bytostí, ale vzal mu čas. Nakonec se stane něco překvapivého a Roy v závěrečné scéně místo toho, aby Deckarda nemilosrdně zlikvidoval, zachrání mu život. Tento akt soucitu, vykonaný bytostí, která se celou dobu prezentovala jako bezcitná, ukazuje, že Roy vyvinul hlubokou empatii. Rozhodnutí ušetřit Deckarda demonstruje nejen jeho pochopení lidské křehkosti, ale také vědomí, že smrt a utrpení jsou nedílnou součástí existence, kterou je třeba přijmout. Emocionalita vrcholí ve slavném závěrečném monologu, známém jako „ Tears in Rain“, kdy nostalgicky reflektuje své vzpomínky a zážitky, které se již nikdy nevrátí. Royova slova: „Viděl jsem věci, kterým byste vy lidé nevěřili.... všechny ty okamžiky zmizí v čase jako slzy v dešti“ vyjadřují hluboký zármutek nad vlastní pomíjivostí a hodnotou vzpomínek. Toto přijetí a smíření s nevyhnutelným je jednak vyvrcholením jeho cesty zralosti, ale také skrz naskrz lidským projevem.  

Film napovídá, že vzpomínky jsou podstatnou součástí toho, co dělá člověka lidským. Tvoří totiž emocionální a psychologické základy našich rozhodnutí, vztahů a celkového smyslu pro existenci. To se manifestuje zejména v postavě Rachael, pro kterou mají paradoxně fungovat jako kontrolní mechanismus. Eldon Tyrell věří, že díky tomu, že jí implantoval falešné vzpomínky, bude emocionálně „stabilnější“, protože má iluzi minulosti a zážitků, které ji formovaly. Když ji však Deckard podrobí testu, Rachaelodhalí, že její vzpomínky nejsou skutečné neboť nepatří jí, ale Tyrellově neteři. Toto odhalení je pro ni zdrcující a způsobí, že začne zpochybňovat celou svou identitu. Pocit pevné půdy pod nohama nebo té Tyrellovy „stability“ je ve skutečnosti pastí, která Rachael vzdaluje od skutečné autenticity. Nabízí se tedy otázka, jak můžeme definovat sami sebe, když jsou naše vzpomínky pouhým umělým konstruktem. V případě replikantů tak vzniká paradox - mohou mít stejné emoce a reakce jako lidé, ale jejich prožitky jsou založeny na něčem umělém. 

Deckardova postava je tímto způsobem také konfrontována s vlastní lidskostí. V několika verzích Blade Runnera je naznačeno, že i on by mohl být replikantem, a oba filmy tuto otázku záměrně ponechávají nezodpovězenou. Ve Scottově Final Cut verzi je zakomponována scéna Deckardova snu o jednorožci. Víme, že film výrazně pracuje se symbolikou a jednorožec v mnoha kulturách představuje něco vzácného, nepolapitelného, téměř mýtického. Pro Deckarda to může znamenat, že jeho hledání pravdy je stejně nedosažitelné a iluzorní. Motiv je posílen v závěrečné scéně, kdy mu policejní kolega Gaff zanechá v bytě origami jednorožce a naznačuje, že i jeho vzpomínky mohou být implantovány. K podobnému závěru by mohly vést i fotografie na Deckardově pianu. Fotky totiž zastupují další symbolický prvek příběhu, a sice hledání a uchování identity. Všimněte si, že zde s nimi manipulují pouze replikanti, pro které jsou jakýmsi záchytným bodem. Rachael má falešnou fotografii z dětství, na níž pózuje se svou matkou, a replikant Leon uchovává fotografie svých přátel, které jsou však pravé. Stejně jako vzpomínky mohou být i fotografie zdrojem paměti, ale též manipulace, přičemž značí nejasnou hranici mezi realitou a iluzí. 

Skrytých odkazů na Deckardovu pravou identitu je ve filmu hned několik. Pokud by se nakonec přece jen potvrdilo, že je opravdu replikant a vše, co si ze svého života pamatuje, je prefabrikované, znamenalo by to, že jeho pocity, rozhodnutí a činy budou neplatné? I tato otázka zůstává otevřená, nicméně stojí v kontrastu s jedinečnou perspektivou, kterou má na význam vzpomínek Roy.

Ten nemá žádnou falešnou minulost, na níž by mohl stavět morální kompas, jako to dělá Rachael. Ve svém monologu, když mluví o všem, co viděl a zažil, vyzdvihuje osobní zkušenost jako důkaz vlastní existence a důležitosti. Ve své touze po svobodě nemá důvod nezabít každého, kdo se mu postaví do cesty. Teprve když se jeho čas krátí, uvědomuje si, že život sám o sobě má vzácnou hodnotu, i kdyby to nebyl jeho vlastní život. Je svědkem toho, jak se Deckard se strachem v očích zoufale snaží přežít a v tomto boji se sám vzhlédne. Projeví lásku k životu jako takovému, ale zároveň se pro něj vzpomínky stávají důkazem, že existoval, a zoufale touží po tom, aby nebyly zapomenuty jako slzy v dešti. 

Villeneuve v pokračování s názvem Blade Runner 2049 rozvíjí tyto úvahy ještě dál a odhaluje, že rozdíl mezi skutečným a falešným není tak jednoznačný. Pracuje s myšlenkou, že pro postavy může být vzpomínka - dokonce i ta nepravá - důležitým nástrojem k objevení jejich lidskosti. Děj nás posune o 30 let dopředu a představí nového Blade Runnera s označením K, který je replikantem stvořeným k lovu starších modelů. Při své práci objeví záhadnou anomálii - ostatky replikantky, která pravděpodobně zemřela při porodu. To je docela atomovka, neboť replikanti byli až dosud považováni za neschopné reprodukce. Od svých nadřízených tedy K dostane příkaz vypátrat a zničit všechny důkazy o rozmnožování replikantů, protože by to mohly vést k destabilizaci společnosti. A to včetně dítěte. Ovšem čím dále postupuje ve svém vyšetřování, tím více nabývá podezření, že by právě on mohl být oním ztraceným dítětem replikantského původu. 

Je zajímavé, jak tvůrci obrátili narativ a K na začátku ví, že jeho vzpomínky jsou implantované. Díky tomu chápe, kde je jeho místo ve světě. Když ale paradoxně zjistí, že některé z nich mohou být skutečné, jeho sebeidentita se začne hroutit. V jedné scéně se rozpomene na své dětství a dřevěného koníka, kterého schovával v sirotčinci. Když později hračku skutečně najde na místě, které odpovídá jeho vzpomínkám, začne si myslet, že je „ výjimečný“ - replikant, který se narodil, a ne byl vyroben. Věří, že vzpomínka je klíčem k jeho lidství, ale když zjistí, že ve skutečnosti patří někomu jinému, čelí těžké osobní krizi. 

Jeho život přeci jen stojí na falešném zážitku. Jenže možná na tom vlastně nezáleží, protože jeho pocity a touhy nejsou kvůli tomu o nic méně skutečné. I když je paměť nepravá, emocionální zkušenost z ní pramenící je pro K autentická. Tvůrci filmu si tak pohrávají s myšlenkou, že naše identita možná není založena na autenticitě vzpomínek, ale na významu, který jim přikládáme. Tímto způsobem se film snaží ukázat, že vnímání reality je subjektivní a závisí na osobní zkušenosti, nikoliv na objektivní pravdě.

Příkladem toho je i vztah K s holografickou umělou inteligencí jménem Joi. Ta není skutečná v tradičním slova smyslu - nemá fyzické tělo a je opravdu produktem jedniček a nul. 

Byla navržena jako dokonalá společnice, která se vždy přizpůsobí svému majiteli. Joi se projevuje tak autenticky, že K i my, diváci, jsme přesvědčeni, že se u ní vyvinula určitá forma osobnosti a vědomí. Film nám nedává jasnou odpověď, ale pokud se díváme pozorně, všimneme si, že Joi je vlastně echo K-ovy potlačené touhy. Personalizovanou projekcí, která uspokojuje emocionální a psychologické potřeby hlavního hrdiny. Její dialogy a chování vycházejí nejen z K-ova přání mít důvěrný emocionální spojení , ale také být výjimečný. Joi mu neustále říká to, co chce sám slyšet, a dokonce ho pojmenuje, aby podpořila jeho sen znamenat pro tento svět víc. Příběh nám však opakovaně zdůrazňuje, co je Joi zač, jako ve scéně, kdy využívá fyzické přítomnosti ženy, aby mezi ní a K-em došlo k romantickému sblížení. Pro něj je to krásný, ale zároveň děsivý zážitek, poněvadž synchronizace není dokonalá, jako by „glitchovala“, a je maximálním důkazem toho, že jeho vztah s Joi je pouhou iluzí. Kdykoli je štěstí na dosah ruky, stane se něco, co K-ovi připomene, že jde jen o sofistikovanou aplikaci. Její úlohou je přesvědčit ho o opaku a není jasné, zda v průběhu stopáže vůbec projeví vlastní vůli.

Snad jen když ho požádá, aby ji vyjmul z konzole a přesunul do přenosného zařízení bez zálohy. To znamená, že pokud se tento externí projektor zničí, bude „ mrtvá“. Osobně si však nemyslím, že to dokazuje autonomní vědomí Joi. V jednom ze závěrečných momentů K narazí na reklamu holografických společníků, která mu potvrdí, že Joi je naprogramována být čímkoli, co si v danou chvíli přeje. K si přál opravdovou družku - laskavou, podporující a obětavou. Pokud by jí naprogramování diktovalo přesvědčit majitele o své pravosti, mohlo by to znamenat konat na úkor vlastní bezpečnosti. Ať už je to jakkoli, K ani na okamžik nevylučuje, že tento vztah pro něj měl nesmírnou hodnotu a byl důležitou součástí jeho identity. Joi mu pomáhala utvářet jeho vnitřní prožitky a vzpomínky, které jsou pro něj reálné, i když jejich základem je iluze. 

Ve filmu Blade Runner 2049 používá systém na kontrolu emoční stability a poslušnosti replikantů tzv. „ baseline test“. V úvodu vidíme jak K recituje normativní text, který se skládá z veršů knihy Vladimira Nabokova Pale Fire (Bledý oheň). Báseň je prokládána provokativními otázkami, které mají na základě měření neverbálních projevů indikovat, kdy replikant začíná něco cítit. Autor v básni popisuje zážitek blízké smrti, tudíž jsou tato slova pro člověka potenciálně emotivní a dokonce rozvíjejí metaforu posmrtného života. Jinými slovy něco, co je pro bytost bez duše irelevantní. K napoprvé projde testem bez větších potíží, ale když ho později vidíme absolvovat měření znovu, selže. Poté, co bezprostředně začne věřit, že se narodil a nebyl vyroben, text má pro něj zcela jiný význam. I když K patří ke generaci replikantů Nexus 9, kteří měli být absolutně poslušní, protože jsou údajně jen nástroji, společnost přesto potřebuje baseline test, aby zajistila jejich ochotu podřídit se. K váhá splnit rozkaz zlikvidovat dítě, které se narodilo, protože má duši, na druhou stranu poprava replikanta je označována za pouhé „vyřazení“. Děj tak zpočátku implikuje, že právě schopnost vytvářet nový život je ultimátní lidskou kvalitou - něčím, co by se dalo nazvat duší. 

Různé náboženské a spirituální přístupy nabízejí odlišné interpretace tohoto pojmu, ale jeden důležitý společný rys je svobodná vůle. Již v prvním filmu vidíme, že navzdory tomu, co nám postavy tvrdí, nejsou replikanti Nexusu 6 obyčejnými nástroji. Kdyby to totiž byla pravda, nezáleželo by na tom, zda je vypneme. Mají velmi jasné cíle, touhy i pocity a odmítají plnit rozkazy druhých. Rebelují na cestě k sebeurčení a kontrole nad svým osudem, podobně jako to dělá Rachael coby Nexusem 7. Replikanti Nexusu 8 pak svou vůli nebýt otroky demonstrují násilnou vzpourou, která vede k krachu společnosti Tyrell a odpálení jaderné bomby nad Los Angeles. 

Po konci prvního filmu Tyrellovo místo zaujme průmyslník Niander Wallace a jeho Nexus 9, kteří mají být tak „bezduší“, že si na jeho příkaz klidně vezmou život. Ovšem stejně jako mnoho jiných věcí ve světě Blade Runnera je i toto jen iluze. Ne jen že K opakovaně ignoruje rozkazy, aby následoval vlastní agendu, ale dokonce i Wallaceova asistentka Luv projevuje jistý stupeň svobodné vůle. Luv a K sdílejí stejnou touhu po určité výjimečnosti. Avšak zatímco on vidí naději, že jeho existence má větší smysl a možná je výjimečný, protože dosáhl autentického já, ona chce být dokonalým nástrojem svého pána. Zatímco K hledá hodnotu sám v sobě, Luv je technologicky a fyzicky dokonalá, ale citově nejistá a dychtící po validaci svého stvořitele. Zůstane tak neúplným nástrojem v kontrastu s K-em, který jedná podle vlastního morálního přesvědčení.

Nicméně pokud je duše definována schopností autonomně se projevovat, biologická reprodukce, která je údajně přirozená pouze lidem, posouvá diskusi ještě dál. 

Už z úvodních záběrů prvního filmu je patrné, že se jedná o dystopickou industriální společnost plnou neonových reklam, přeplněných ulic, kyselých dešťů, sociální nerovnosti a všudypřítomné korporátní kontroly. Toto vizuální ztvárnění odráží zmenšující se roli přírody ve světě budoucnosti a klade otázku, zda je „přirozenost“ ještě vůbec relevantní. Oba filmy používají syntetické náhražky zvířat, aby zdůraznily environmentální úpadek, ale také upozornily na ztrátu autenticity a originality v lidské kultuře. Narození replikanta tak naznačuje, že hranice mezi umělým a přirozeným není pevná. Zároveň je hmatatelným důkazem do očí bijícího faktu, že replikanti jsou plnohodnotné lidské bytosti. A co víc, v obou příbězích projevují větší míru lidskosti a empatie než lidé samotní. Tito nejenže žijí jako stroje v továrně, zaměření na utilitární hodnoty, ale také ztrácejí lidské ctnosti, soucitu či lásky. 

Phil K. Dick v předloze filmu používá termín android jako metaforu - stav, kdy je bytost fyziologicky člověkem, ale koná nehumánně. Této definici se replikanti většinou vymykají, ale některé lidské postavy jí přímo vystihují. Například doktor Eldon Tyrell nebo Niander Wallace považují replikanty za produkt, který lze zdokonalovat, prodávat a v případě nespokojenosti vypnout. V původním filmu můžeme dehumanizaci pozorovat prostřednictvím Deckarda, který poslušně následuje protokol Blade Runnera. Je povolán do služby jako nástroj v rukou systému a nemá na výběr, protože sám je otrokem byrokracie. Očekává se od něj, že bude plnit své povinnosti bez empatie k replikantům a také k nim žádnou necítí. Jenže pak ho vidíme, jak pronásleduje a zastřelí replikantku Zhoru. Z jeho výrazu je jasné, že pochopil, co udělal - nevypnul stroj, popravil člověka. Nakonec mu lekci o lidskosti i laskavosti překvapivě udělí Roy Batty, a tak jako replikant odmítne nálepku otroka, Deckard zavrhne nálepku Blade Runnera. 

To, co ve výsledku staví replikanty do podřízeného postavení vůči lidem, je tedy nálepkování samotné. Nejsou považováni za lidi a nemají práva, ne snad proto, že by nesplňovali definici lidskosti, ale protože to prostě bylo řečeno. I když si mnohé postavy uvědomují, že tato zeď mezi oběma stranami je jen společenským konstruktem, jsou ochotny iluzi dále udržovat. V důsledku toho nestačí znát pravdu, ale jak říká Sapper na začátku filmu, být svědkem zázraku. Zeď je sice iluzorní, ale pro postavy, jako jsou Roy, Pris, Rachel, Deckard a K, má reálné a nepříjemné důsledky.

Kdyby K výslovně slyšel, že je naprosto totožný a rovnocenný s lidmi, jeho pocity by se nezměnily, protože jsou hluboce zakořeněny v každodenní zkušenosti, která svědčí o opaku. Bez ohledu na fakta je jeho emocionální realita založena na představě, že není hoden lidského statusu. Na druhou stranu zažít nemožné, důkaz, že se replikant může narodit, je přesně to, co otřese světem. Taková bytost je totiž mnohem přesvědčivější než jakákoli filozofická debata o svobodné vůli, pocitech nebo duši. Přesto, a možná právě proto, že je to iracionální.