Závěrečná řada Stranger Things jede až moc na jistotu, ale určitě bude bavit

Konec jedné éry, konec jednoho fenoménu. Seriál Stranger Things po téměř celém jednom desetiletí dospěl ke svému velkolepému finále. Na základě jeho obří popularity a úspěchu se asi nešlo moc divit, že Netflix z toho chtěl udělat jaksepatří výsostnou parádu. Proto pátou a poslední sezónu rozdělil ne na dvě, ale hned na tři části, respektive ta třetí část je samotná finálová a více než dvouhodinová epizoda, která premiérovala na nový rok. Nu což, však už tady byly… ehm ,,Divnější věci“. Uspokojivě zakončit populární seriál však není vůbec jednoduchý úkol. A proto bylo otázkou, zda se Stranger Things se svými fanoušky rozloučí alespoň trochu důstojně. Tak se na to pojďme podívat společně.

V první řadě bych chtěl říct, že je velice náročné o této sezóně mluvit bez spoilerů. Ty zde sice nebudou, ale možná zde zazní jisté informace, ze kterých si někteří z vás mohou určité věci odvodit. Příběh se tentokrát odehrává v roce 1987, kdy se všichni hrdinové snaží vypátrat hlavního padoucha Vecnu a jednou provždy s ním skoncovat. Mezitím se Hawkins ocitá v karanténě a Eleven se musí skrývat před armádou i silami doktorky Kay v podání Lindy Hamilton, představitelky Sáry Connor z Terminátora, která jí jde po krku.

Jednu věc řeknu rovnou a na rovinu: pátá řada Stranger Things je určitě zábavná. Tvůrci znovu staví především na svižném tempu, tajemné a občas i děsivé atmosféře a sympatičnosti jednotlivých postav, díky nimž se seriál stále sleduje s lehkostí a chutí. Zároveň ale jde o sezónu, která víc než kdy dřív sází na jistoty a osvědčené postupy, což sice funguje, ale místy to působí, jako by se příběh zdráhal udělat odvážnější krok kupředu. O tom ale za chvíli.

I přestože mi stopáž některých epizod přišla poněkud přemrštěná a vůbec by sezóně neuškodilo, kdyby se některé části vyhodily nebo byly trochu kratší, tak jsem se většinu doby vlastně bavil. Mnohé akční scény mají grády, občasný humor také funguje a obecně se na to vlastně hrozně dobře kouká. Je také velice fajn, že seriál se pokouší odpovědět na řadu otázek, které otevřely předešlé řady, především se to týká původu Upside Down a také samotného Vecny, který mě jakožto primární antagonista opět velice bavil. Byť je zde jedna věc, která mě již nějaký ten pátek irituje.

Už delší dobu mám pocit, že seriál výrazně brzdí nejen neochota tvůrců zbavovat se některých klíčových postav, ale také jejich stále výraznější spoléhání na plot armor. V páté sezóně to místy balancuje až na hraně absurdity, hrdinové se dostávají do naprosto extrémních situací, z nichž však pokaždé bez větších následků vyváznou, jako by sami věděli, že jim se zkrátka nic stát nemůže. Obzvlášť finálová epizoda v tomto ohledu působí až přehnaně. Plot armor je zhoubný nejen kvůli své neautentičnosti a nepřesvědčivému chování postav, ale především proto, že diváka připravuje o napětí.

Ve chvíli, kdy se hrdinové ocitnou v ohrožení, by měl mít pocit, že skutečně mohou přijít o život nebo nést vážné následky, právě tato nejistota totiž posiluje celkový divácký zážitek. Jenže v momentě, kdy je zřejmé, že se vybraným postavám nemůže nic stát, přestávají být i ty nejnebezpečnější situace skutečně napínavé. Místo strachu tak nastupuje spíš očekávání, jakým způsobem se tvůrci tentokrát rozhodnou své hrdiny z potíží „vytáhnout“. Samozřejmě rozumím, že zabít oblíbenou nebo důležitou přední postavu není jen tak, ale stejně si myslím, že právě tato zdrženlivost oslabuje dramatický dopad příběhu. Odvážnější přístup by seriálu nejen dodal větší grády, ale i posílil emocionální investici diváka do osudů postav.

Ovšem když o nich mluvíme, na Stranger Things mě každopádně právě vždy bavily vztahy mezi jednotlivými protagonisty. A zde si tvůrci dle mého poradili velice obstojně. Například Dustin po smrti sympaťáka Eddieho ze čtvrté řady o něco zvážněl, což se výrazně odráží i v jeho vztahu s největším sympaťákem celého seriálu, jímž je i nadále Steve. Společně tu mají několik opravdu hezkých a emočně silných scén. Podobně dobře funguje i další rozvíjení vztahu nejen mezi Jonathanem a Nancy, ale i mezi Eleven a Hopperem, kteří během svých eskapád v Upside Down tvořili fajn tým. Doktorka Kay skvěle funguje jako vedlejší záporačka během první části, tedy během prvních čtyř epizod, ale posléze je tak trochu odšoupnuta do pozadí a její cesta napříč sezónou ani není pořádně zakončena.

Nejvtipnější postavou téhle řady byla za mě mimochodem Erika. A ne, neříkám to jen kvůli tomu, že zde má jednu dexterovskou „Tonight's the night“ scénu. Čestný!

Je zde ovšem jedna postava, která si jednoznačně zaslouží speciální zmínku. Will byl z mého pohledu vždycky taková hrozně tragická postava. Tedy tragická v tom smyslu, že se jedná o strašného chudáka, kterému se furt dějí nějaké hrůzy. A když náhodou nedějí, tak zůstává spíše na okraji dění. V první sezóně drtivou většinu času není, ve druhé sezóně se z něho stane nebohá a trápená oběť mozkožrouta a ve třetí a čtvrté řadě je tak nějak odsunutý spíše do pozadí děje. Proto jsem si ještě před premiérou páté sezóny říkal: Ty vole, dejte už konečně tomu klukovi nějaké cool scény, kde pořádně zazáří a nedělejte z něho furt takového chudáka, dyť i toho herce už to musí štvát!

A hleďme, k mému nesmírnému potěšení mi přesně tohle pátá řada nadělila. Alespoň tedy v určité míře… Will zde má jednu obzvlášť cool scénu, která je dle mého názoru jedna z nejlepších z celé sezóny. Zároveň se mi potvrdila moje i mezi fanoušky dlouhodobě rozšířená teorie ohledně vývoje jeho postavy, u níž byl podle mě silný foreshadowing už v předchozích řadách. Chvíli jsem se obával, že na to seriál nakonec rezignuje, ale nakonec jsem se přece jenom dočkal. A bylo to zatraceně uspokojivé. Dle mého toho ale bylo málo. I přestože Will zde má cool a pamatovatelné momenty, chtěl jsem jich prostě víc. Protože jestli si to někdo po všech těch útrapách opravdu zasloužil, tak to byl on.

A pak je tu samotné zakončení. Jedno je ale potřeba si uvědomit hned na úvod: uzavřít tak velký a nesmírně populární seriál jako je Stranger Things nějakým důstojným a zároveň uspokojivým způsobem rozhodně není jednoduchý úkol. Tvůrci musí adekvátně uzavřít všechny dějové linky, nic neuspěchat, ale zároveň se u ničeho zbytečně nezdržovat, závěr musí nést správný emocionální náboj, dát hlavním postavám prostor k adekvátnímu rozloučení a v neposlední řadě se důstojně rozloučit i s divákem. Některým známým seriálům se to povedlo na jedničku, jiným vůbec.

Stranger Things v závěru některé z těchto aspektů určitě naplnilo, jiné naopak opomnělo. Emocionální náboj je rozhodně silný a nejednoho diváka může přivést k slzám, přesto si ale myslím, že finále mohlo být nejen lépe strukturované, ale i odvážnější. S tím úzce souvisí i již zmíněný strach tvůrců usmrcovat klíčové postavy, což místy oslabuje pocit skutečného napětí a důsledků.