Batman vs. Penguin: Kdo je skutečným hrdinou Gothamu?

Tam, kde Batman kráčí stíny hledajíc pomstu (možná spravedlnost, ještě se úplně nerozhodl), v těch samých temných uličkách vidí Tučňák šanci získat moc. Karty v Gothamu byly rozdány jednookým bláznem, a zatímco melancholický milionář, jenž je ztracený ve vlastní hlavě, považuje město za zbloudilou duši, kterou musí zachránit, gangster středního managementu ho přijímá takové, jaké je. Pro něj je to místo, kde konečně dosáhne velikosti, kterou si zaslouží. Seriál Penguin z dílny HBO více než slušně navazuje na poslední filmovou inkarnaci Batmana od režiséra Matta Reevese. Jde o vynikající sérii, ale to, co mě zaujalo už ve filmu, je, že samotný Gotham neslouží jen jako kulisa příběhu, ale stává se dalším pomyslným hrdinou. A to není vůbec náhoda. To, co je pro jednoho symbolem chaosu a selhání, slouží druhému jako nekonečné hřiště příležitostí. Chladné, deštěm zmáčené ulice odrážejí vnitřní světy dvou protichůdných hrdinů. Ačkoli jeden s chaosem bojuje a druhý v něm vzkvétá, přesto mají něco společného. U obou si totiž musíme položit otázku: Zloduch, nebo antihrdina?

V obou dílech se Gotham vyznačuje neo-noirovými a gotickými prvky, které vytvářejí silný pocit beznaděje a úpadku. Město je vykresleno jako špinavé a chátrající, s mlhavým, deštivým počasím, čímž se umocňuje dojem, že právě zde může zlo naplno vzkvétat. Vizuální styl má silné kořeny v tradiční komiksové představě Gothamu, ale tvůrci se snažili dosáhnout jistého syrového realismu a klaustrofobické atmosféry. Zločin nelze snadno vymýtit, protože to není pouze špína na povrchu, ale něco, co důsledně prorůstá celou kostrou města, od drobných gangsterů až po největší městské instituce. V seriálu Tučňák je bezútěšnost posílena následky katastrofy z konce filmu, a proto se zdá, že město je každou chvíli na pokraji zhroucení.

Pro Bruce Wayna je Gotham téměř osobním peklem. Na začátku příběhu je hluboce ponořen do svého traumatu a spíše než odhodlaného detektiva připomíná emocionálně nestabilního mileniála. Jeho jednání je zaměřeno na zvládání vlastního vnitřního konfliktu, namísto ochrany obyvatel města. Přestože již druhým rokem bojuje se zločinem, situaci nezlepšuje, protože není efektivní. Mlácením drobné kriminality si vybíjí svou frustraci a hněv, čímž pouze působí bolest provinilcům, ale nikterak zvlášť nechrání nevinné. Vědomě ignoruje své ekonomické a společenské možnosti, kterými by mohl tahat za nitky ve prospěch pozitivních změn. Odmítá se tak postavit čelem k zodpovědnosti, kterou s sebou nese vysoké postavení. Fixuje se na izolované projevy téměř sadistického násilí jako na hlavní zdroj své „spravedlnosti“ a neprojevuje zájem o komplexní řešení. Jinými slovy, je to bohatý traumatizovaný mladík, který svou potřebu udeřit si pateticky omlouvá vyšším posláním. Mimo své noční výjezdy je však Batman od ulic Gothamu oddělen jak fyzicky, tak emocionálně. 

Na druhé straně stojí Oswald Cobblepot, který velmi dobře rozumí jazyku města, v jehož řeči dominují pouze moc a peníze. Tedy to, co Bruce má, ale nevyužívá. Po smrti velkého mafiánského bosse Carmina Falconeho nastává mocenské vakuum a Oswald jako dítě ulice správně vycítí příležitost. Je to ambiciózní muž, který se celý život pohyboval mezi nočními kluby a kriminálními strukturami. Brutalitu a bezpráví přijímá velmi pragmaticky, dokonce s absolutním cynismem. Násilí a manipulace je něco, co v jeho světě přirozeně funguje jako zákon silnějšího, takže si tyto atributy rychle osvojuje i on. Oswald však trpí fyzickou deformací a jeho odpudivý, zdánlivě neškodný vzhled vede okolí k tomu, že ho podceňovalo. Od prvních scén seriálu je však jasné, že jeho osobnost je kombinací silné touhy po moci a pocitu méněcennosti, což je mimořádně toxický koktejl pro každého, kdo se Oswaldovi postaví do cesty. Zdá se, že se neštítí ničeho, aby dosáhl svého, a využívá každého hřbetu, po kterém může šplhat, přičemž necítí loajalitu vůči nikomu. 

 Než budeme pokračovat, myslím, že bychom měli jasně vymezit hranici mezi padouchem a antihrdinou. Antihrdina je postava, která se chová v rozporu s tradičními hrdinskými ideály, jako jsou čest, statečnost nebo obětavost, ale přesto má určité vnitřní pohnutky k dosažení spíše pozitivního cíle. Nachází se na morálním spektru mezi hrdinou a padouchem. Může být například sobecký, cynický či dokonce dětinský, nebo jednat z nečistých pohnutek či pomocí neetických metod. Jeho motivace bývají složité, ale diváci s ním i přes jeho temné stránky sympatizují. Představuje totiž protagonistu příběhu, který čelí vnitřním konfliktům a osobním bojům, jež ho polidšťují. Překonávání vlastních chyb ho obvykle vede k nějakému druhu sebepoznání nebo osobnímu růstu.

Padouch je antagonistou vyprávění a není morálně ambivalentní. Na jeho extrémní straně převažuje zlo, ať už si to uvědomuje, nebo ne. Je však přesvědčen o správnosti svých činů, nechť jsou jakékoliv, a v popředí stojí jeho egoistické motivace. I v případě, že se jedná o charismatickou osobnost, diváci se od něj chtějí emocionálně distancovat. Důkazem toho, že mezi oběma archetypy nelze vždy jasně rozlišit, jsou postavy jako Walter White nebo Dexter Morgan, u nichž je daný problém výsledkem mnoha nuancí. V případě Batmana i Tučňáka by se při troše snahy daly najít příklady, podle nichž zapadají do obou škatulek. Musíme se tedy podívat pod povrch jejich úvodního představení. 

Většinu filmu vidíme Bruce Waynea téměř výhradně jako Batmana, jehož civilní identita je na vedlejší koleji. Tento nevyrovnaný vztah k vlastní osobnosti je důkazem toho, že se stále hledá a ještě nepřišel na to, kým je bez masky. Jeho nenávist ke zločinu je vyústěním traumatu ze ztráty rodičů. Batman je zde Bruceovým coping mechanismem a důvodem, proč ho nevidíme jako charismatického filantropa. Bruce je však neviditelný jen do chvíle, než ho děj donutí nahlédnout do svého nitra. 

Riddler ve filmu slouží jako jeho zrcadlo, které mu ukazuje, čím by se mohl stát, kdyby nezměnil svůj přístup. Oba jsou si podobní tím, že jako sirotci prožili traumatické dětství. Batman svůj hněv přenáší jen na malé zločince, ale Riddler chápe hlubší kořeny problému, jímž je korupce v systému. Jeho postup je přímočarý a násilný, což odhaluje i Batmanovu povrchnost. Poté, co se Bruce v tomto muži pozná, je znechucen tím, kolik sebelítosti, neefektivity a zloby vidí. Musí tedy přehodnotit vlastní metody a zároveň si uvědomuje morální plytkost svých předchozích činů. Potřebuje dát boji se zločinem hlubší smysl, ale chybí mu ten nejdůležitější dílek skládačky, a tím je empatie. 

Do jeho vývoje vstupuje Selina Kyleová jako Catwoman, která nechce jen pomstu, ale v podstatě touží po bezpečí a spravedlnosti. I když hranice, kam je ochotna zajít, jsou snad ještě méně pevné než u Batmana. Díky vztahu s ní se však Bruce začíná vciťovat do utrpení lidí, které má chránit. Jeho osobnost se mění z agresivní a uzavřené postavy na někoho, kdo je ochoten naslouchat. Dochází mu, že pokud má něco změnit, musí se stát symbolem naděje, nikoliv pomsty. Zároveň konečně uznává, že má k dispozici i jiné prostředky než násilí. 

Tam dole však Oswald v situaci, jež je dovršením násilné cesty Batmana a Riddlera, drží prst na spoušti nových bouřlivých událostí. Jeho příběh je však víc než jen boj o moc. Psychologicky ho definují dvě protichůdné síly: chladná inteligence a emocionální zranitelnost. Logika z něj dělá brilantního stratéga, který dokáže manipulovat s nepřáteli a využívat jejich slabin. Jak už jsem však zmínila, kvůli svým fyzickým rysům trpí komplexem méněcennosti, který v něm vyvolává pocit odcizení. Jenže Oswald je také chronický „maminčin chlapeček“, který vyrůstal v chudobě a nedostatku. Přestože je pro něj matka důležitou autoritou, neschopnost dosáhnout jejího plného uznání zjevně nepřispěla k Oswaldově utkvělé potřebě neustále dokazovat svou hodnotu. Pohání ho jakási niterná zuřivost pramenící z faktu, že si ho svět necení tak, jak by měl. Inteligencí a krutostí se snaží kompenzovat společenské postavení, které mu jeho původ a vzhled upírají. Tento vnitřní boj mezi touhou po moci a hněvem ho tak žene k extrémnímu násilí, kterým se často snaží, podobně jako Batman, potlačit vlastní bolavá místa. Kromě narcistických sklonů se u něj projevují nečekané momenty zranitelnosti a hlubokého smutku z odmítnutí. 

Dvojakost jeho charakteru ilustruje i jeho vztah s mladým, poněkud křehkým teenagerem Viktorem. Viktorova loajalita k novému šéfovi je výsledkem psychické závislosti, která pramení ze strachu a potřeby někam patřit. Stejně jako mnoho dalších ubohých duší v Gothamu chce i on dosáhnout stability a uznání. Kombinace strachu, obdivu a vděčnosti však mladého muže uvěznila v toxickém vztahu kontroly a dominance. Oswald jeho nezkušenosti manipulativně a hrubě využívá, ale zároveň v něm nachází připomínky vlastního dětství. Vidí však také odraz toho, kým mohl být, kdyby nebyl formován gothamskou brutalitou a dysfunkční rodinou. Tento vztah nakonec vyvolává otázku, zda by Oswald dopadl jinak, kdyby měl příznivější životní podmínky a výchovu. Jeho realita nenabízí jasné rozlišení mezi dobrem a zlem. Gotham je místem, kde se morálka stává slabostí, a proto se Oswald rozhoduje jednat bezohledně. Téměř všechny jeho činy jsou pragmatické - podřízené přežití a zvyšování moci. 

Tam, kde korupce a zkaženost pronikají do všech vrstev systému, není ani možné hrát jinak než podle pravidel zločinu. Snaha ovládnout Gotham se pro Oswalda stává zvrácenou a temnou verzí „amerického snu“. Svým způsobem je i on symbolem - symbolem odporu vůči marginalizaci v pokřiveném světě. Toto podporuje myšlenku, že zlo nevzniká v prázdnotě, ale je vytvářeno strukturami, které ho obklopují. Seriál vlastně rozvíjí narativ dystopické tragédie, v níž jsou postavy jako Oswald nebo Sofie produkty města, kde jediným způsobem, jak přežít mezi šakaly, je žít jako šakal.

Univerzum, které vytvořil filmový Batman a aktuálně rozvíjí seriál Penguin, zcela jasně nenabízí jednoduché odpovědi. To je důvod, proč ambivalentní příběhy dokáží tak silně upoutat naši pozornost. Udržují napětí a nepředvídatelnost, jsou plné otázek, ale hlavně poukazují na složitost lidské psychiky. Jejich postavy v sobě kombinují temné i světlé stránky, díky nimž se nikdy nepřestaneme ptát, zda jde o padouchy, nebo antihrdiny. Bývají reflexí různých společenských problémů i našich vlastních chyb a ve své komplexnosti jsou velmi realistické. Mají tedy naše sympatie, a protože nabízejí prostor pro vykoupení nebo vývoj, diskuse o nich je stále otevřená novým perspektivám.