Akolytka je nezajímavý pohled na zajímavé období světa Star Wars

Mýlili jsme se. Z novinářské předpremiéry prvních dvou epizod Akolytky, nového hraného seriálu ze světa Star Wars dostupného na Disney+, jsme odcházeli s převážně pozitivními dojmy. A hlavně s nadějí, že tu konečně máme pořádný seriálový počin, který se nijak neopírá o události ságy Skywalkerů. Akolytka totiž využívá éru vrcholné Republiky známou hlavně z knih, komiksů a dětského animovaného seriálu Star Wars: Dobrodružství mladých Jediů. Ta sahá do doby několika set let před první filmovou epizodou s podtitulem Skrytá hrozba. Mimo jiné jsme doufali, že nový projekt dokáže toto zajímavé období představit i těm, kterým literární ani animovaná část předaleké galaxie nic neříká. Jenomže po zhlédnutí všech epizod první řady nám zbylo pouze přesvědčení, že to nedokáže. Nedokáže toho totiž mnohem víc.

Akolytka se prezentuje jako mysteriózní thriller, tedy žánr, který se na poli seriálů a filmů ze světa Star Wars moc často neobjevuje. Její příběh, zasazený do doby zhruba 100 let před Skrytou hrozbou, se přitom točí okolo série vražd rytířů Jedi, které má na svědomí záhadná uživatelka Síly Mae. Jenomže Mae má dvojče, Oshu, a i když žije jako prostá mechanička, kvůli podobnosti se svou sestrou je zapletena do vyšetřování vedené charismatickým jediským mistrem Solem. Cíl je tedy jasný – zastavit Mae a zjistit, proč chce Jedie zlikvidovat. Odpověď na tuto otázku ale tak jasná není, protože minulost dvojčat je plná prázdných míst a do toho všeho se ještě postupem času přimíchá kdosi, kdo by mohl být Sith, odvěký nepřítel ochránců míru a spravedlnosti v Republice.

Zní vám to jako slibný základ pro příběh plný záhad a soubojů se světelnými meči? Tak si radši nechte zajít chuť. Abychom tvůrcům úplně nekřivdili, soubojů je tu opravdu dost, i když ne všechny vždy spoléhají na světelné meče. Což ale není úplně od věci. Jakmile dojde na akci, Akolytka vážně působí jako svěží vítr v předaleké galaxii a jako milá a řemeslně zpracovaná připomínka tradičních kung-fu a samurajským filmů. Možná, že čepele světelných mečů občas působí jako levné barevné zářivky z Ikey, ale je vidět, že většina rozpočtu skončila na účtech choreografů, mistrů bojových umění, kaskadérů nebo tvůrců pozoruhodných kostýmů. Ty dělají skvělý dojem při obyčejném rozhovoru i během boje plného zářivých čepelí, kopanců a bleskových pohybů rukou.

Jenomže na pozadí vynikajících soubojů se odehrává krkolomný příběh, který dokáže působit zároveň banálním a překombinovaným dojmem. Jakoukoliv záhadu není vůbec těžké prohlédnout, a i když Akolytku tvoří pouhých 8 epizod s maximálně 45minutovou stopáží, rozehrává se tu příliš velké množství dílčích zápletek a snad žádná z nich není dotažena do uspokojivého konce. Jako kdyby se v Lucasfilmu ani tentokrát nedokázali rozhodnout, co pojmou jako limitovanou sérii a z čeho se stane tradiční seriál o více řadách. A tak se podobně jako v případě nedávné Ahsoky zdá, že řádné rozuzlení a alespoň nějaké odpovědi dostaneme až v další sezóně, přestože nemusí být zprvu vůbec jisté, zda na ni vůbec dojde.

To, co jsme dostali teď, bohužel nestačí, za což může i nízký počet opravdu zajímavých a dobře zahraných postav. Celému seriálu bezpochyby vévodí Sol, protože Lee Jung-jae je frajer, jemuž člověk snadno zbaští každou repliku, každou emocionální změnu i každý pohyb během boje. Skvělou práci odvádí rovněž Manny Jacinto jako úlisný Qimir. Zcela bez jakékoliv souvislosti musíme pochválit ještě hlavního záporáka, kterým je domnělý Sith s helmou z křehkého cortosisu, jenž dokáže pohlcovat a dočasně neutralizovat energii světelných mečů. Maskovaná figura se sice zprvu představí otřesným monologem, ale nakonec bylo skvělé vidět nejen dalšího hrozivého padoucha s červeným světelným mečem, ale i chytré a vizuálně přitažlivé využití cortosisu během boje.

Příjemným zpestřením je rovněž drobný stopař Bazil, kterého díky jeho zvířecímu vzhledu a po všech směrech roztomilému chování nejde nemilovat. Jen je škoda, že občas dělá těžko vysvětlitelné, snad i protichůdné věci. Alespoň ale dostává dost prostoru k tomu, abychom o takových věcech mohli uvažovat. Ostatní vedlejší postavy už takové štěstí nemají, jelikož se zpravidla jedná o bezvýznamné křoví, jehož úloha v příběhu skončí dřív, než se může nějakým způsobem rozvinout.

Na jednu stranu je třeba tvůrce v čele s režisérkou Leslye Headland pochválit za to, že se nebojí zabít prakticky kohokoliv, a to dost efektním a památným způsobem. Jenomže Akolytka není Hra o trůny. Bídný konec zdánlivě důležité postavy obvykle vyústí v přesvědčení, že se tu plýtvá mrtvými rytíři Jedi v levné snaze diváka šokovat a vyhnout se řádnému vývoji kohokoliv, kdo se nejmenuje Sol nebo Qimir.

Také proto je zarážející, že navzdory velmi omezenému rozsahu seriálu jsou celé dvě epizody věnovány retrospektivě, ve které jsou ze dvou různých úhlů pohledu vyobrazeny události, k nimž došlo o 16 let dříve. Lee Jung-jae zde má na rozdíl od příběhu v „současnosti“ k ruce víc než dost schopných hereckých kolegů, zejména legendu Matrixu jménem Carrie-Anne Moss. Ale právě tady děj Akolytky nejvíc pokulhává. Tvůrci se v marketingových materiálech chlubili inspirací filmem Rašómon, pod nímž je podepsán slavný režisér Akira Kurosawa. I v něm divák víckrát vidí to samé, ale z jiného úhlu pohledu. Tentokrát je ale tento filmařský postup využitý velmi nešikovně, protože druhá retrospektivní epizoda nabízí jen nepatrnou špetku nového či dodatečného kontextu, což nabourává už tak problematické tempo celé řady. Většinu scén a událostí zkrátka člověk musí tupě sledovat nadvakrát, přestože si nejspíš všechny souvislosti dávno domyslel.

A pokud si právě teď myslíte, že jsme nějak zapomněli na ústřední dvojici Osha a Mae, tak nezapomněli. Jen o ní není moc co říct. Amandla Stenberg tuto náročnou dvojroli příliš nezvládla. Jestli se o Clintu Eastwoodovi říkalo, že má jen dvě herecké polohy – s kloboukem a bez klobouku – tak počet hereckých poloh Amandly Stenberg jde s každou epizodou čím dál víc do záporných hodnot. Nepochybně za to může i slabší scénář, ale Osha ani Mae zkrátka nemají pořádně čím zaujmout, pokud zrovna nejsou v kontaktu s Dafne Keen a její slušně zahranou padawankou Jecki Lon.

Obě dvojčata většinu času působí jen jako uzlíček nervů, který je slepě tažen událostmi a volbami ostatních postav vždy na to správné místo. Silný dojem v nás nezanechala ani mistryně Jedi Vernestra Rwoh, kterou ztvárnila Rebecca Henderson. Vernestru mohou příznivci knih a komiksů z období vrcholné Republiky dobře znát, i když ve zhruba o 100 let mladší podobě. V Akolytce ale funguje jen jako chodící záznamník bez špetky charakteru a bez jediného památného okamžiku. Jedno švihnutím jejího světelného biče opravdu nepočítáme.

Vernestra navíc patří mezi malé množství prvků, které nabízejí spojitosti s dalšími událostmi ze světa Star Wars. Zprvu se nám zamlouvalo, že Akolytka působí jako soběstačný produkt, jehož tvůrci nevyžadují, abyste znali knihy, komiksy, videohry nebo filmy. Postupem času je ale taková soběstačnost spíše ke škodě, protože zachází do extrému. Ostře kontrastuje s iluzí, že jsme dostali důležitý příběh, který má mít značný dopad na pozdější dění v galaxii stvořené Georgem Lucasem. Ve výsledku se nám totiž zdálo, že nám Lucasfilm naservíroval po všech směrech vedlejší, bezvýznamnou a izolovanou příhodu, bez níž by se svět Star Wars hravě obešel. Protože tu není nic, co by divákům častěji připomnělo, co je vlastně v sázce.

Paradoxní ale je, že i když jsme v každé epizodě vyhlíželi dlouhověké členy rady Jediů nebo alespoň zasedací sál republikového senátu, ty dobře známé prvky nebo motivy, které se nakonec objevily, byly spíše na obtíž. Případně vyústily v levnou imitaci toho, co jsme mohli vidět, hrát nebo číst v minulosti. Na snaze ukázat, že i Jediové dělají chyby a že vlastním přičiněním spějí do záhuby, není nic špatného. Ale to nám dokázaly už filmové prequely, ačkoliv o tom mnozí stále pochybují. Mimochodem, kdo chce zažít smysluplný příběh o tom, jak se zkušený Jedi vypořádá s vraždou ze strachu a bez rozmyslu, ať se začte do knih z éry vrcholné Republiky a zaměří se na postavu Elzara Manna.

Stejně tak etiku využívání temné strany Síly mnohem lépe než Akolytka vyobrazila vynikající videohra Star Wars: Knights of the Old Republic 2. A když už se jeden z těch dlouhověkých členů rady Jediů konečně ukáže v záběru, který měl být očividně velkým překvapením, člověk nepocítí vůbec nic. Maximálně se bude ptát, jestli si někdo dělá srandu, protože je naprostý nesmysl zkoušet překvapivé cameo s někým, o kom moc dobře víme, že žil stovky let. Nemluvě o tom, že v knihách a komiksech vrcholné Republiky vystupuje zcela běžně a bez zbytečného divadla.

Místy se nám dokonce zdálo, že tvůrci úplně zapomněli, proč si to či ono vlastně půjčili, třeba v případě hudebního doprovodu. Obvykle neurazí, ale ani nenadchne, avšak v souvislosti s hlavním padouchem několikrát zazní tóny podobné motivu Kyla Rena ze sequelové filmové trilogie. Je to jen pouhý odkaz na podobně zpracovanou postavu, nebo je v tom něco víc? V rozhovorech Leslye Headland i skladatel Michael Abels prozradili, že správně je možnost b). Ale jaksi už zapomněli do samotných epizod zakomponovat jakékoliv vodítko, na základě kterého by mohli pozornější diváci k takovému závěru dospět vlastním přičiněním.

Každopádně je stále lepší slyšet něco, co postrádá zřetelný význam, než moderní popík, který ve Star Wars jednoduše nemá co dělat. Píseň Power of Two od Victorie Monét možná sama o sobě nezní tak špatně. Zprvu vyšla ve formě videoklipu na YouTube (viz výše), což je v pořádku, a nakonec doprovázela pouze závěrečné titulky předposlední epizody. Ale slyšet byť jen v závěrečných titulcích produktu se značkou Star Wars, která je odjakživa synonymum nádherné orchestrální hudby, něco takového, to opravdu bolelo. Zvlášť pouhý den po vydání taktéž nevhodně ozvučeného traileru Gladiátora 2.

Lucasfilm si nejen tímhle koledoval o tvrdou smršť kritiky, která se týden co týden snášela na téměř všechny díly. Ačkoliv nutno podotknout, že někdy byla ta kritika vážně absurdní. Kupříkladu nad masovým rozhořčením kvůli tomu, že Jedi a tradiční zdroj memů Ki-Adi-Mundi kanonicky žil více než 100 let před první epizodou, se musel pousmát přinejmenším každý, kdo viděl naše video zaměřené na kánon světa Star Wars. Zvlášť když informace z interaktivního CD ke Skryté hrozbě, jež uvádí pozdější čas Ki-Adi-Mundiho narození v rámci dnes už nekanonické Legends kontinuity, obsahují pěkné nesmysly.

Třeba že během filmu byl jediným rytířem Jedi v radě, což je zcela v rozporu s chováním Anakina Skywalkera ve třetí filmové epizodě, takže ani sám George Lucas na tyto informace nijak nehleděl. Na druhou stranu jde o další zbytečné cameo, protože nový příběh by se hravě obešel bez letmé přítomnosti toho, kdo se zajímá jen o útok droidů na Wookiee a o zmrzlinu s ledovou příchutí. Vážně, jen si přečtěte skvělý román Star Wars: The Living Force a přesvědčte se sami.

Díky Akolytce jsme se zase mohli pravidelně přesvědčovat o tom, jak snadno se mohou celé masy nechat strhnout kritiky a YouTubery, kteří pro hrst kliků a lajků udělají naprosto cokoliv. Sledovat rádoby internetové experty, jak v celé nahotě odhalují naprostou neznalost univerza Star Wars a jak překrucují snadno dohledatelné informace, bylo vážně zábavné. Bohužel to ale bylo zábavnější než sledování samotné Akolytky a zpětně už tuto mánii nelze zažít. A tak nám tu zbyla nemastná a neslaná první řada seriálu, jež stojí za pozornost pouze těch, kteří už přečetli všechno z období vrcholné Republiky a kteří chtějí vidět zase trochu jiné zpracování soubojů se světelnými meči. Nebo bez nich. Ostatním můžeme pouze připomenout, že na stránkách knih se mnohdy dají najít mnohem lepší příběhy z předaleké galaxie než na Disney+.