Umírají filmy? Proč jsou původní příběhy na pokraji zániku?

Blízká budoucnost již i ve vašem místním kině! Nenechte si ujít fantastické filmové trháky, jako Hledá se divák, Sám doma, Harry Potter a dary streamingu, Matrix: Reloadni si doma, Piráti z Karibiku: Prokletí prázdného sálu, Indiana Jones a poslední divák, Avatar: Návrat na gauč, Pán prstenů: Společenstvo prázdných sedadel, Rychle a zběsile 205 s podtitulem Útěk z kina a samozřejmě hit sezóny, Titanic: Srážka s nezájmem!

Jak už jste jistě pochopili, filmový průmysl, který byl po desetiletí dominantním zdrojem zábavy a kulturní reflexe, nyní prochází jakousi krizí. Možná jste si všimli, že stále více filmařů, kritiků i diváků řeší otázku: Umírají dnes filmy? Proto jsem se rozhodla podívat se blíže na tento údajný úpadek filmové produkce v tradičním slova smyslu, protože možná nejde o nezvratný konec, ale spíše o jakousi nevyhnutelnou evoluci. 

Nejprve se podívejme na tvrdá statistická data. Filmový průmysl se historicky opíral především o velká hollywoodská studia, která produkovala stovky filmů ročně, ale v poslední době se zdá, že se jejich stopa radikálně zmenšuje. Mezi lety 1995 a 2009 vydalo šest největších studií, konkrétně Disney, Warner Bros, Universal, Paramount, FOX a Sony, v průměru 112 filmů ročně. Za posledních 14 let však toto číslo s výjimkou pandemického roku 2020 kleslo na přibližně 83 filmů ročně. Důvodů je celá řada, ale trend naznačuje, že výrobní kapacity se zkrátka zmenšují.

Představte si filmové korporace jako steampunková monstrózní města z filmu Mortal Engines. Společnost Disney se chová jako predátorský Londýn a v roce 2019 dokončila své požírání jednoho z nejstarších a největších studií v Hollywoodu. Je to asi jako kdyby Mickey Mouse spolkl Toma Hankse. Akvizice 20th Century Fox znamenala, že Disney získalo kontrolu nad obrovským portfoliem filmových a televizních titulů, čímž výrazně posílilo svou pozici na globálním trhu. Nicméně zánik Foxu jako samostatného subjektu přispěl k celkovému snížení počtu velkých studií, která produkovala různorodé filmy určené pro odlišné segmenty publika.

Každopádně tento stále probíhající proces ve filmovém průmyslu se nazývá konsolidace. Mamutí filmové korporace skupují nebo slučují filmová studia, což má za následek nejen méně nezávislých produkčních domů, ale také menší konkurenci na trhu. Z obchodního hlediska je to prozíravý strategický tah, ale výsledkem je, že se logicky meziročně vyprodukuje méně filmů. A to ani není ten nejzávažnější problém.  

Konsolidace také vede velká studia k tomu, že jsou stále opatrnější při výběru projektů, do kterých investují. Dávají přednost osvědčeným franšízám a blockbusterům, protože ty mají teoreticky větší šanci na návratnost peněz. To způsobuje, že takzvaně „riskantní“ nebo umělecky odvážné projekty často nedostanou prostor k realizaci. Redukce nabídky pak může znamenat, že pokud diváci neuvidí dostatek rozmanitého obsahu, ztratí zájem o filmy, které nepatří do velkých franšíz nebo nemají masivní komerční potenciál. Nebo naopak lidé jednoduše přestanou chodit do kina.

Společnosti, které kontrolují více studií a distribuují jejich obsah, mají veškerou moc rozhodovat o tom, kde a jak se filmy dostanou k divákům. S rostoucí dominancí streamovacích služeb, jako jsou Disney+ nebo Netflix, které mají pod palcem nejen produkci, ale i distribuci, se tedy mění způsob, jakým filmy konzumujeme. Velká studia se stále častěji rozhodují uvádět své tituly přímo na vlastních platformách, což však oslabuje tradiční kina. Známý britský režisér Sam Mendes v této souvislosti poznamenal, že středněrozpočtové filmy, které kdysi tvořily hlavní těžiště kinematografie, se nyní natáčejí přímo pro VOD platformy, místo aby se promítaly v kinech. Tato změna podkopává kina jako hlavní distribuční kanál a omezuje jejich roli v kulturním prostoru. 

Změna spotřebitelských návyků totiž znamená, že pro mnoho diváků už není premiéra filmu v kině tak významným a nezbytným zážitkem jako dřív. Filmy mohou sledovat z pohodlí domova, a to okamžitě nebo do několika týdnů nanejvýš měsíců po premiéře v kinech. Nemluvě o tom, že streaming nabízí člověku větší kontrolu nad tím, co nebo kdy sleduje, a knihovna platforem bývá široká a různorodá. 

Kinosály se kvůli ztrátě monopolu naopak potýkají s nedostatkem produktů a přebytkem sálů. Nevím jak vy, ale já už jsem opravdu dlouho nebyla na zcela vyprodaném filmu. Podle Googlu je v České republice aktuálně 773 kin, 957 sálů a 102 847 míst. Pro srovnání, ve Spojených státech je zhruba 40 000 projekčních pláten. Na provozovatele kin je přitom vyvíjen tlak tyto prostory udržovat, i když nemají dostatečný počet promítaných filmů, aby zajistili alespoň uspokojivou obsazenost. Jinými slovy, pokud je v každé kinosále s kapacitou 200 míst po 5 lidí, kino prodělává na provozních nákladech. Svědčí o tom i skutečnost, že největší američtí provozovatelé kin, jako jsou AMC nebo Regal, jsou silně zadluženi a udržují se nad vodou jen díky krátkodobému růstu jejich hodnoty na akciovém trhu. 

Nedostatek nových a atraktivních titulů se navíc ještě prohloubil v důsledku pandemie. Přestože se kinematografie začala zotavovat, produkce filmů je stále na nižší úrovni než před covidem. V roce 2022 byl celkový počet titulů na americkém trhu o 20 % nižší než v roce 2019 a vzestupná křivka je stále velmi pomalá. Kina se tak logicky snaží ztráty kompenzovat zvyšováním cen za vstupenky či občerstvení, což pochopitelně radikálně snižuje dostupnost této zábavy pro masy. Tak jsem si to spočítala. Pokud bych se rozhodla jít čtyři soboty po sobě na film do CinemaCity, vyšlo by mě to při ceně základního lístku bez občerstvení (275 korun) na 1100 korun. Zároveň si měsíčně předplácím Netflix, Max, Disney+, Amazon Prime a Voyo, což v součtu dělá 1230 korun za neomezený počet filmů a seriálů, kdykoli si jen vzpomenu. K tomu si připočtěte pohodlí domova, kvalitní smart zařízení, projektory nebo domácí kina a klidně koprovku, kterou nemusíte tajně ujídat z kabelky. Samozřejmě tato čísla vztahuji na svou domácnost a streamovací platformy nabízejí různé finančně odstupňované tarify. Ve výsledku se však jedná o cenově dostupnější alternativu, pokud si nepotrpíte na monstrózní plátno a nepotřebujete ani cítit každou dimenzi zvuku.   

Růst cen vstupného je tedy pouze krátkodobým řešením, které vede k začarovanému kruhu, protože odrazuje další potenciální návštěvníky a snižuje zákaznickou základnu. To je zvláště patrné v době, kdy filmy s nižšími rozpočty nebo méně známé tituly nemají šanci přilákat dostatečně velkou skupinu lidí. Okurkáč je však pro kina zjevně rok od roku o něco bolestivější. 

Statistické okénko nám prozradí víc. Celosvětové trendy návštěvnosti kin naznačují, že po pandemii došlo k jistému zotavení, ale v mnoha zemích se stále nevrátila na úroveň před rokem 2020. Výjimkou je například Čína, kde návštěvnost zůstala stabilní, protože kina nebyla uzavřena na celostátní úrovni, a tak během covidu poklesla minimálně. V Jižní Koreji, USA a na evropských trzích, kde si pandemie vynutila rozsáhlé uzavření kin, však v roce 2020 klesla oproti předchozímu roku o polovinu. V následujících obdobích se postupně zvyšovala, ale k roku 2023 se stále nevrátila na úroveň před covidem. Frekvence návštěvnosti se v jednotlivých zemích liší, ale téměř všude došlo ke snížení počtu častých návštěvníků. Jedinou výjimkou z této krize se zdá být Indie, kde daný parametr vzrostl ze 41 % v roce 2019 na 49 % v roce 2023. Bollywood je možná naše budoucnost, kdo ví. 

Zajímavé jsou nakonec i důvody, které dle respondentů ovlivňují jejich rozhodování. Například pouze 19 % Švédů dává přednost sledování novinek v kině, zatímco 56 % si filmy raději pouští online. Zejména Švédsko a USA zažívají zřetelný pokles diváků v kinech, zatímco Čína a Indie si udržují poměrně vysoké procento návštěvnosti. Až 59 % Francouzů a 52 % Američanů trápí příliš vysoké ceny lístků a rovněž zde v Česku se zdá být rostoucí cena vstupného významným faktorem. V loňském roce přišlo do českých kin 13,3 milionu diváků, zatímco v předcovidovém roce 2019 to bylo až 18,3 milionu. Tržby sice mírně vzrostly, ale pod zisky se podepsaly právě vyšší ceny vstupného a pravděpodobně i fakt, že diváky zaujaly silné tituly jako Barbie, Oppenheimer nebo dobíhající Avatar. S menším počtem velkých sexy filmů však zájem znatelně kolísá, což může být nepříjemné i pro domácí produkci. 

Navíc jsou kina kritizována za nedostatek inovací. Tradiční zážitek ze sledování filmu v temné místnosti se standardním popcornem a kolou se pro mnohé stal málo atraktivním. Dnešní spotřebitelé očekávají více než jen pasivní sledování – chtějí zážitek, který je jedinečný a překonává domácí promítání. Ačkoli se některá kina snaží vyjít vstříc nabídkou luxusnějších sálů nebo vylepšených zvukových a obrazových systémů, jako je IMAX nebo 4DX, tyto vychytávky nejsou dostupné všude a neosloví každého. Kina zkrátka musí na stůl položit něco, po čem toužíme všichni, ale doma to nemáme. Bohužel inovativní nápady vyžadují značné investice, proto se v době finančních problémů obtížně realizují a výsledek se může dostavit až v delším časovém horizontu. 

To, že se nám do kina nechce, je průšvih, protože filmová studia se z velké části řídí ekonomikou poptávky a nabídky. Tradiční filmy a kina nás přestaly zajímat také v důsledku proměny hollywoodského obchodního modelu. Ten, jak jsem již naznačila, následuje předvídatelné vzorce, které cílí na komerční úspěch a masovou distribuci, ale často postrádají inovaci nebo originalitu. Velké franšízy, rebooty, sequely, prequely nebo spin-offy chtějí oslovit globální publikum, což je dost velká spousta různých lidí, takže v podstatě musí být dostatečně univerzální. Tím pádem jsou nyní kritizovány za svou generičnost a nedostatek tvůrčího rizika. Tato „jistota“ osvědčené značky vede k uniformní, téměř pásové výrobě, kde se používají stejné prověřené narativní a vizuální struktury či tropy. Trend tak ovlivňuje samotné vnímání filmu jako uměleckého média. Apel na co nejširší publikum potenciálně znamená zjednodušení příběhů tak, aby byly přístupné různým věkovým skupinám a kulturám po celém světě. 

Na internetu pak najdete celá vlákna stížností na plytké dějové linie, které postrádají hloubku a rafinovanost. Mezi opakované výtky patří upřednostňování akce, rychlého tempa nebo CGI efektů na úkor složitějších témat a propracovanějších postav. Pro diváky tak homogenizace obsahu přináší i jistou únavu či dokonce frustraci. Když jsou bombastické blockbustery téměř jedinou možností na velkých plátnech, není divu, že lidé hledají nové umělecké podněty jinde. Nechápejte mě špatně, letní popcornovky, u kterých můžete vypnout, jsou skvělé, ale stejně jako jídlo z fast foodu vás zasytí jen na chvíli a po dlouhodobé konzumaci budete jaksi „poznamenaní“.  

Ale tady se dostávám k tomu, co považuji za nejzávažnější důsledek celé této krize, a sice zúžení kreativního prostoru pro tvůrce. Ti, kteří se snaží točit originální filmy s neotřelými příběhy, jsou v nevýhodě, jelikož jejich projekty jsou považovány za rizikovější. Pro kinematografii to znamená méně příležitostí experimentovat s novými žánry, narativními strukturami a uměleckými přístupy. V žádném případě nechci tvrdit, že dnes nevzniká nic hodnotného a zajímavého, ale podmínky prosazovat svou tvůrčí vizi jsou mnohem složitější. Pro nás diváky je možná odpověď jasná: jednoduše si předplatíme Max nebo Disney+ a zapátráme v pestré nabídce. Jenže právě streamingem se celá věc pro tvůrce ještě více komplikuje. 

Filmaři jsou prakticky nuceni bojovat o pozornost na přeplněných platformách, kde může být jejich film v záplavě jiného obsahu přehlédnut. VOD giganti zároveň fungují na jiném obchodním modelu než tradiční filmová studia. Tvůrci zde sice mají větší flexibilitu a svobodu při tvorbě originálních děl, ale zároveň musí své projekty přizpůsobit tak, aby zaujaly diváky, kteří konzumují obsah doma, často v krátkých časových intervalech. Konkurence je masivní, rozpočty obvykle menší, času na postprodukci málo a schopnost zaujmout širší publikum oslabená. Mnozí tudíž cítí, že jejich práce není dostatečně oceněna, a jak ukázala velká hollywoodská stávka, nebyli daleko od pravdy. Nevyřešené otázky kolem tantiém a autorských odměn otevřely streamovacím korporacím nové možnosti, jak autory ošidit, vydělat na jejich práci těžké peníze, ale zaplatit pouhý zlomek toho, co si zaslouží. Bez podpory velkých studií nebo distribučních kanálů si zkrátka neškrtnete a jste vydáni na milost a nemilost marketingu. Musíte doufat, že se vašemu projektu dostane solidní propagace, protože pokud nedosáhnete interní kvóty, přijde stopka klidně uprostřed série. Nebo bude váš titul vyřazen z knihovny, odepsán z daní a vy si můžete jít pískat mezi bezdomovce. 

Ve výsledku však nastává situace, která se velmi podobá takzvané Peak TV éře, která přišla s počátkem tisíciletí. Jedná se o odliv talentů z filmu do jiných oblastí zábavního průmyslu, zejména však do televizní produkce. Byla to doba takového nárůstu kvalitních a mezinárodně uznávaných titulů, že se o ní v Americe mluví jako o zlatém věku televize. Považuje se za důsledek pokroku v technologii distribuce a digitální televize. Dnes snad můžeme o této krizi uvažovat jako o prahu jakési evoluce audiovizuálního umění a průmyslu. Tradiční filmové produkce riskuje, že ztratí své nejkreativnější představitele. Pokud si chce zachovat svou tvůrčí vitalitu, musí vyvážit komerční tlaky a potřebu kreativního riskování. 

Slavný režisér Martin Scorsese však tvrdí, že filmy neumírají, nýbrž se transformují. Zdůrazňuje tak, že film jako umělecký formát nebyl nikdy statický a vždy se měnil v souladu s technologiemi nebo společenskými trendy. Jak jsem již zmínila, filmový průmysl čelí mnoha výzvám, poklesu návštěvnosti kin, homogenizaci obsahu a konkurenci ze strany streamovacích služeb. Filmy jako takové však nepřestávají existovat, mění se pouze způsob, jakým je konzumujeme. To vytváří nové příležitosti, ale také nová rizika do budoucna, a proto je podle mého názoru třeba tuto krizi vnímat jako přechodný stav. Neviděla bych to tak dramaticky, ale na druhou stranu některé věci už prostě nelze ignorovat.