Vrána – zbytečná a tragická reimaginace kultovní klasiky

Ve světě popkultury byste marně hledali tak tragickou značku, jako je Vrána. Originální komiks Jamese O'Barra byl výsledkem jeho sebedestruktivní terapie, za pomoci které se snažil vyrovnat s tragickou smrtí své snoubenky Beverly. Natáčení dnes již kultovní filmové adaptace z roku 1994 bylo poznamenáno nešťastnou smrtí Brandona Lee, který se stal obětí několikanásobného selhání techniků. A teď po třiceti letech přichází další tragédie. Tentokrát má však toto slovo jiný význam. Reimaginaci Vrány britského režiséra Ruperta Sanderse je totiž tragické sledovat.

Synopse nového filmu je v podstatě stejná jako v případě předlohy nebo první adaptace režiséra Alexe Proyase. Snímek vypráví příběh Erica Dravena, jenž se vrací ze záhrobí, aby se pomstil za nechutnou vraždu nejen jeho samotného, ale především jeho lásky Shelly. Vrána je tedy na první pohled prachobyčejný příběh o pomstě. Za jednoduchou zápletkou se ale ve skutečnosti skrývá srdceryvný milostný dopis plný symboliky, jehož hlavními motivy jsou pocit viny, utrpení, bolest, zoufalství a především opravdová láska. Místo toho, aby se tvůrci na tato témata zaměřili, upravili celý příběh tak, aby reimaginace pro moderní publikum působila komplexněji. To se jim ale nejenže nepovedlo, ale zároveň kompletně zničili význam původního díla.

Hlavními záporáky tentokrát není banda obyčejných pouličních gangsterů a feťáků, ale postarší boháč a Shellyin bývalý mecenáš Vincent Roeg, který uzavřel smlouvu s ďáblem, aby mohl žít věčně. Smrt Erica a Shelly tedy v případě reimaginace není náhodná, takže se z ní vytrácí ona osudovost. A Roeg je navíc jako antagonista nemastný, neslaný a vlastně se o něm téměř nic nedozvíte. 

Dalším nově přidaným mysteriózním prvkem je postava jménem Kronos, mýtická bytost uvězněná mezi nebem a peklem, která má sloužit jako Ericův průvodce na cestě za pomstou. Jeho existence tedy kompletně ničí význam ikonického vraního společníka, který v reimaginace jen lítá za Ericem jako blbec.

Přitom je z některých scén jasné, že scenáristé měli předlohu alespoň jednou v ruce. Krásným příkladem je třeba scéna s koněm zamotaným do ostnatého drátu v úvodu snímku. Jenže ta nejenže nemá stejný význam jako v originálním komiksu, ale v kontextu filmu ani nemá žádný hlubší význam než ten, že Eric v dětství přišel o milovaného koně a možná proto je tak psychicky nestabilní.

Místo vražedné árie prokládané flashbacky na romantické okamžiky vztahu Erica a Shelly se diváci tentokrát dočkali chronologického vyprávění s hrstkou flashbacků, které jsou ale tak špatně sestříhané a mlhavé, že se z nich vůbec nic nedozvíte a jsou pravděpodobně jen výsledkem vývojového pekla, se kterým se nová Vrána potýkala. 

Každopádně zpět k tomu chronologickému vyprávění. To obecně není na škodu. Je tu ale velký háček. Přestože je stopáž jen o osm minut delší než v případě první adaptace, reimaginace je šíleně, ale fakt šíleně utahaná a mdlá. Pokud jste se těšili na hromadu akce, máte smůlu. Necelá první polovina filmu je věnována vztahu Erica a Shelly, což opět nemusí být špatně. Vrána je především o lásce, no ne? Problém ale je, že románek není uvěřitelný, protože představitelka Shelly, zpěvačka FKA twigs, není moc dobrá herečka. A Bill Skarsgård sice umí hrát, ale znáte to, dobrý herec je vám k ničemu, když máte špatný scénář, což platí i u zbytku hereckého osazenstva.

A když už ten mdlý, fetováním a chlastáním přeplněný románek dvou psychicky zlomených dvacátníků dospěje ke svému konci a Eric povstane jako anděl pomsty, další velkou porci stopáže se nic neděje, protože protagonista moc neví, co má dělat. Pořádné akce se diváci dočkají až v posledních patnácti minutách. A upřímně, gorem přetékající bitka natočená na schodišti pražské Živnobanky je vlastně jedinou dobrou částí celého filmu. Jen je škoda, že za ní následuje závěr, který nejenže nedává smysl a působí až stupidně pohádkově, ale zároveň kompletně ruinuje myšlenku, kterou se komiks snažil předat čtenářům.

Pokud byste čekali, že reimaginace Vrány divákům nabídne alespoň super temnou atmosféru, tak bohužel. Úžasný emo gotický styl, se kterým přišla první Proyasova adaptace, je fuč. Sandersovo pojetí je tak sterilní, že mu nepomáhá ani dobrý soundtrack Volkera Bertelmanna, nebo pár dobře vybraných licencovaných skladeb od post-punkových kapel jako Joy Division či Traitrs. Jistě, kamera vlastně není špatná a tím, že se film natáčel v Praze, občas umí být atmosférický. Takovýchto scén byste ale napočítali na prstech jedné ruky nešikovného kutila s cirkulárkou.

V neposlední řadě se sluší zmínit, že pro české diváky alespoň může být malou útěchou několikrát zmiňovaná tuzemská stopa. A to nejen v podobě lokací jako je již zmiňovaný interiér Živnobanky nebo třeba Nová scéna Národního divadla, Rudolfinum, sál Státní opery, výstup z metra Florenc a nákladové nádraží na Žižkově, ale také několika českých herců, mezi které patří například Karel Dobrý, Jan Budař či hudebník Jordan Haj.