Slavíme 25. výročí uvedení prvního filmového Pána prstenů od Petera Jacksona do kin. Kina po celém světě, včetně České republiky, proto znovu nasadila celou legendární trilogii, tentokrát ale v rozšířených režisérských verzích. První film se díky nim nafoukl z necelých tří hodin na tři a půl hodiny, druhý díl až na tři hodiny a téměř čtyřicet pět minut a třetí film, Návrat krále, se z původních tří a půl hodiny dostal na čtyři hodiny a jedenáct minut.

Rozšířené edice do filmů přidaly spoustu scén, které výrazně rozšiřují a vylepšují worldbuilding, ukazují nám důležitou minulost postav nebo jde zkrátka o zásadní momenty, které se do původních kinoverzí nedostaly. A právě na ty se dnes podíváme.

Tohle je 10 nejdůležitějších scén v rozšířených verzích Pána prstenů.

Po tísnivém prologu, který shrnuje historii Jednoho prstenu a dávnou válku, udělá Společenstvo prstenu poměrně ostrý střih a přesune se do na první pohled idylického Kraje. Rozšířená verze tento přechod ještě víc rozvíjí scénou, v níž vidíme Bilba Pytlíka, jak pracuje na svých pamětech. Zároveň jeho hlas provází diváka popisem života hobitů, který je převzatý přímo z Tolkienovy knihy.

Tato pasáž jasně zdůrazňuje, že hobiti stojí mimo velké konflikty Středozemě. Nezajímají se o války ani politiku okolního světa a jejich každodenní život plyne v úplně jiném rytmu než u elfů, lidí nebo trpaslíků. Právě tenhle kontrast je pro úvod příběhu klíčový.

Bilbo samotný je ale důkazem, že ani obyčejní hobiti nejsou tak bezvýznamní, jak se může zdát. I když filmy na jeho minulá dobrodružství odkazují spíš okrajově, záběr na jeho pracovnu plnou map a poznámek jasně připomíná, že má za sebou cestu, která změnila nejen jeho, ale i celý svět.

Scéna, v níž Frodo Pytlík a Samvěd Křepelka zahlédnou lesní elfy mířící do Šedých přístavů, patří k těm tišším, ale emocionálně silným momentům rozšířené verze. Ještě dřív, než se potkají se Smíškem a Pipinem, film nenápadně naznačuje melancholický tón, o který Tolkien ve svém příběhu usiloval. Právě proto byla tahle pasáž z kinoverze nejspíš vystřižena. Aby diváky zbytečně nemátla v geografii Kraje.

Její význam je ale tematický. Ještě před Elrondovou radou a dřív, než Gandalf oznámí, že Jeden prsten byl nalezen, elfové už odcházejí. Vědí, že jejich čas ve Středozemi se chýlí ke konci. Samova poznámka, že je mu z jejich odchodu smutno, přesně vystihuje pointu celé scény. Příběh není jen o hrozbě zla, ale také o konci jedné éry a začátku jiné. Hořkosladká změna, která se bude táhnout celou trilogií.

Rozhovor mezi Éowyn a Aragornem v rozšířené verzi Dvou věží přidává důležité informace, které by diváci neznalí knih nejspíš jinak vůbec nezískali. Éowyn se z čisté zvědavosti zeptá na Aragornův věk a tím vyjde najevo, že je mu přes osmdesát let a patří k Dúnadanům, dávnému rodu, který už ve Středozemi téměř vymizel.

Scéna tím dává Aragornově postavě nový rozměr. Najednou je jasnější, proč vystupuje s takovým klidem a autoritou a proč dokáže jednat s elfy téměř jako sobě rovný. Jeho chování nevychází jen z vrozeného charismatu, ale z desetiletí bojů, ztrát a zkušeností, které z něj udělaly muže, jakým v trilogii je.

Pohřeb Théodreda, syna krále Théodena, patří k nejsilnějším a nejbolestnějším momentům celé trilogie. Jasně ukazuje cenu, jakou Středozemě platí za válku se Sauronem. Théoden i Éowyn jsou sice urození, ale stále smrtelní lidé a jejich zármutek je blízký rodinám obyčejných vojáků, kteří v této válce umírají. Právě v tom se tahle scéna výrazně liší od smutku elfů, jejichž bolest má vždy jiný, vzdálenější rozměr.

Éowynin zpěv je nejen emocionálním vrcholem scény, ale také vzácným pohledem na kulturu Rohanu. Zároveň pomáhá lépe pochopit Théodenovu postavu. Dává jasně najevo, že smrt syna není něco, přes co by se dalo jednoduše přejít. Pohřeb tak nepředstavuje jen ztrátu jednoho života, ale obraz celého království zlomeného válkou, únavou a beznadějí. S podobnou tíhou pracuje už jen zoufalství Froda a Sama na samém konci jejich cesty.

Rozhovor mezi Gandalfem a Pipinem dává divákům důležitý kontext k tomu, proč je návrat Aragorna na gondorský trůn tak zásadní. Gandalf připomíná, že Gondor upadal kvůli dlouhé řadě zkorumpovaných správců, kteří vládli bez královské legitimity. Denethor tak nepůsobí jako výjimka, ale spíš jako důsledek hlubšího a dlouhodobého problému.

Scéna tím výrazně zvyšuje sázky celého příběhu. Pokud mají lidé po odchodu elfů převzít vládu nad Středozemí, musí být Gondor znovu silný a vedený právoplatným králem. Tahle krátká výměna proto nenápadně, ale účinně posiluje motiv „návratu krále“ a zároveň rozšiřuje filmové pojetí historie Středozemě.

V pozdějších částech Dvou věží už divák tuší, že správa Gondoru má vážné problémy. Faramirův flashback ale tenhle obraz zásadně prohloubí. Vzpomínka s Boromirem odhaluje, že dostal od otce přímý rozkaz zmocnit se Jednoho prstenu silou už během Elrondovy rady. Tím se zpětně mění význam Boromirova jednání ve Společenstvu prstenu a jasně se ukazuje, jak hluboko sahá zkaženost lidí a proč Gondor nutně potřebuje záchranu.

Flashback zároveň výrazně obohacuje Faramirovu postavu. Nejen že o vztahu s bratrem mluví, ale zde ho skutečně vidíme: bylo mezi nimi pouto plné respektu a podpory, navzdory chladnému a krutému chování Denethora. Právě to pomáhá pochopit Faramirovu počáteční nevraživost vůči Frodovi a Samovi dřív, než pochopí pravdu a rozhodne se jim pomoci.

Opakující se vtip o soupeření mezi Legolasem a Gimlim, kdo během bitvy skolí víc skurutů, patří k nejzábavnějším momentům celé trilogie. O to překvapivější je, že ne všechny tyhle scény se dostaly do kinoverzí. Po bitvě o Helmův žleb se oba znovu setkají a porovnávají skóre Gimli vyhrává přesně o jednoho skuruta.

Legolas se s tím ale odmítá smířit a okamžitě zastřelí dalšího údajně ještě žijícího skuruta. Podobné momenty skutečného přátelství mezi elfem a trpaslíkem přitom patří k těm nejcennějším v celém příběhu, zvlášť když jsou elfové a trpaslíci ve Středozemi vykresleni jako dávní rivalové. 

Stejně jako v knižní předloze se Faramir a Éowyn setkají ve chvíli, kdy se oba zotavují z těžkých zranění po závěrečné bitvě. Postupně se do sebe zamilují, později se vezmou a společně se objeví i na korunovaci Aragorna. Po skončení příběhu dává smysl, že zůstali v Gondoru, zatímco Éowynin bratr Éomer se stal králem Rohanu.

Jejich vztah ale není jen romantickou tečkou. Oba jsou postavy poznamenané zklamáním a nenaplněnými sny. Éowyn se musela smířit s tím, že Aragorn miluje Arwen, a Faramir celý život toužil po uznání otce, který si jeho lásku nikdy nezasloužil. Vynechání jejich společných scén ve filmu tak oslabuje vyznění obou dějových linií. Přestože je v knize možné diskutovat o tom, že se Éowyn, schopná bojovnice, nakonec usadí, její vztah s Faramirem oběma postavám přináší uzavření a alespoň trochu zaslouženého štěstí.

Po svém návratu Gandalf, teď už bílý, vysvětluje Aragornovi, že Sauron se děsí dědice Númenoru a toho, co by znamenalo, kdyby znovu usedl na trůn a vedl lidská vojska k vítězství. Aragorn Gandalfova slova tiše přijímá, což dobře vystihuje jeho povahu i tíhu odpovědnosti, kterou si uvědomuje. Zároveň tahle scéna připomíná, že Aragornova linie není vedlejší, i když se může zdát, že jediné, na čem záleží, je zničení Jednoho prstenu.

Rozhovor navíc lehce poodhaluje stav Fro­dovy výpravy. Gandalf říká, že Sauron si zatím ani nepřipouští možnost, že by se armády Středozemě pokusily Prsten zničit. Sám Gandalf se dokonce domnívá, že Frodo putuje sám dokud mu Aragorn nepřipomene, že s ním odešel i Samvěd Křepelka. Je to drobný, ale důležitý moment, který ukazuje, že ani Gandalf neví všechno a znovu podtrhuje, jak dokážou hobiti překvapovat.

V kinoverzi Návratu krále působí osud Sarumana nedokončeně. Po porážce na konci Dvou věží prostě zmizí a už se nevrátí. Rozšířená verze ale jeho příběh uzavírá. I když se tato scéna liší od knihy, kde Saruman uprchne a později terorizuje Kraj, o tom více v naši další topce, alespoň jasně ukazuje, že byl definitivně poražen a jeho role ve válce skončila.

Saruman si i po porážce zachovává pýchu a odmítá Gandalfovu pomoc. Právě tady se naplno ukazuje morální síla hrdinů. Gandalf i ostatní jsou ochotni dát druhou šanci jemu i Gríma Červivcovi. Gríma však Sarumana zabije a následně je zastřelen Legolasem, čímž alespoň on dosáhne jakési katarze.

A to je vše. Rozšířené verze však obsahují mnoho dalších scén a dialogů. Které z nich považujete za nejdůležitější a proč? A které vynechané části knih vám v adaptaci chyběly nejvíce? Napište nám to do komentářů!