Vlkodlačí mýtus: Od hororu k romanci

Tento příběh začíná v roce 1589. Obyvatelé malého německého městečka Bedburg prožívali jeden z těch zvláštních dnů, a to nejen proto, že v kalendáři stálo 31. října. Padesátiletý sedlák Peter Stumpp se probudil s myšlenkou, že ho čekají poslední hodiny života. Početný dav lidí se shromáždil, aby byl svědkem toho, jak Petra přivážou ke kolu, zaživa stáhnou z kůže, setnou mu hlavu, napíchnou ji na kůl a jeho tělo spálí na hranici. Asi už tušíte, že Petr musel místní obyvatele nepředstavitelně naštvat. Do výčtu jeho šokujících zločinů patřily zvláště násilné dětské vraždy, kanibalismus, incest nebo styk se sukubou. Ve zprávě o popravě stálo: „Ze všech, kdo kdy žili, se nikdo nevyrovnal tomuto pekelnému psovi.“ Kdyby jen věděli...

Odsouzenec se provinil především tím, že uzavřel smlouvu s ďáblem. Ve většině soudobých zpráv se uvádí, že sám vládce pekel daroval Stumppovi pás z vlčí kůže. Když si ho nasadil, proměnil se v démonického vlkodlaka, který terorizoval okolí Kolína nad Rýnem. Anglický pamflet dramaticky popisuje Stumppovo dopadení, když po sérii vražd a úhynu dobytka začali znepokojení vesničané pravidelně hlídkovat. Právě jedna z těchto improvizovaných patrol začala Stumppa ve vlčí podobě pronásledovat, dokud vyčerpaný neshodil svůj magický pás a nevrátil se do lidské podoby.

Pravda, existuje i verze, v níž byl místní farmář napaden ohromným vlkem. Muž se však nechtěl dostat na jídelníček a šelmě usekl levou tlapu. Když se později setkal se Stumppem, zjistil, že muži taky chybí levá ruka, a považoval to za dostatečný důkaz lykantropie. Soudobé prameny se zde dosti rozcházejí, takže si můžete vybrat, který příběh se vám líbí více.

Někteří historici se domnívají, že Peter Stumpp mohl být skutečně vrahem, ale faktem je, že celá důkazní situace se opírala o mužovo přiznání, zajištěné mučením. Zajímavé je, že jeho údajné zločiny se časově kryjí s obdobím známým jako kolínská válka, kdy se protestantská a katolická frakce dostaly do ostrého konfliktu. Regionem se potulovali bezprizorní žoldnéři a nevyřešené zločiny najednou přibývaly.

Podobná vlkodlačí panika se v Evropě soustředila do oblastí hustých lesů s výskytem divokých vlků a silnou kulturou chovu dobytka. Nebylo vůbec neobvyklé, že hospodářská zvířata pásli daleko od domova, zejména děti, na které si nezřídka troufla divoká zvěř. A mezi Stumppovými oběťmi měl být právě ony. Přestože jeho případ vzbudil pozornost tehdejší společnosti, zdaleka nešlo o ojedinělé tažení proti lykantropům.

Všichni víme, že být ženou v Evropě mezi 15. a 18. stoletím bylo trochu jako chodit po minovém poli. Jeden den jste sousedovi míchali cibulový sirup na bolavé hrdlo a druhý vám už spoluobčané stavěli hranici. Hony na čarodějnice se však často prolínaly s obviněními z lykantropie Ano, tři stovky procesů s vlkodlaky je ve srovnání se čtyřiceti tisíci popravami čarodějnic zanedbatelné číslo, ale i muži mají své středověké křivdy. 

Mytologické a pověrové bytosti bývají metaforou některých potlačovaných, hluboce skrytých lidských strachů. Zatímco čarodějnice reprezentovaly obavy z ženské nezávislosti, moci, sexuality a ohrožení patriarchálních norem, vlkodlaci děsili soudobou společnost zvířecími tendencemi mužů, kteří se vymkli kontrole. Lykantropie se obvykle považuje za formu mužského čarodějnictví, které je spojeno se stereotypními představami o alfa samcích. Ženy, které byly vnímány jako slabší a snadno ovlivnitelné chtíčem nebo svými emocemi, intrikovaly pomocí kouzel, kleteb nebo lektvarů.

Muži spojovaní s agresivitou, násilím, soutěživostí a neschopností krotit své sexuální pudy se přímo proměňovali v mocné, krvežíznivé bytosti. Primitivní lovecké rysy divokého nočního tvora se podobají charakteristikám psů a vlků, v nichž tak pověra o vlkodlacích našla svůj předobraz. Kromě bestiálního vzhledu však z vlkodlaků tuhne krev v žilách také kvůli prapůvodnímu strachu, že budeme sežráni zaživa - tedy zcela pohlceni jinou entitou. Tento pocit nás paralyzoval už v době, kdy se historicky první Červená Karkulka vydala na jistou smrt ve spárech zlého vlka, a funguje dodnes. 

Víra ve vlkodlaky se tak rozšířila současně s pronásledováním čarodějnictví a omezovala se na venkovské a horské oblasti Francie nebo Německa. Mnozí proto nepřikládali příběhům velkou váhu a například v Anglii, kde byli vlci v 16. století téměř úplně vyhubeni, neexistují žádné záznamy o procesech s vlkodlaky. Zatímco Angličané na vlčí démony nevěřili, čtrnáctiletá pastýřka Jeanne Bouletová měla brzy zjistit, že se možná přece jen je čeho bát. 

V drsné hornatině centrálního masivu jižní Francie se nachází deštěm podmáčený kraj hustých lesů zvaný Gévaudan. Právě zde, v bohem zapomenutém údolí řeky Allier, pásla mladá Jeanne dobytek, když ji brutálně napadl záhadný tvor. Její těžce zraněné tělo bylo nalezeno bez známek života, a přestože podobná náhlá úmrtí patřila k rizikům vesnického života, tohle bylo něčím odlišné. Ať už dívku napadlo cokoli, bylo to mnohem agresivnější než normální vlk a obětí postupně přibývalo. Za zhruba dva měsíce po smrti Jean se tomu stvoření začalo říkat la bête - tedy bestie. 

Díky redaktorovi listu Courrier d'Avignon François Morénasovi se gévaudanská bestie stala národní posedlostí. Morénas v té době čelil okurkové sezóně, proto, aby zvýšil prodej novin, byly jeho příběhy a reportáže o útocích stále senzačnější i dramatičtější. Zprávy přisuzovaly šelmě nadlidskou rychlost nebo inteligenci statného a lstivého gladiátora. Francouzský tisk dokonce zveřejňoval „akční“ příběhy přeživších, jako například ten, v němž jistá Jeanne Jouveová bojovala s bestií, aby ochránila své děti. Jiná žena, Marie-Jeanne Vallet, známá jako „dívka z Gévaudanu“, zahnala bestii, když ji bodla bajonetem do hrudi.

Bulvarizace bestie vyvolala napříč Francií strach, ale také výzvu netvora ulovit. Pokoušeli se o to mnozí, ale bezvýsledně. O bestii se začal zajímat sám Ludvík XV., který vyslal královské lovce a později i vlastní tělesnou stráž, ale ani on neuspěl. Bestii údajně skolil místní hostinský Jean Chastel dlouho poté, co zájem tisku a úřadů opadl. Svědci popisovali padlou šelmu jako vlka s obludnou hlavou a dosud nevídanou barvou srsti. Věda nyní vlkodlaka jako příčinu smrti v Gévaudanu vyloučila, ale legenda, že Chastel dokázal bestii skolit, protože použil stříbrnou kulku, přetrvávala dlouhá léta. 

Údajné zločiny Petra Stumppa, bestie z Gévaudanu nebo mnoho dalších folklorních vyprávění se ve své době staly „bestsellery“, které naznačovaly, že si tato antropomorfní bytost vyslouží v popkultuře prominentní postavení. Vlkodlak si však na svou hvězdnou chvíli musel ještě dlouho počkat.

V éře gotických románů 19. století neměl vlkodlak svého Brama Stokera, který by z něj udělal legendu. Stejně jako upír měl zpočátku podobu monstra prolezlého nemocemi a zlem, které rozsévalo smrt všude, kam vkročila jeho chlupatá noha. Odrážel syrovou bestialitu a postrádal jemné sofistikované způsoby, které upíra povýšily z pouhého netvora na lstivého padoucha a později na populárního antihrdinu. Raní literární vlkodlaci se zabydleli v šestákových hororech viktoriánské éry zvaných Penny Dreadfuls. Navzdory jejich divoké a kruté povaze byl jejich osud převážně tragický.

Pociťovali lítost a silné výčitky svědomí nad svými krvavými činy, přičemž příběhy se točily kolem nešťastné zakázané lásky, rodinných svárů nebo boje dobra se zlem. Opakovala se také schéma dopadení a odhalení vlkodlaka useknutím končetiny, jako u Petra Stumppa. Kniha Fredericka Marryata The Phantom Ship dokonce obsahovala v samostatné kapitole jednu z prvních povídek o vlkodlačí ženě. Na rozdíl od upírů je však těžší poukázat na jednotlivé texty, které by definovaly charakter vlkodlaků. S tím, jak se dostávali do kulturního ducha beletrie, si jejich motivy dne a noci či vnitřního boje světla s temnotou, která se projevila fyzickou proměnou, našly cestu do jiných děl. Stačí si vzpomenout na doktora Jekylla a pana Hydea, kteří se potýkali s dualitou člověka a zvířete, civilizovanosti versus barbarství.

Do dalšího století se vlkodlaci svezli hlavně na pulpových časopisech, které publikovaly povídky ve stylu Roberta E. Howard. Tato fiktivní dobrodružství začlenila vlkodlaky do fantasy literatury, přičemž stavěli na základech folklóru a dodávali lykanům punc gotické autenticity. V podstatě stejná geneze jako u upírů, ale téměř o celé století později. Ve snaze vytvořit věrohodné a přetrvávající monstrum se však v příbězích o vlkodlacích často objevovala detektivní zápletka - hlas autority, který čtenářům objasňoval taxonomii konkrétních vlkodlaků. Neexistoval totiž jediný soubor tropů pro tuto bytost a autoři čerpali z různých historických období a legend, od původních obyvatel Ameriky až po východoevropské lidové pověry.

Již brzy však měli noční lovci vystoupit ze stínu zubatého rumunského hraběte, když Guy Endore napsal v roce 1933 román Vlkodlak z Paříže. Vystupoval v něm jistý Bertrand Caillet, potomek prokletého rodu a plod znesvěcení mladé dívky chlípným knězem. V důsledku toho mladík vyrůstá s podivnými sadistickými a sexuálními touhami, které se manifestují v brutálních snech. Anebo to možná nejsou jen představy a Bertrand se po nocích skutečně mění ve vlkodlaka. Nechybí vraždy, incest, šílenství, ale ani tragická láska. Tento román se stal pro vlkodlačí literaturu tím, čím byl Stockerův Dracula pro upíry.

Všichni víme, že papír snese hodně, ale když se snažíte převést své ambiciózní a fantaskní nápady na plátno, potřebujete kvalitní řemeslo. Vlkodlak si získal srdce čtenářů, ale aby zaujal filmové diváky, musel být vizuálně uvěřitelný. A toho nebylo na počátku 20. století snadné dosáhnout. Na popularitu vlkodlaků tak měla zásadní vliv dostupná technologie. Do hlavního proudu je protlačily filmy jako Vlkodlak z Londýna a Vlčí muž, které představily chlupaté tváře a ostré tesáky. Pak se ale lidé na čas přestali bát fiktivních monster, protože na dveře jim klepala ta skutečná. Během druhé světové války byli vlkodlaci odsunuti na béčkovou kolej a jejich obdivovateli se stali především teenageři.

Puberta je někdy podobně jako proměna ve vlkodlaka obludným a nezvladatelným přechodem, který nás rychle zavede na temné stezky. Vlkodlačí témata často zkoumají motivy izolace, osamělosti, sexuální úzkosti, rozpolcené identity nebo tělesné dysmorfie. Jakási „osobní metamorfóza“ je tak opakujícím se prvkem ve fantasy obsahu pro mládež, neboť vzbouřeným hormonům jsou blízké zejména příběhy plné erotiky a agrese. Aktivněji s touto myšlenkou začali filmaři pracovat až později, kdy se monstrózní lykani proměnili ve zmatené dospívající chlapce z dysfunkčních rodin. Na vlkodlačí podoby ženskosti a menstruační metafory se pořádně dostalo teprve až v novém tisíciletí.

Padesátá léta začala vlkodlaky výrazněji spojovat se stříbrem a úplňkem. V šedesátých letech se horory přesunuly z autokina, mládež byla vyspělejší a toužila po sofistikovanějších příbězích, které lépe reprezentovaly rychle se měnící svět kolem nich. Filmový průmysl vzkřísil Endoreho Vlkodlaka z Paříže ve filmu The Curse of the Werewolf, ale zlatá éra to ještě stále nebyla. Vlkodlaci pomáhají zpochybňovat nejrůznější společenské hranice, proto podivný střet konzervativní politiky a sexuálního probuzení, který přinesla 80. léta, byl tím velkým momentem. Filmaři se nebáli nahoty, erotické thrillery bořily tabu, slashery vraždily kvůli předmanželskému sexu, Madonna sténala do mikrofonu a Ronald Reagan obhajoval „tradiční rodinné hodnoty“, zatímco David Cronenberg se nořil do svých psychosexuálních vizí body hororu.

Vlkodlačí filmy měly potenciál oslovit diváky na této křižovatce identity, navíc vznikly speciální efekty, které zavedly zcela nový standard. Soudobý ideový zmatek nejlépe ilustrují dva klasické vlkodlačí kousky, Americký vlkodlak v Londýně a Kvílení vlkodlaků. Oba se vyznačují na svou dobu průkopnickými efekty a make-upem. Jde však také o dějovou rozmanitost. Americký vlkodlak představil sympatického hrdinu, obyčejného člověka, pro kterého je lykantropie prokletím. Kvílení vlkodlaků však ukazuje postavy vyloženě dychtivé uplatnit své vražedné choutky. Sexuální probuzení je zde možná děsivým, ale nevyhnutelným jevem, který nemusí nutně přinášet beznaděj. Další osmdesátkové příběhy pak prezentují lykantropii jako nepříjemnost, která se však mění v radikální superschopnost. Následuje uvědomění, že vlkodlaci vlastně představují něco více lidského než paranormálního.

Konec století byl posedlý digitální revolucí a o bytosti starého světa ztratil zájem. Vlkodlaci byli odsunuti do nízkorozpočtových filmů, ale opět se jaksi prodrápali na výsluní. Filmová série Underworld sice vypadá jako bizarní nu-metalový videoklip nebo spíš jako Matrix z perspektivy Trinity, ale je v ní všechno, co jsme od tohoto typu filmů na počátku 21. století očekávali. Kožené oblečky, nerealistické souboje, ponurá gotická atmosféra, gore, zakázaná láska, dokonce i třídní a kulturní konflikt mezi vlkodlaky a upíry. Ano, kvalita jednotlivých filmů je trochu jako jízda na horské dráze, ale díky nim vzniklo několik ikonických postav a momentů akční kinematografie. Do vzhledu vlkodlaků, zejména v prvních dílech, bylo vloženo mnoho úsilí a kreativity, přičemž Underworld silně ovlivnil jejich design napříč všemi médii.

Zatímco v předchozích obdobích se drželi humanoidních rysů, noví vlkodlaci byli mnohem animálnější, svalnatější, chlupatější a mohutnější. Vlkodlačí kinematografie však nabízela i různé typy charakterových tropů, a zatímco Underworld nebo Van Helsing apelovaly na prvotní divokost a svobodu těchto tvorů, profesor Lupin z Harryho Pottera představuje lykantropii ve zcela jiném světle. Vidíme ho jako vyhublého a zoufalého tvora, jehož proměna je metaforou chronické nemoci. Je nositelem společenského stigmatu, a protože se tento stav vymyká jeho kontrole, pociťuje stud a určitou nenávist k sobě samému. Dává proto přednost izolaci a obává se navazování bližších vztahů.

Začal se tak rozvíjet trend vlkodlaků jako hluboce nepochopených bytostí s tragickou minulostí nebo prostých lidí, v jejichž vědomí bojují dvě přirozenosti. Ve srovnání s upíry jsou však více v kontaktu se svou lidskostí, protože přece jenom jsou po většinu života stále lidmi. Tyto postavy se zkrátka vyvinuly nad rámec své původní role monster a staly se platformou pro nejrůznější žánry od romantiky po komedii. Takzvaný „Twilight efekt“ neboli vliv této ságy způsobil, že to, co bylo kdysi přinejmenším znepokojivé, je nyní silně sexualizované a toto romantické zaměření koluje v krevním oběhu moderní popkultury. 

Vlkodlaci v dnešní určitým směrem otevřenější diskusi nabízejí kritický pohled nejen na dospívání a sexualitu, ale také na etnicitu, spiritualitu, dokonce zdravotní znevýhodnění. Ušli dlouhou cestu, ale v jejich zobrazování je stále prostor pro růst a vývoj. Na filmovém plátně už mnoho let trpí technologickými omezeními, a tak se může zdát, že dobrých vlkodlačích titulů najdeme méně. Velmi často se objevují jako vedlejší postavy v upírských ságách, kde sekundují i další nadpřirozené bytosti. Vlkodlaci tak s námi méně ochotně sdílejí svůj svět. Jejich samotná proměna už není příliš děsivá, a tak se postupně přesunuli z hororu do fantasy, kde paradoxně nemají tak dlouhou tradici jako upíři.

Jsou otevřenější interpretaci, ale často se omezují na příběh vlkodlačí proměny. A problém je samozřejmě i v tom, že vytvořit věrohodného upíra, čarodějnici nebo zombie je prostě produkčně levnější.