Smrt jako nejlepší vtip? O čem je film Beetlejuice

Toto je příběh manželského páru, kterému se podařilo zrealizovat něco, co je pro mou generaci jen vlhkým snem. Pořídili si dům na venkově v Nové Anglii. A když říkám dům, nemyslím tím 2KK krabici od ledničky, ale skutečné několikapatrové rustikální teplo domova. Adam a Barbara jsou stále čerstvě zamilovaní, ale zdá se, že jejich velké rodinné hnízdo zůstane prázdné. Vypadá to, že jim nebude biologicky dopřáno mít spolu dítě, i když po něm zjevně touží, takže alespoň pečují o svou viktoriánskou pýchu jako o vlastního potomka. Člověk by si myslel, že se dočká nějakého těžkého vztahového dramatu plného křehkých duší, mezilidských konfliktů či citových zmatků. Jenže bude hůř, protože pan a paní Maitlandovi po pouhých osmi minutách filmu zemřou. Vítejte ve filmovém světě režiséra Tima Burtona, kde je smrt špatným vtipem, ale také surrealistickým labyrintem temné krásy a světlem nového začátku. Pojďme prozkoumat podivné a neobyčejné kouzlo žánru, který nemá pojmenování. Tento film přebírá prvky z klasického hororu, ale není strašidelný, rozesměje a přesto se nejedná o komedii. Je mimořádně temný, ale ve výsledku pozoruhodně optimistický a společným jmenovatelem všeho je smrt. 

Poté, co si Barbara a Adam uvědomí, že jsou mrtví, snaží se udržet kontrolu nad svým domem a zároveň pochopit smrt. Jedním z hlavních konfliktů, kterým čelí, jsou noví nevítaní obyvatelé. Rodina Deetzových patří mezi ambiciózní a dravé yuppies, kteří jsou finančně zajištění a zaměřeni na opulentní moderní luxus. Diváci jsou na tropus nepřátelských domácích duchů poměrně zvyklí, ale málokdy je důvodem nenávisti odpor k interiérovému designu.

Maitlandovi jsou možná mrtví, ale svůj příbytek si stále zuřivě chrání a s nelibostí se staví nejen k Deetzovým, které považují za vetřelce, ale také k realitním makléřům a developerům. Manželé totiž představují tradiční starosvětské hodnoty, vedou prostý, ale klidný život a cení si stability i harmonie. Dům je symbolem jejich identity, a proto snahy Deetzových o modernizaci vnímají jako osobní útok na své ideály. Deetzovi přichází z městského prostředí a toto místo nepovažují za domov, ale za investici. Delia Deetzová, matka rodiny a umělkyně, má jasnou vizi, která reprezentuje dramatickou změnu, dynamiku a nepokoj.

Začíná se tedy rozsáhlá rekonstrukce, která proměňuje tradiční a útulný dům v chladný avantgardní prostor plný ostrých linií či silných kontrastů, jako muzeum německého expresionismu. Dům se stává bojištěm mezi starým a novým světem. Jeho transformace ovšem není jen fyzická, ale také symbolická. Pro Maitlandovy je tato změna bolestná a pokořující. Jejich neschopnost zasáhnout do dění ve vlastním domě podtrhuje bezmocnost, ale i odtrženost od reality, kterou už neznají a nechápou. Film se tak zamýšlí nad tím, jak mohou tyto dva světy vedle sebe koexistovat. Změna je sice nevyhnutelná, ale neměla by přijít na úkor hodnot, které byly základem identity předchozích generací. 

Po autonehodě a návratu domů naleznou Maitlandovi na konferenčním stolku Příručku pro nedávno zesnulé. Adam a Barbara si myslí, že tato malá knížka by jim měla zodpovědět všechny otázky týkající se smrti, a tak v ní horečně listují, kdykoli si nevědí rady. Žádné jasné a srozumitelné vysvětlení však nikdy nepřichází. To vede k myšlence, že příručka představuje lidské pokusy o pochopení smyslu smrti. Maitlandovi dokonce přemýšlejí, že by to mohla být forma trestu. Deetzovi ignorují jejich paměť a bezohledně pošlapávají vše, co s takovou láskou vybudovali. Pod povrchem groteskního humoru tak příběh odkrývá hlubší existenciální strach - strach ze zapomnění a nesmyslnosti smrti. Zhmotňuje obavy mnoha lidí, že až zemřou, jejich životy, úsilí a vzpomínky budou vymazány nebo nahrazeny něčím novým, cizím. Adam a Barbara se pokusem o strašení zoufale snaží udržet si svůj vliv na svět živých. Touží být viděni, slyšeni, ale ze všeho nejvíc chtějí to, co si přejeme všichni, aby naše existence měla dlouhodobý dopad a někdo si nás pamatoval. 

Mostem mezi přítomností a minulostí se tak nakonec stává dcera Deetzových Lydie, tělem součást moderní rodiny, ale srdcem v minulosti. Tato dospívající dívka je prototypem gotického outsidera, který nezapadá do společnosti ani mezi své vlastní příbuzné. Pocit odcizení zastupuje i objektiv fotoaparátu, kterým Lydia nahlíží na svět, jako by měla potřebu zachycovat realitu jen z dálky. Vnímavé oko fotografky jí však zároveň pomáhá odhalit to, co ostatní nevidí nebo nechtějí vidět. 

Lydiin „ edgy “ postoj však není jen přechodnou pubertální fází, ale především voláním po pochopení, přijetí a úniku z prázdnoty. Její rodiče, zejména nevlastní matka, jsou pohlceni vlastními zájmy a Lydii vnímají spíše jako rušivý element než dítě, které potřebuje lásku a porozumění. Emocionální zanedbávání vede Lydii k extrémním projevům osamělosti. Na rozdíl od ostatních se Maitlandových nebojí, navzdory jejich posmrtnému statusu, právě naopak. V Adamovi a Barbaře nachází spřízněné duše, ale též oporu, kterou jí živá rodina nedokáže poskytnout. Její život je obklopen povrchností, materialismem a přehlížením hlubších vnitřních potřeb. Lydia si tak začíná pohrávat s myšlenkou, že smrt je lákavou alternativou k prostředí, které je pro ni dusivé a bezvýznamné. 

Nejde však o doslovné přání zemřít, ale spíše naléhavou potřebu někam patřit, najít své místo a být milován bez kompromisů. Lydia cítí k Maitlandovým velkou náklonnost a časem v nich vidí náhradní rodiče. Rovněž Adam a Barbara si uvědomují, že Lydia je klíčem ke smysluplné existenci v posmrtném životě. Jejich pokusy vystrašit Deetzovy se postupně mění v ochranu a péči o mladou, vnitřně ztracenou dívku. Imponuje jim Lydiina nevinnost a zranitelnost, ale především citlivost k hodnotám, které její rodiče nepochopili. Tento vztah představuje pro Maitlandovy odpověď, kterou dlouho hledali. Láska, empatie a rodina, ať už biologická, nebo ne, nemusí být omezeny fyzickou existencí, ale tvoří univerzální hodnoty, které mohou existovat i za hranicemi naší konečnosti.

Nakonec Lydia nachází uspokojení z toho, že může být součástí obou světů. Naučila se, že život a smrt jsou dvě strany téže mince, obě svým způsobem nedokonalé, ale pointou není útěk, nýbrž přijetí a hledání krásy v těchto nedokonalostech. Daný kompromis také symbolizuje naději, že i když se svět mění, tradiční hodnoty mohou přetrvat a přizpůsobit se novým okolnostem. Smíření Maitlandových s Deetzovými tak přináší rovnováhu mezi starým a novým. 

Film používá smrt i k tomu, aby nastavil zrcadlo světu živých. Posmrtná dimenze, v níž Adam a Barbara hledají pomoc, je přehnanou, bizarní parodií reality. To znamená, že i mrtví se řídí labyrintem absurdní byrokracie, která nikam nevede, jen ubíjí, frustruje, zdržuje, komplikuje a řešení je na věčnost v nedohlednu. Manželé jsou konfrontováni s množstvím nesrozumitelných pravidel a postupů, které musí dodržovat, nicméně nikdo jim nepodá pořádné informace. Čekací doby jsou dlouhé, paní za přepážkou neochotná a vy odcházíte s pocitem, že jste vůbec nic nevyřídili. 

Když Maitlandovi sami nevědí, jak Deetzovy vyděsit, a sociální pracovnice Juno nemá lepší radu než „zbavte se jich sami, barák je váš“, obrátí se na pochybného bioexorcistu Beetlejuice. Nesporně charismatický antagonista je však amorální, impulzivní, nepředvídatelný a sobecký agent chaosu. Na druhou stranu je právě Beetlejuice produktem svazujícího byrokratického systému a jeho obětí v jednom. Směs vlastností tohoto démona vytváří situace, které jsou neustále na hraně mezi tím, co je směšné, a tím, co je děsivé. Ovšem jen ohromující striktní, ale naprosto chaotické a nesmyslné mechanismy mohly dát vzniknout tak extrémnímu protipólu, jakým je Beetlejuice.

Téměř chorobně odmítá autority, pravidla a veškeré konvence, přičemž jeho jednání je motivováno jak touhou po větší moci, tak po svobodě. Je uvězněn v posmrtném bytí, kde jsou jeho možnosti velmi limitované. V jistém smyslu tak s Lydií sdílí podobnou touhu uniknout z omezujícího a absurdního světa, v němž se nachází. Jeho metody jsou neetické, ale diváci s postavou sympatizují díky její nejednoznačnosti. Boj proti systému a hledání způsobů, jak se osvobodit, činí z Beetlejuice jednoho z nejkomplexnějších a nejzapamatovatelnějších filmových antagonistů v kinematografii.

Díky němu však Lydie vidí, že smrt není řešením jejích problémů mezi živými, a Maitlandovi pochopí, jak pošetilá je snaha o kontrolu či pořádek v životě, když „posmrtnost“ může být stejně nevypočitatelná. Ne nadarmo se říká, že jistá je jen smrt a daně. Nebo spíše byrokracie.

Nejen Beetlejuice je komickou, žoviální připomínkou toho, že v Burtonových filmech je smrt často směšným a vzrušujícím dobrodružstvím. Příběhy, které vypráví, mají smysl pro humor, zázraky a optimismus, což mu umožňuje proměnit i tak vážné téma, jako je umírání, v barevnou oslavu života. Jedinečný vizuální styl vytváří kontrast mezi očekáváním toho, co pro nás smrt obvykle představuje, a podivuhodnou, tajemnou Burtonovou říší, která nás přitahuje. Místo aby deprimoval, povznáší, protože skrze Maitlandovy se něco původně temného a hrozivého mění v téměř banální nepříjemnost. Potenciálně tak Beetlejuice napomáhá demystifikaci a nabízí jedinečný pohled na tuto neoddělitelnou, nevyhnutelnou součást života.