Renfield vrací hraběte Drákulu do hry

Upíři. Stvoření noci, která s oblibou sají krev, nosí plášť a někdy líbají náctiletá děvčata, ukazují sixpack a hrají si na voyeuristického Supermana. Nejznámější z nich, sám hrabě Drákula, je už od času jeho stvořitele Brama Stokera oblíbenou látkou nejen spisovatelů, ale především filmařů. Během let jsme dostali příležitost spatřit nespočet verzí této postavy. Dovolím si však tvrdit, že Drákulu, kterého přináší film Renfield, jste na filmovém plátně ještě neviděli. 

Pán noci však tentokrát nezastává hlavní roli. Snímek se rozhodl zaměřit na jeho neprávem opomíjeného sluhu Renfielda, který si po staletích služby uvědomil, že mít job u narcistického aristokrata s úchylkou na životadárnou tekutinu není až taková výhra. Náš hrdina si tedy konečně řekne, že to stačilo a chce změnu, vlastní život a klid. Myslím si, že v rámci příběhu tvůrci nemohli udělat lepší rozhodnutí. Nejen, že je vyprávění hned o něco originálnější, ale zároveň nabízí i relativně realistický pohled na toxický vztah dvou "lidí", kdy Renfield navzdory neustálým útokům a bezohlednosti svého pána ochotně plní jeho příkazy. Dost tomu pomáhá i zasazení, kdy se známé postavy z Transylvánie devatenáctého století přesunuly do současné Ameriky. V rámci scénáře díky tomu vzniká řada bizarních situací. Renfield například pravidelně navštěvuje terapii pro utiskované oběti nezdravých vztahů, kde se snaží prosadit jako osobnost a vyřešit svoje problémy. To je ovšem pouze špička ledovce.

Scénář je velmi dobře strukturovaný a poměrně komorní začátek, který slouží jako seznámení s Renfieldem, se pořádně rozjede v šílenou jízdu, ve které nechybí ani gang obchodníků s drogami. I když by někteří mohli namítat, že je taková gradace na hlavu a neuctivá k mýtu o Drákulovi, já se bavil od začátku až do konce. Renfield je sakra černá komedie, která se nebojí být pořádně temná a její hlášky často rozesmály celé kino.

Ze zábavy mě ovšem tu a tam vytrhlo několik nelogičností a finále, které oproti nabitému zbytku filmu působí zbytečně uspěchaně a snímek tak citelně ztrácí dech. Takových deset, patnáct minut navíc by Renfieldovi určitě prospělo. Některé vedlejší linie navíc působí zbytečně nahodile, jako například celý zvrat se zkorumpovanou policí, který je průhledný jako papír.

Jedna z obav, kterou jsem měl ještě před uvedením snímku do kin byla, že se Renfield nedokáže prosadit jako hlavní hrdina filmu. Naštěstí jsem se bál zbytečně, protože Nicholas Hoult předvádí jakožto sluha pána temnot skvělý výkon. Do své role vnáší nejen charisma, ale i celou plejádu emocí. Zpočátku je jako Renfield nesmělý a ztrápený, ale s postupem času rozkvete v sebejistou osobnost, která si dokáže stát za svým. Pro tuto postavu tedy tvůrci nemohli vybrat lepšího herce a osobně doufám, že jej na filmovém plátně budeme vídat častěji.

Nyní se dostáváme k důvodu, pro který jistě mnoho z vás půjde do kina. Není jím samozřejmě nikdo jiný, než Johnny Blaze, Wicker Man, mistr nejmemovanějších výrazů… Opona padá a na scénu vstupuje Nicholas Cage! Mimo Supermana byl právě Drákula pro tuto filmovou legendu vysněnou rolí a je to poznat v každém jeho záběru. Cage do filmu přinesl nejrůznější detaily, ať už to je výběr Drákulova oblečení a šperků, jeho styl vystupování nebo děsivé zuby, které údajně nosil i mimo natáčení. Inspirací mu byli nejslavnější filmoví Drákulové Béla Lugosi a Christopher Lee. Snímek ostatně několikrát staré upíří filmy referencuje, ať už přímo převzatými scénami, nebo záběrováním. Přesto si troufám tvrdit, že Cage jen nekopíruje a opět dokázal svoje kvality tím, že jeho Drákula stojí sám o sobě. Vytvořil komplikovanou postavu egoistického zubatého psychopata, který mě dokázal rozesmát, ale často mi také naháněl strach. Nikdy totiž nevíte, co od Drákuly očekávat a ve filmu tak z jeho strany vzniká velmi příjemný moment překvapení. Právě to, s jakou lehkostí dokáže Cage být na jednu stranu hodný jako beránek, kdy se Drákula chvástá a užívá si moc nad lidmi, a v další chvíli chladně pozabíjet celé svoje okolí, z něj dle mého skromného názoru dělá jednoho z nejlepších filmových Drákulů, jaký kdy vznikl. Minimálně tedy v moderní době. 

Z ostatních postav nejvíce vyčnívá Awkwafina coby potrhlá policistka. Říkal jsem to už u filmu o Shang-Chim a řeknu to i v případě Renfielda. Tahle herečka je prostě úžasná a já se jí nemůžu nabažit, ať už jde o bezprostřednost jejího herectví nebo její osobitost. Zkrátka a dobře si Awkwafinu nejde nezamilovat a v kombinaci s Renfieldem tvoří pár s chemií, která táhne značnou část komediální složky filmu.

Zbytek obsazení už mi ale tak výrazný nepřišel. Jejich výkony sice vyloženě neurazí, ale zároveň jsou velmi zapomenutelné a nijak nevynikají. Na druhou stranu to vlastně film jako takový nepotřebuje, protože trio hlavních postav je dostatečným tahounem.

Připravte se na to, že Renfield není jen černá komedie. On je totiž taky pořádně brutální a v průběhu filmu se dočkáte mnoha akčních scén, kde se krví rozhodně nešetřilo. Právě akce si zaslouží zvláštní pochvalu. Choreografie jednotlivých soubojů je perfektně nacvičena, ať už jde o nejrůznější výbuchy nebo boj muže proti muži. Akční složka vlastně jen podtrhuje osobitý humor filmu, protože tak bizarní a zároveň vtipné způsoby, jak někoho zabít, jsem snad v žádném filmu neviděl. Úplně mě odrovnala scéna, kde Renfield nabudil svoje schopnosti broukem, což je pro něj stejný damage boost jako elixír pro Asterixe, vrhnul se na speciální jednotky a jednomu nebožákovi urval ruce, aby je házel jako oštěpy. Utrhaných hlav, rukou, rozpůlených těl a mnoha dalších laskomin nabízí film bohatě. Opět škoda finále, které není až tak krvavé a násilné, jako zbytek filmu. Explicita ve všech možných formách totiž k Drákulovi tak nějak patří.

Speciální efekty jsou na vysoké úrovni, i když by mohla digitální krev přeci jen vypadat o něco lépe. Vizuál jako celek je však nádherný, ať už jde o černobílé záběry, detaily očí a tesáků, nádherně nasvícené scény a mnoho dalšího. Občas si dokonce budete připadat, jako by jste nebyli ve filmu, ale ocitli se na straně komiksu, co není tak úplně náhoda. Předlohou pro film byl totiž příběh Roberta Kirkmana, který stál za vznikem nejen komiksového fenoménu Živí mrtví a u filmu Renfield působil jako producent.

Z kina jsem tedy odcházel více než spokojen. Upřímně jsem od Renfielda mnoho nečekal a i přes své chyby mě nakonec dokázal vyvést z omylu. Nejen ústřední postava Renfielda, ale především Drákula jsou důvody, proč byste neměli váhat a jít na film do kina. Nicholas Cage totiž dokazuje, že ještě nepatří do starého železa a není divu, že je o něm v posledních letech zase hodně slyšet. Přesvědčit by vás mohl i správně morbidní humor, krvavá akce a neotřelý pohled na známou postavu. Co na tom, že má film mezery ve vyprávění a občas vás do očí praští chabá logika scénáře. Bavit se budete královsky. Upřímně doufám, že tohle byl jen začátek a v dalších letech se dočkáme oživení dalších monster v podobném duchu. Cage jako Frankensteinovo monstrum nebo třeba vlkodlak? No sem s ním!

Renfield si od Nerdfixu nakonec odnáší poctivou sedmičku. Na co ještě čekáte? Upalujte se na něj podívat do kina.