Filmy milujeme kvůli emocím, napětí nebo smíchu, ale taky jsou pro nás útěk z reality. Jenže i ta nejlepší zábava se může omrzet, když ji někdo servíruje pořád stejně. Řeč je totiž o klišé – opakovaných vzorcích které filmaři používají stále dokola, často bez špetky originality. Zpočátku možná opravdu fungovaly, ale čím častěji se objevují, tím víc ztrácí na účinku. A když už po dvacáté vidíme, jak hlavní hrdina uteče před výbuchem v poslední vteřině, spíš protočíme oči, než že bychom se báli o jeho život. Dnes se podíváme na ta nejotravnější filmová klišé, která si zaslouží konečně poslat do důchodu. A nebo ne? Neváhejte se podělit o váš názor dolu v komentářích.

Hlavní postava může proletět čelním sklem, zřítit se z výškové budovy, přežít několik explozí a bitek, ale přesto na ní uvidíme maximálně stylový škrábanec na tváři. A ten samozřejmě jen podtrhuje její hrdinský výraz. Rambo, John Wick či Ethan Hunt jsou prakticky nesmrtelní – bez ohledu na to, co se kolem nich děje. Pokud před nimi stojí desítky nepřátel, bez problémů je zneškodní všechny. Pokud spadnou z helikoptéry, stačí jim měkké přistání do náklaďáku s pískem. Publikum už dávno ví, že se jim nemůže nic stát, takže se z filmu vytrácí napětí. A jak by to vypadalo v realitě? Inu, spíš než o mužích z oceli bychom měli mluvit o křehkých pytlících s krví.

Ve filmovém světě není nic jednoduššího, než se „nabourat do hlavního systému“. Stačí několik rychlých kliků, trochu dramatického psaní na klávesnici a najednou je hacker ve vládních databázích, zamyká dveře, vypíná elektřinu v celém městě nebo získává přístup k jadernému arzenálu. A to všechno bez jediné chybičky. Skutečné hackování je ovšem složité, pomalé a zdaleka ne tak dramatické. Ve filmu vypadá spíš jako počítačová magie s neomezenými možnostmi.

Od „Lásky nebeské“ přes „Notting Hill“ až po „Twilight“. Romantické klišé, které přežilo desetiletí: dva se náhodně potkají, možná se srazí na chodníku, vypadne jim kafe z ruky, nebo ukročí na stejnou stranu, pak zase na druhou a pořád si překáží, protože haha, oni se vlastně chtěli jeden druhému vyhnout – a je to, láska jako blesk z čistého nebe. Následuje hudební podkres, zpomalený záběr očního kontaktu a hned víme, že tihle dva se určitě vezmou. Divák už po prvních deseti minutách ví, kdo s kým skončí. A i když to někdy pohladí duši, častěji to působí, jako by někdo lásku zabalil do rychlého fast food menu – instantně, bez námahy, bez hloubky. Většina skutečných vztahů je však plná nejistoty, rozpaků a pomalého poznávání. 

Legendární a neustále opakované klišé: hrdina je v pasti, padouch ho má přímo před sebou, ale místo toho, aby jednal, pustí se do dlouhého monologu. Vysvětlí všechno – od motivace přes způsob útoku až po přesný čas, kdy všechno vybuchne. James Bond filmy jsou v tomhle naprosto legendární. Záporák vždy odhalí svůj plán předčasně a dá Bondovi dost času na útěk. Místo budování strachu z inteligentního protivníka tak máme teatrálního padoucha, který sám podkopává své šance na úspěch. Vždyť on si tu prohru vlastně zaslouží, blbeček jeden.

Scéna je jasná: něco má vybuchnout. Hrdina utíká, běží chodbou, skáče z okna – a přesně v té vteřině, kdy se bomba odpálí, dopadne do bezpečí. Výbuch ho nikdy nezasáhne, maximálně ho tlaková vlna efektně odhodí do trávy, přesto, že by ho ve skutečnosti pravděpodobně roztrhala na kusy. Ve filmech jako „Mizerové“, nebo „Transformers“ a desítkách dalších akčních titulů se tahle situace opakuje pořád dokola. Vždy načasovaná s dokonalou přesností, vždy s epickým zpomaleným záběrem. Kromě „cool“ momentu zůstane pouze trochu špíny na tváři a téměř nikdy se nemusí jít do nemocnice. Kéž bychom žili v takovém světě.

Není nic absurdnějšího než když se filmová postava probudí a vypadá, jako by právě vyšla ze salonu. Žádné kruhy pod očima, rozcuchané vlasy nebo špatné světlo. Dokonce i zuby září do kamery. Hrdinky, ale i hrdinové působí svěže jako z reklamy na kosmetiku. Přitom každý ví, že ráno realita nikoho nešetří – se suchýma očima, pomačkaným trikem, vlhkými vlasy a špatným dechem se žádná noblesa nekoná.

Toto klišé se spoléhá na dramatickou blízkost – hrdina vběhne do výtahu, garáže nebo bunkru, a v sekundě, kdy se za ním zavřou dveře, dorazí nepřítel a zuřivě do nich udeří. Napětí jako z učebnice. Vidět to můžeme v téměř každém sci-fi nebo akčním filmu – „Jurský park“, „Star Wars“ nebo „Resident Evil“ mají tyto sekundy načasované jako švýcarské hodinky. Problém je, že je to vždy jen o tu jednu sekundu, což působí neskutečně vyumělkovaně a nepravděpodobně.

Hrdina má pistoli. Ale místo 15 nábojů v zásobníku jich má alespoň 150. Střílí bez přestání, a pokud náhodou dojde munice, záhadně se objeví další zbraň – pod stolem, v autě, za opaskem mrtvého nepřítele. Nebo prostě magicky najde zásobníky, které přesně pasují do jeho zbraní. Téměř všechny filmy akčňáky tuto logiku používají jako samozřejmost. Divák pak ztrácí představu o nebezpečí – když se střílí donekonečna, přestává to mít váhu. A realističtí fanoušci válečných filmů jen zoufale kroutí hlavou.

A s tímhle klišé jsme se dostali na konec. Do komentářů nám napište, jaké stereotypy vám už vadí nebo naopak vás pořád baví.