Drsné Sisu jako finský Wolfenstein

Vždycky jsem si představoval situaci, kdy do baru vejde B.J Blazkowicz z Wolfensteina a Aldo Rein z Hanebných Panchartů Quentina Tarantina a společně povedou žhavou diskuzi o tom, kdo z nich je lepší a originálnější v zabíjení nácků. Po zhlédnutí filmu s podivným názvem Sisu bych rád k diskusi přizval dalšího profíka, který se vyžívá v brutální likvidaci jednotek SS.

Nejdřív si ale něco řekneme přímo k názvu filmu. Sisu je finské slovo, které lze jen těžko přeložit. Sisu se dá vysvětlit jako zářivá forma odvahy a odhodlání čelit i zdánlivě nepřekonatelné přesile či bezvýchodné situaci. A přesně takový stejnojmenný film je! Jestli máte rádi neskutečně přestřelenou akci, která je více než jen přitažená za vlasy, tak zde budete jako doma a užijete si každou minutu.

Píše se rok 1944 a německá vojska se pomalu stahují z regionu Laponsko na severu Finska. Tam přebývá i jistý válečný veterán, který se snaží stranit války i lidí. Den za dnem se snaží rýžovat zlato v přilehlých mokřadech, přičemž příběh startuje ve chvíli, kdy hrdina objeví v jednom z výkopů zlatou žílu. A stařec má s nově nabytým bohatstvím své vlastní plány.

Jeho cílem je překonat válečnou zónu a vykopané zlaté nugety odvést do banky. Jednoduchý příběh o cestě z místa A na místo B. Pravá zábava začíná ve chvíli, kdy veterán v podání finského herce Jorma Tommila narazí na jedno zatoulané družstvo jednotek SS. Po odhalení obnosu vaků, které stařec převáží, se rozpoutá krvavá honička, kdy se pozice lovce a loveného celkem pravidelně mění.

Od probodnutí spánkového laloku prvního nacisty nám tvůrci servírují jedno kreativně brutální zabití za druhým. Je to přehnané, je to nereálné, ale je to sakra zábavné a strhující. Nečekejte však zběsilé tempo a strategické zabíjení jako v Johnu Wickovi. Což je vlastně zajímavé, protože jak za Wickem, tak za Sisu stojí stejné studio.

Sisu je mnohem rozvážnější a diktuje tempo po menších dávkách. A je to vlastně trochu škoda, protože trailer naznačoval vysokooktanovou jízdu. Ta se nekoná a my tak sledujeme, jak se prolínají akční sekvence s těmi klidnějšími. Ty na druhou dodávají filmu zvláštní kouzlo, a to především díky scenériím a kameře, která zachytává krásy finské části Laponska s neuvěřitelnou pečlivostí.

První dvě části filmu ale i tak působí trochu utahaně. Chápu, že jsou důležité pro vykreslení základní příběhové kostry, ale když to vezmu kolem a kolem, tak se jedná jen o čekání na nevyhnutelné. Film je tak krátký, že si toho nejspíš ani nevšimnete, ale pomalejší start stojí tak trochu bokem oproti tomu, co se odehrává v následujících částech.

V porovnání s Wickem je Sisu mnohem surovější a také mnohem méně realistický. Ale to vlastně vůbec nevadí. Jak jednoduchý příběh plyne, tak se dozvídáme, že stařec je legendou, se kterou si neradno zahrávat. I proto mi vlastně šílené kousky dávají smysl. Podporují legendu o vojákovi s přezdívkou Kostěj Nesmrtelný, který prostě odmítá zemřít.

Film si vůbec na nic nehraje a samotná brutalita některých scén mě dost překvapila. Příjemně. Takové akce se v klasických hollywoodských filmech jen tak nedočkáme. Ve filmu se moc nemluví, třeba hlavní hrdina pronese první větu až na samotném konci. I ta trocha textu však působí příjemně a nenuceně. Občas má i povedený nádech humoru. Nebudete se sice za břicho popadat, ale úsměvný rohlíček na tváři vám některé hlášky určitě vykouzlí.

Pár slov bych rád nechal i u hlavního protivníka v podání Aksela Hennieho. Byl fantastický. Vlastně se to dá říci o celé jednotce slizkých Němců, kteří si mimo tanku a výbavy, s sebou vezou i pětici finských žen na uspokojování svých potřeb. I ony zažijí svoji chvilku slávy a vůbec nepůsobí jako rušivý element. Jejich přirozené implementování do příběhu se mi hodně líbilo.

Nejedná se o historicky přesný film, o což se autoři ani nesnaží, ale myslím si, že je důležité to zmínit. Naopak bych vypíchl práci na kostýmech a líčení. Hrozně mě bavilo, jak všichni účinkující byli špinaví. Válka totiž není čistá záležitost. Je to jedna z mála logických věcí a její vyobrazení působí na oko fantasticky. Obzvlášť, když si kamera libuje v putování krajinou. Tento kontrast mezi krásou a špinavostí války je řemeslně zvládnutý na jedničku. S hvězdičkou.

Režisér Jalmari Helander se hodně inspiroval filmografií Quentina Tarantina. Možná až příliš. Úplně jsem nepochopil tvůrčí úmysl rozdělit hodinu a půl dlouhý film na šest kapitol. Snímek plyne pouze lineárně, kapitoly jsou tím pádem úplně zbytečné a rozdělení pořádně nedává smysl. I ten font a barva písmen, které oznamují novou kapitolu, je tarantinovka jak vyšitá. Jestli je to krádež, nebo pocta autorovi nechám asi na každém z vás. Tarantino to dělá taky. Kdyby to tam ale nebylo, tak se vlastně nic nestalo.

Je pro mě celkem zjevení, že se takový film dostal do našich kin. A to zjevení je sakra příjemné. Jestli by někdy měl být zfilmovaný příběh herního Blazkowicze, tak prosím takto. Surové, přestřelené, ale přitom decentní a strhující. Délka filmu je ideální a autoři tak nestihli spadnout do recyklačního procesu svých nápadů. Užil jsem si i přes pár chyb každou minutu.