Temnota, viktoriánska dekadence a gotika: Proč Penny Dreadful nestárne?

Londýn na přelomu 19. a 20. století - období, kdy se rychlý vědecký pokrok prolínal s pověrami a okultismem. Ulice zahalené v mlze, osvětlené jen slabou září plynových lamp, odhalují město plné tajemství, ve kterém se civilizovaná společnost snaží udržet zdání morálky, zatímco v jejím stínu se odehrávají zvrácené experimenty, démonické rituály i dekadentní orgie. Seriál Penny Dreadful se dokonale ponořuje do tohoto kontrastu mezi navenek uhlazenou britskou aristokracií a jejím vnitřním rozkladem. Tento počin přináší unikátní směs gotického hororu, viktoriánské estetiky a hluboké psychologické analýzy. Nejde zde jen o monstra a nadpřirozeno, ale ve hře je, jako u každého dobrého hororu, komplexní studie temnoty ukryté v lidské duši. 

Penny dreadful byl termín používaný v 19. století pro označení levných senzaci chtivých publikací, které se tiskly na nekvalitním papíře, tudíž se prodávaly za jednu penny. Byly populární zejména mezi dělnickou třídou v Anglii a často obsahovaly hororovou, dobrodružnou nebo kriminální tematiku. Většinou se vyznačovaly nízkou literární kvalitou, ale nabízely čtenářům vzrušující únik do světa temnoty a hrůzy. Typické penny dreadfuls byly plné za vlasy přitažených dějových zvratů, šokujících odhalení, sériových vrahů, příšer, duchů nebo jiných paranormálních prvků. Jejich dědictví se však zachovalo až do dnešních dnů, neboť mezi slavnými postavami penny dreadfuls najdeme předchůdce Drákuly, sira Varneyho, ale i příběh, který představil legendárního vražedného holiče z Fleet Street Sweeneyho Todda. K tomuto žánru patřila rovněž romantizovaná legenda Dicka Turpina, slavného anglického loupežníka, přičemž právě penny dreadfuls se významnou měrou podílely na proměně jeho image na lidového hrdinu, podobného Zorrovi, Robinu Hoodovi nebo Jánošíkovi.

Této šestákové literatuře tedy můžeme poděkovat za vznik masové zábavy, kterou později doplnily pulpové magazíny a komiksy, ale její vliv ovlivnil vše od telenovel až po marvelovky. Právě zde lze nalézt počátky některých oblíbených tropů o tajemných mstitelích, antihrdinech a „slasherových“ padouších. Dokonce revoluční formát přispěl do dějin popkultury i používáním „cliffhangeru“. 

Penny dreadfuls však přitahovaly pozornost lidí ze spodních vrstev, nejen kvůli své cenové dostupnosti, ale také proto, že reflektovaly jejich obavy. 19. století bylo obdobím prudké industrializace. Miliony lidí se stěhovaly do měst, kde žily ve stísněných a často velmi skromných podmínkách. Město tak znamenalo anonymitu, ale také nebezpečí - nárůst kriminality, rozvoj podsvětí a vznik nových společenských tříd, které se snažily všemožně přežít v nehostinném prostředí. Mnoho příběhů se tak odehrávalo v tmavých londýnských uličkách a vystupovali v nich zločinci, prostitutky nebo zkorumpovaní aristokraté. Viktoriánská společnost byla navíc posedlá myšlenkou morálky, ale také jistou paranoiou a strachem z neznámého. Zakořenila se myšlenka, že v oné městské anonymitě existuje jakési „neviditelné zlo“, které se může skrývat v holiči ze sousední ulice nebo v atraktivním aristokratovi ze vzdálených zemí. 

Není tedy náhodou, že si tvůrci seriálu Penny Dreadful z roku 2014 vybrali právě tento název. 

Děj seriálu se zaměřuje na skupinu postav, z nichž každá má svůj vlastní příběh a agendu, ale jejich cesty se navzdory mnoha rozdílům drží v důsledku daných okolností pohromadě. Během tří sérií zápasí s upíry, čarodějnicemi nebo démony, ale největší zkoušce je nakonec podrobí to, co si nesou sami v sobě. Ukazuje se však, že v centru boje mezi dobrem a zlem je tajemná žena jménem Vanessa Ives (Eva Green), která oplývá jistými nadpřirozenými schopnostmi, ale zároveň ji pronásledují temné síly. Své, řekněme, „zvláštní nadání“ se však snaží využít k tomu, aby pomohla ostřílenému africkému průzkumníkovi a dobrodruhovi siru Malcolmovi (Timothy Dalton), který pátrá po své unesené dceři Mině. Do této ošemetné záležitosti se připlete americký pistolník Ethan Chandler (Josh Hartnett), který skrývá vlastní břemeno v podobě lykantropie. Ke všemu se osudy hlavních hrdinů protnou s doktorem Victorem Frankensteinem (Harry Treadaway), který se pokouší ovládnout smrt a vytvořit umělý život, ale jeho pokusy mají nečekané i tragické následky. Děj přivádí na scénu také věčně mladého aristokrata Doriana Graye (Reeve Carney) a jeho dekadentní způsob života, v němž nesmrtelnost není darem, ale prokletím, protože ztrácí smysl žití. 

Tento motiv věčné prázdnoty je jednou z filozofických rovin seriálu. Jednotlivci, ačkoli každý svým způsobem velmi odlišní, sdílejí jeden klíčový atribut, a tím je osamělost. Přestože hledají lásku, přijetí nebo spásu, všichni jsou odsouzeni k utrpení. Sir Malcolm zasvětil svůj život objevování neznámého, ale přitom ztratil vše, co bylo skutečně důležité - svou rodinu, své vztahy i schopnost cítit. Všechny jeho úspěchy a dobrodružství mu nedokázaly přinést štěstí a na sklonku života se obklopuje lidmi jako Vanessa nebo Ethan, ale jeho vztahy jsou založeny spíše na potřebě kontroly než na skutečném spojení. I když se později snaží dosáhnout vykoupení, špatná rozhodnutí ho pronásledují. Charismatický Ethan se naopak zoufale snaží být dobrým člověkem, ale pokaždé, když se promění, ztratí kontrolu a stane se z něj vraždící monstrum. Jeho osamělost pramení z toho, že si nemůže být s nikým skutečně blízký, protože vždy existuje riziko, že ublíží těm, které miluje. Ví, že ať udělá jakékoli hrdinské činy, své minulosti se nezbaví, protože v něm žije něco temného, co nikdy nezmizí. 

Victor Frankenstein je jiný než ostatní nikoli fyzicky, ale mentálně. Jeho osamělost spočívá v intelektu, respektive víře, že pouze on může překonat přirozený řád života. Vědecký génius stojí vysoko nad ostatními, a tudíž taky izolovaný - toužící po lásce, ale neschopný citu. Vztahy s lidmi vnímá jako experimenty, které chce mít pod kontrolou, ale nechápe, že náklonnost, sympatie nebo respekt si nemůže vynutit uměle. Tento božský komplex se nejvýrazněji projevuje vůči Frankensteinovu monstru, které se později pojmenuje John (Rory Kinnear). Ten je totiž díky Viktorovi nejčistším ztělesněním gotické osamělosti - opuštěný od okamžiku svého zrození vlastním stvořitelem. Nepatří mezi živé ani mrtvé, a přestože má citlivou poetickou duši, svět jím pro jeho fyzickou podobu pohrdá. Johnův osud ilustruje klíčovou myšlenku Penny Dreadful - že skutečná monstra nejsou ta, která vypadají děsivě, ale ta, která odmítají vidět krásu v jinakosti. 

Prezentuje tak další důležitou ideu příběhu, spočívající v problému identity a sebepřijetí. Vanessa Ives je ztělesněním viktoriánského dilematu mezi náboženstvím a hříchem - touhou po vykoupení a pokušením podlehnout potlačované temnotě. Je postavou, jež v sobě nese duševní rozervanost éry, kdy byly ženy považovány buď za světice, nebo za hříšnice - a ona sama neví, kam patří. Vanessu totiž pronásledují skuteční démoni, kteří v ní vidí svého vyvoleného hostitele. Doslova i metaforicky ji tento stav chrání i odcizuje. Prázdnotu takového života nikdo nedokáže pochopit a Vanessa ví, že ji žádný z jejích přátel ani nemůže zachránit. Je nejen obětí démonických sil, ale také jejich nástrojem, neustále balancuje mezi svými dvěma přirozenostmi. 

Gotický horor se koneckonců vyznačuje tragickými protagonisty, kteří jsou svázáni se svým osudem a nemohou této předurčenosti uniknout. Prvek osudovosti je v seriálu obzvlášť silný a je přítomen u každé postavy. Hrdinové svádějí určitý zápas mezi svou lidskou a animální podstatou, což reprezentuje gotickou kombinaci krásy a monstróznosti. 

Tuto depresi dobře ilustruje postava Brony Croft (Billie Piper), která je osamělou chudou prostitutkou a navíc umírá na tuberkulózu. Sblíží se s Ethanem Chandlerem, ale protože její dny jsou sečteny, ví, že jejich láska by neměla dlouhého trvání. Melancholie, dojemnost a tragédie Bronina života se však s příchodem Victora Frankensteina změní v něco obludného. Šílený vědec z jejího těla stvoří nevinnou, jemnou a submisivní Lily. Ta si však rychle uvědomí, že se znovuzrodila, aby sloužila, a vzbouří se nejen proti Viktorovi, ale i všem ostatním mužům, kteří ji sobecky využívali jako hračku. Od tohoto momentu ji pohání přímo bestiální vztek a touha po pomstě, ale svému úkolu neunikla. Akorát její osamělost nyní nespočívá v tom, že by byla odstrčena společností, ale sama se vyčlenila jako někdo, kdo odmítá být součástí světa, který jí ublížil. Není schopna skutečného sebepřijetí, protože hněv ji sžírá a bolest definuje. 

Pomsta nekonečnou prázdnotu zaplnit nedokáže a možná právě tato zející díra v jejím nitru ji přitahuje k podobně zmrzačené bytosti. Dorian Gray je jedinou postavou, která se nikdy nepokusí bojovat se svým temným já. Zcela podléhá dekadenci a amorálnosti. Na rozdíl od ostatních, kteří se snaží v utrpení najít smysl, se Dorian jen baví - nakonec však zůstává sám, uvězněný v nekonečné existenci bez skutečného významu.

Shrneme-li to, vedle tragických postav a osudovosti se v gotickém hororu opakuje motiv nešťastné nebo zapovězené lásky. Romantické city jsou komplikovány nadpřirozenými silami, nepříznivými okolnostmi nebo morálními dilematy. Vztahy jsou od počátku zpečetěny kvůli výše změněné nepřízni osudu, ale důvodem bývá často hřích nejvyšší. Člověk překračuje hranice, které by neměl. Toto charakterizuje nejen viktoriánskou démonizaci vědy, ale i tematiku posedlosti věčným životem a ovládnutím smrti. Zřejmým příkladem je kromě Viktora a Doriana i samotný padouch Dracula, který je mistrem manipulace a symbolem temnoty, jež se skrývá ve stínech lidské existence. Gotická literatura tak nezřídka kritizuje také společenský úpadek morálky a duševní plytkost. 

Korunu všemu nakonec nasadí tajemná, melancholická atmosféra. Londýn není v tomto seriálu pouhou kulisou, ale živým organismem, který dýchá ponurostí a neustále připomíná, že pod povrchem se skrývá cosi hrozivého. Zároveň je v tomto světě trvale přítomna neuchopitelná hranice mezi vídeňským racionalismem a okultní magií - napětí mezi vlivem vědy a náboženstvím, což je další podstatný rys gotické literatury. Samozřejmě nelze přehlédnout nadpřirozené prvky a mystiku, a má-li být gotické dílo dokonáno, musí hrdinové na závěr tragicky rezignovat. Penny Dreadful je tak moderní poctou gotickému hororu. Každý jeho aspekt, od vizuální estetiky přes psychologickou hloubku postav až po tragická témata, je učebnicovým příkladem tohoto žánru. Ostatně ten často bývá hlavně filozofickou úvahou o tom, co to znamená být člověkem. Ovšem v naprosto luxusních viktoriánských kostýmech.