Zaklínač: Čtvrtá řada není totální odpad, ale reputaci seriálu rozhodně nezachraňuje

Nalijme si čistého vína a nasypme ještě čistější fisstech. Už dávno je jasné, že až seriálový Zaklínač skončí, mnoho lidí na něj s příliš velkou láskou vzpomínat nebude. A zřejmě si to už zcela uvědomuje i Netflix, který se rozhodl, že to s ním zabalí už po páté řadě. Přiznám se, že já jsem seriál po první sezóně i docela bránil, i přestože jsem mnohé výtky naprosto chápal, ale postupem času u mě také začalo převládat spíše pořádné zklamání.

A když pak přišla zpráva o tom, že Henry Cavill, kterého i mnozí nejzapřísáhlejší hejtři považovali za jednu z mála dobrých věcí seriálu, s rolí Geralta z Rivie končí, skoro to působilo jako poslední hřebík do rakve. Jakmile se po Cavillovi chopil úlohy bělovlasého Řezníka z Blavikenu hezounek Liam Hemsworth, bylo v podstatě jasné, že seriál čeká ještě strmější pád. Nyní zde máme čtvrtou řadu, kterou se Netflix už ani neobtěžoval rozdělit na dvě části. A jak to dopadlo? Inu, ano, vážně to není nic světoborného, ale některé věci se náhodou čtvrté řadě vydařili i docela dobře a… Klid! Klid! Žádný strach, budu zde mluvit i negativně, nebudu to vychvalovat do nebes, ok? Klídek. Klídek!

Čtvrtá řada je v podstatě adaptací knižního dílu Křest ohněm, ale už pokrývá i některé důležité události z Věže vlaštovky. Geralt a jeho postupně se rozrůstající družina se vydává na velkou cestu na jih do Nilfgaardu, aby zachránili Ciri. Ta je ale mezitím ve společnosti zbojnické skupiny Potkanů, se kterými zažívá různé eskapády. Pak je zde ještě Yennefer, která… no, k její dějové lince se ještě dostaneme.

Nelze říct, že by se seriál nějak zvlášť zlepšil ve psaní dialogů, mnohé staré i nové postavy zní poněkud toporně a nepřirozeně, a nezachrání to ani občasná replika vypůjčená z knížek. Když už je o nich řeč, tak čtvrtá řada sleduje jejich dějovou linii víceméně věrně… nebo rozhodně věrněji než v předchozích řadách. Samozřejmě i zde jsou nějaké ty výmysly scenáristů, ale třeba v případě Geraltovy dějové linie jsem byl spokojený a jednoznačně mě bavila nejvíce. Jelikož jsem ale odchovaný RPGčky jako Baldurs Gate nebo Icewind Dale, tak mám pro koncept fantasy družin cestujících společně docela slabost, takže to je možná i tím. A ano, jde zde i scéna s mostem, která patřila k těm lepším akčním sekvencím.

Některé části však rozvíjejí charakter jednotlivých souputníkům poměrně dost laciným způsobem, například je zde epizoda, kdy všichni členové party sedí u ohníčku a postupně vypráví o své těžké minulosti. Jasně, já chápu, že nám tímhle mají ty postavy nějak přirůst k srdci, ale ve výsledku to působí spíš jako klišé z nějaké začátečnické fantasy. Liam Hemsworth se jako Geralt sice snaží, ale oproti Cavillovi, který do toho výkonu dával přece jenom trochu víc srdíčka, to je opravdu spíš změna k horšímu. 

Co se nových postav týče, tak když pominu sympatického Zoltana a Percivala, jedním z nejvýraznějších nováčků byl bezpochyby upírský inťos a bylinkář Regis, kterého si zde zahrál Laurence Fishburne. Což bylo castingové rozhodnutí, které bylo z celé čtvrté řady bezpochyby nejkontroverznější. A ano, ani já bych Fishburnea do role Regise nevybral, dle mého to byl vždy spíše typ à la Gary Oldman.

Zároveň je ale pravda, že Fishburne je prostě dobrej herec. A tyhle moudré a klidné postavy s tajemnou aurou mu zkrátka a dobře jdou. Takže ve výsledku si na něho člověk může vlastně rychle zvyknout. I přestože v některých chvílích opravdu strašně zní jako Morpheus.

Trefou do černého byl ovšem Sharlto Copley jakožto přední záporák a smrtící lovec odměn Leo Bonhart, který zde působí opravdu řádně psychoušky a hrůzostrašně. Možná je jen trochu škoda, že nemá ty své oči leklé ryby, ale jinak vypadá skvěle. A ano, je tam s ním ta jedna velká scéna, kterou jsem strašně toužil vidět zfilmovanou od doby, kdy jsem poprvé četl knížky.

Při sledování jsem dokonce skoro ve stejný čas jako to tam udělal Bonhart vykřikl: ,,Graj muzyko!“ Bonhart se každopádně povedl a moc se na něho těším i v poslední řadě. Oceňuji také, že má i svůj vlastní hudební motiv, který zní vhodně znepokojivě.

Když už o něm mluvíme, tak, dějová linie s Ciri a Potkany je zde oproti knihám o něco rozšířená, což ale dává smysl, protože seriál potřebuje, aby si k nim divák vybudoval alespoň nějaký vztah a trochu je poznal. Problém je ovšem v tom, že Potkani působí poměrně nudně a bez šťávy. Doufal jsem, že aspoň vztah mezi Ciri a Mistle trochu rozčeří stojaté vody, ale nakonec z toho vylezlo jen pár vlažných scén bez jakékoli (J)iskry.

V rámci toho bohužel nemůžu říct, že by mě jejich scény příliš bavily a už teď jsem dokonce z velké části zapomněl, co všechno obsahovaly. Tedy samozřejmě s výjimkou jejich poslední scény. Ve výsledku jsem ale rád, že se Potkanům dalo tolik prostoru. I když to nejsou nijak fascinující postavy (a nezachrání je ani ten celovečerní speciál), jejich role je klíčová především pro Ciri a její následný vývoj. A je důležité, aby tomu divák porozuměl. Freya Allan mě zde ale dost bavila a myslím, že s každou další řadou se herecky víc a víc zdokonaluje.

Ovšem pro mě tím zcela bezpochyby největším trnem v oku byla dějová linie s Yennefer. Problém je, že tvůrci se s ní tak trochu zahnali do slepé uličky. Už na samotném začátku seriál jasně etabloval, že Geralt se bude o úlohu hlavního protagonisty více méně rovnoměrně dělit spolu s Ciri a Yennefer. To ale znamená, že každý z nich musí dostat víceméně stejný prostor na obrazovce. Co se čtvrté řady týče, u Geralta a Ciri je to jednoduché. Geralt má své družinové dobrodružství a Ciri řádí s Potkany, ale Yennefer toho v původní předloze zas až tolik nedělá.

Tvůrci se proto rozhodli vymyslet jí novou dějovou linii, ve které spolu s dalšími čarodějkami shromažďuje armádu na boj proti Vilgefortzovi. Armádu, do které se z nějakého důvodu dobrovolně zapojí i Vesemir, Lambert a Coen, protože… proč ne. Tahle dějová linie mě normálně nepokrytě srala a při sledování scén s Geraltem a Ciri jsem se skoro až modlil, aby se to nepřemístilo k Yennefer.

Jistě, čarodějné bitvy vypadají docela cool, ale uvědomil jsem si, že mě vlastně rozčiluje, jak seriál vykresluje čarodějky. Působí tu jako přehnaně správná garda, která hrdinně bojuje proti mocnostem zla, místo aby byla složitá, ambiciózní a více méně morálně šedá, jak tomu bylo v knihách. Scény s Loží čarodějek na mě při čtení vždy působily dospěle, navíc její členky nebyly žádné Mirky Dušínky.

V rámci toho mě ale strašně mrzí, jak moc seriál pohnojil jmenovitě Phillipu Eilhart, která byla v knížkách charismatickou, ale i pyšnou a intrikánskou mrchou. Zde je to prostě jen random čarodějka, jejíž jediný pýcha se projevuje snad jen tehdy, když machruje, jak dobře se umí proměnit v ptáka. Upřímně se mi ani nelíbí onen nápad, že zde Yennefer a jiné čarodějky umějí tak zdatně používat zbraně. Jakože jo, asi můžou, ale víc se mi zamlouvá myšlení typu: ,,Meče? Pff, my nepotřebujeme tyhle laciné hračky pro děti, my máme čáry a kouzla! A v boji nám to bohatě stačí.“ Samozřejmě rozumím, že i Yennefer zde potřebovala nějakou dramatickou dějovou linku, ale nemyslím si, že se tvůrci vydali zrovna nejšťastnější cestou.

Konec už je každopádně na obzoru. Nadcházející pátá řada bude totiž finální, po níž se seriál odebere do věčných lovišť. Podaří se mu to aspoň trochu důstojně? Holt uvidíme.