Upíři, upírky a upírčata: Drákula nebyl první!

Psal se rok 1726 a v srbské pohraniční vesnici Meduegna se nad otevřenou rakví muže skláněl vyděšený dav místních obyvatel. Tím nebožtíkem byl jistý hajduk jménem Arnold Paole, jehož život předčasně ukončil pád z vozu a zlomený vaz. Sám Arnold však netušil, že jeho legenda bude jednoho dne vyprodávat kina a knihkupectví. Během zhruba třiceti dnů po jeho smrti si čtyři lidé stěžovali, že je zmíněný umrlec přišel trápit, a všichni do jednoho krátce nato zemřeli. Paole byl přistěhovalec z Turecka a svým přátelům často vyprávěl příběh o upírovi, který mu v Kosovu nedal spát. Démona se mu však podařilo zahnat tím, že snědl hlínu z upírova hrobu a potřel se jeho krví. O deset dní později tedy vesničané Arnolda pro jistotu vykopali a nepřestávali se divit. Z očí, nosu, úst a uší mu tekla čerstvá krev. Vlasy, vousy a nehty mu znovu narostly a jeho košile i rakev se zbarvily krví. Přítomní tedy udělali jedinou logickou věc a uřízli Arnoldovi hlavu, hned poté, co mu dřevěným kůlem probodli srdce. Zbytek spálili a tento krátký proces provedli i s oběťmi domnělého upíra.

Samozřejmě to nešlo realizovat jen tak, bez vědomí místních úřadů, a proto autority povolaly lékaře, rakouského odborníka na infekční choroby, aby zahájil vyšetřování. Skepse doktora Glasera však tváří v tvář čerstvým mrtvolám vyletěla do luftu. Doktor naordinoval všechny upíry v rakvích „popravit“ a své poznatky neprodleně poslal vrchnímu velení do Bělehradu. Město, tou dobou v držení rakouských vojsk, sestavilo další komisi v čele s polním chirurgem Johannesem Fluckingerem. On a jeho tým se s vervou pustili do exhumace dalších mrtvol, protože, světe div se, znesvěcení Arnoldových ostatků podivná úmrtí nezastavilo. Člověk by si myslel, že ostřílený chlapík - vojenský lékař už viděl ledacos, a proto konečně promluví pragmatismus a věda. Jenže Fluckinger zřejmě považoval nafouklé mrtvoly za dobře živené a jejich "přibírání na váze" označil za „upírský stav“. Epidemie údajného vampyrismu brzy dorazila do Londýna, když Fluckingerovu zprávu zveřejnil London Journal and Gentlemen's Magazine.

Že jste o upírovi Arnoldovi nikdy neslyšeli? A co příběh srbského rolníka Petara Blagojeviče, který po své smrti zabil nejméně osm lidí? Sava Savanović, který žil ve vodním mlýně a vysával nešťastníky meloucí obilí? Nic. Ale vsadím se, že znáte příběh mladého londýnského právníka a jeho tragické patálie se zubatým rumunským hrabětem. Nechvalně nesmrtelný Dracula z pera spisovatele Brama Stokera je obrazem odporu a fascinace, které jsou již po staletí základem naší posedlosti upíry. Kde se však toto nesvaté stvoření vzalo, jak se z něj stala ikona strašidelné sezóny a které faktory ovlivnily jeho cestu do popkultury? Tak na to se teď společně podíváme.

Z dnešního pohledu je zcela zřejmé, že celá panika kolem srbských upírů se zrodila především z neznalosti procesu rozkladu mrtvol a z jistého teologického zmatku. Arnold a jeho " záhrobní kati" žili v dobách bitvy mezi řeckým pravoslavím, římským katolicismem a protestantismem. Upírský mýtus byl jakousi satanskou verzí křesťanského zmrtvýchvstání, která vznikla z duchovního guláše pohanství a víry. K čemu toto historické okénko? Inu, je třeba pochopit, že rytmus tehdejší doby byl zcela jiný než v dnešním globalizovaném světě. Informace musely na své dlouhé cestě z jednoho konce Evropy na druhý překonávat obrovské překážky. Mezi centry moci ve Vídni, Paříži nebo Londýně a vzdáleným východoevropským pohraničím byly propastné rozdíly. Salonní intelektuálové viděli v exotických a fantaskních příbězích z divokého Balkánu ztělesnění současného strachu.

Raní upíři ve východní Evropě byli popisováni jako odpudivá stvoření, často rolníci, kteří se živili krví dobytka stejně jako svými příbuznými. Tyto kuriózní příběhy se stávaly stále více vzrušujícími a bylo jen otázkou času, kdy se látky chopí umělci. Báseň Heinricha Augusta Ossenfeldera vypráví o muži, který je odmítnut zbožnou dívkou a na oplátku jí vyhrožuje, že bude v noci sát její krev. Zároveň jí slibuje, že tento čin jí poslouží lépe než křesťanské učení, které jí vštípila matka. Upíři se z folklóru přesunuli do literatury, ale už to nebyli ušmudlaní sedláci, nýbrž svůdní, zhýralí a lstiví aristokraté. Změnila se však pouze forma.

Není náhodou, že Stocker začíná své vyprávění cestou Angličana do východní Transylvánie, aby pomohl místnímu hraběti přestěhovat se do Spojeného království. V této dynamice je zakotvena hrůza ze skryté odlišnosti, která je psychologickým znakem všech upírských příběhů. V tomto případě představa, že netvor z východu může vypadat jako bohatý, vlivný cizinec - jeden z nás -, ale do našeho civilizovaného světa přináší rozklad a zkázu. Je zde také politický podtext Východ versus Západ, jehož rezidua můžeme v upírských příbězích nalézt i dnes.

Sex od krku po konečky prstů. V 19. století nebylo snadné otevřeně ukojit svou potlačovanou tělesnost. Právě do upírské literatury se tak přelily všechny psychosexuální konotace vztahu mezi krvelačným predátorem a jeho obětí. Eros a Thanatos, krev a chtíč, podřízenost a dominance, pán a služebník - hra o moc. Mina Harkerová, neochotná submisivní oběť, která je svým trýznitelem a celou situací znechucena, ale také trochu vzrušena. 

Ale dříve než Stocker objevil upírskou erotiku, více než sto let před Stephenií Meyerovou, zrodil se tento žánr někde úplně jinde. Velcí spisovatelé jako lord Byron nebo Mary Shelleyová, matka Frankensteina, se scházeli ve vile Diodati nedaleko Ženevy, aby si vyprávěli strašidelné příběhy. Hostem tu byl i mladý italský spisovatel John Polidori, který právě na těchto setkáních našel inspiraci k napsání povídky nazvané Vampýr. Polidori vymyslel postavu lorda Ruthvena, krutého aristokrata, který cestuje po světě a živí se krví mladých žen. Tento zvrhlý šlechtic položil základy moderní upírské fikce. Dal totiž vzniknout celé ikonografii upíra jako člena vyšší společnosti, šarmantního, ale extrémně nebezpečného gentlemana.

Tento obraz vyvolal dobovou horečku oper, baletů, divadelních her a burlesek na téma upír. Z divadelních prken byl už jen krůček přímo na ulici, kde se plebs pídil po levné seriálové literatuře zvané penny dreadful. A tady se konečně pudům přestaly klást zábrany intelektuální cudnosti. Irský spisovatel Sheridan Le Fanu totiž vytvořil povídku Carmilla, která nejenže spojila upírský mýtus s gotickým prostředím, ale také představila zvláštní sexuální napětí mezi upírem a jeho obětí. Příběh sleduje upírku Carmillu, která je posedlá vypravěčkou Laurou, a všimněte si, že již v 19. století tyto noční bytosti ignorují heteronormativní představy o sexualitě. Upíři napříč dějinami ztělesňují sexualitu a rebelii, což se zde projevuje v lesbické metafoře, která byla dobově akceptována díky nadpřirozené tematice. Carmilla nakonec inspirovala i samotného Stockera, a to jak svou sexuální svobodou, tak svou supersilou a schopností proměňovat se ve zvířata.

Dracula konečně vyšel na světlo světa jako pravý dědic Carmilly a lorda Ruthvena - vtělení zakázaného chtíče, romantický aristokrat, démonický polygamista. Kromě zkoumání společenských tabu Stocker přidal i několik upírských tropů, které jsou do dneška stále živé, jako například skutečnost, že upíři musí přes den spát v rakvích, proměňují se v netopýry a neodrážejí se v zrcadlech.

Už víme, jak se upír dostal do našich vlhkých snů, ale noční můry doopravdy ovládl, až když se vynořil z dlouhých stínů německého expresionismu. Nosferatu Friedricha Wilhelma Murnaua, Vampyr a pro mě osobně především London After Midnight otevřely Pandořinu skříňku temnoty. Prozkoumávaly dvojí povahu strachu a fascinace nad nesmrtelností, konečností života nebo jeho celkovým smyslem. Být či nebýt pokousán, to je otázka.

V roce 1931 si ji v duchu položil nejeden divák, který byl svědkem toho, jak Bela Lugosi, kníže temnot v splývavém černém plášti, svým metodickým, zlověstným a mrazivým výkonem upevnil status Drákuly jako kulturní ikony. Lugosiho nezapomenutelný vzhled, elegantní způsoby a maďarský přízvuk učinily z transylvánského hraběte spíše antihrdinu než padoucha. Zdá se, že několik let multikulturní výchovy a osvěty pomohlo pochopit, že "jiný" nemusí vždy nutně znamenat zlověstný. Díky Lugosiho charismatu začali diváci s Draculou soucítit a dokonce mu fandili.

Už to sice nebyl Murnauův strašidelný plešoun, ale nenechte se oklamat, upíři zůstali na velkém plátně věrní své pravé podstatě. V 

šedesátých letech Draculu ztvárnil Christopher Lee, který si sice zachoval elegantní prvky Lugosiho vlivu, ale jeho verze byla tlumenější, tišší, zlověstnější. Pod vizáží lehce znepokojivého hraběte dřímalo monstrum s prodlouženými tesáky, které navždy ustálilo běžnou podobu upířích tesáků.

V 70. letech došlo na stavební kámen young adult literatury z kategorie nadpřirozena, protože se zjistilo, že upír má přece jen duši. Stanice ABC vysílala gotickou telenovelu Temné stíny a veškerou pozornost si pro sebe ukradl nejslavnější upír Severní Ameriky, Barnabas Collins, kterého hrál Jonathan Frid. Ano, to je postava, kterou v remaku ztvárnil Johnny Depp. Barnabas se stal tragickým hrdinou, který pouze hledal únik ze své bezútěšné nemrtvé existence a naznačoval introspektivní muka věčného života. V sedmašedesátém roce pak americká spisovatelka Anne Riceová vydala knihu Interview s upírem, která se stala součástí sbírky známé jako Upíří kroniky. Riceová zde představila postavu Louise, kultivovaného mladíka, kterého je proměněn v upíra divokým svobodomyslným Lestatem.

Louis kvůli své emocionalitě prožívá agonii nad bolestí, kterou působí ostatním, a neustále bojuje se svou novou povahou. Lestat naproti tomu vnímá život jako zahradu "krásy a smrti", miluje zábavu a rád mučí své oběti pro vlastní rozptýlení. Na druhou stranu projevuje silný altruismus, loví zločince místo nevinných a klade si filozofické otázky o morálce nebo Bohu. Mezitím Claudia, věčné dítě, které Lestat stvořil, bojuje s tím, že nikdy nemůže fyzicky překročit hranice dětství. 

Toto je éra upírů, kteří si užívají radostí smrtelníků, chodí mezi námi a komplexnost jejich vnitřního života sahá daleko za animální potřebu zabíjet z čirého zla.

Možná je na čase pochopit, že upír je vlastně jak predátor, tak i oběť, která ale rozhodně nebude plakat v koutě. Ve filmu Ztracení hoši vás na první pohled zaujmou hlučné motorky, šílené vlasy a rockový soundtrack, ale příběh o gangu lačnícím po krvi je zároveň hodnotovým protikladem tradičního konzervatismu. Ztracení hoši se neztotožňují s převládajícími sociálně-politickými očekáváními Reganovy éry. 

Jejich příběh je o stejném strachu, jaký pociťovali západoevropští intelektuálové vůči východoevropským rolníkům. Je to strach z těch, kteří se vymykají a žijí mimo hlavní proud. Mottem nové upírské éry je svoboda, rebelie a kožené obleky. Spánek celý den, párty celou noc, hlavně nic nelituj, zůstaň sám sebou a buď na to hrdý. Soběstačnost, nebojácnost, nezákonnost a punkrockový postoj byly přirozeně přitažlivé pro kohokoli, ale především pro puberťáky, kteří se vždycky nejvíc cítí jako outsideři. V proměně v upíra je tak trochu evidentní analogie s pubertou jako bouřlivým přechodem od rodičů, domácích úkolů a chození do kostela k nočním barům, hédonistickým zážitkům nebo nespoutaným, potenciálně nebezpečným dobrodružstvím. Tam, kde nás svazuje morálka, stud nebo strach, jsou upíři frajery z podsvětí.

V konečném důsledku se nemůžeme příliš divit, že si autorky titulů jako Stmívání nebo Upíří deníky vybraly za hlavní postavy právě tato mytologická stvoření. Zmíněná díla oslovují dospívající publikum především proto, že hrají na strunu mladické touhy být vnímán jako výjimečný. Dnes už konec konců nejde jen o zakázanou sexuální touhu, ale především o zakázanou lásku - opravdový cit, který nemůže být naplněn kvůli zrůdné povaze upíra. Pití krve je vlastně také metaforou toho, jak moc chceme být potřební a žádoucí. Odhalení naší vlastní zranitelnosti spočívá v touze se někomu zcela oddat, ale také v představě, že se někdo zcela oddá nám.  

Upíři jsou prostě zlí kluci, kteří nahradili Jamesy Deany na plakátech v dětských pokojích. Upíři jako Angel a Spike z Buffy totiž dokážou být milí, děsiví, bezcitní, laskaví i trapní zároveň. Transformovali se v hrdiny usilující o vykoupení a získali určitý stupeň lidských citů, což je učinilo ještě přitažlivějšími.

Aktuálně je upírská mytologie mixem všehochuti od nepoznatelné mystiky přes tragickou bázeň z temnoty až po komediální všednost. Vlna sociálně progresivního hororu odstartovala příběhy, které jsou platformou pro společenský komentář. Upíři, ať už svým outsiderstvím, sexuální svobodou nebo feministickým zakotvením, otevírají pestrou paletu tabuizovaných témat.

Nicméně dnes se jeví lidštější než kdy jindy. Svěřují se se svými obavami, potlačují úzkosti, potýkají se s třídními rozdíly, dokonce se snaží "zapadnout" na předměstí smrtelníků. Tradiční archetyp upíra je s různými příběhy, jako What We Do in the Shadows nebo Hotel Transylvania, parodován. Noční bytosti jsou v lidském světě paradoxně zranitelné, protože ne vždy rozumí rytmu nové doby a bojí se předsudků i samotných smrtelníků. Už to nejsou jen zádumčiví potížisté, ale i milující rodiče nebo ztracené děti. 

Drákulovi potomci sají popkulturu naplno a zdá se, že jejich jedinečnost nelze jen tak snadno vyčerpat. Ve filmu, seriálech, knihách, komiksech a videohrách nikdy nevymřou. Koneckonců jsou nesmrtelní.