Dlouho jsem se bála, že tento den jednou přijde. Kinematografie je pro mě něco jako časová kapsle. Každý film v sobě nese nejen příběh, ale také ducha doby, ve které vznikl. Mezi všemi tituly, které formovaly mé dospívání, mi film Beetlejuice Tima Burtona obzvlášť přirostl k srdci. Každý jeho záběr, replika či melodie ve mně rezonují s nostalgií, radostí a úžasem. Estetika původního snímku je jistě trochu naivní, místy kýčovitá, ale zároveň upřímná a okouzlující. Pochopitelně jsem se tak bála tří věcí. Pokračování by mohlo přinést nablýskaný a dokonalý vizuál, ale chyběla by mu hravost a vynalézavost originálu. Za druhé by se tvůrci mohli snažit přizpůsobit příběh a postavy moderní „citlivosti“. Snaha reflektovat komplexnější realitu je nesporně pozitivní, ale na těch jednodušších a přímočařejších příbězích z 80. let je něco hřejivého a osvěžujícího. 

A nakonec samozřejmě největší obavy vzbuzuje skutečnost, že se váš milovaný film stane dalším generickým fabrikátem filmového průmyslu. Naštěstí se nic z toho nestalo a Tim Burton dokázal, že to v sobě stále má. 

Návrat do městečka Winter River se nese v duchu morbidního, ale zábavného chaosu. Charles Deetz je po smrti a konceptuální umělkyně Delia se spolu s nevlastní dcerou Lydií a vnučkou Astrid vrací do někdejšího sídla Maitlandových, aby tu uctily jeho památku. Všechny tři ženy si však sebou táhnou slušnou kupu citových zmatků a nevyřešených problémů, tudíž je jen otázkou času, kdy někdo třikrát vysloví jméno Beetlejuice. „Kde je ta otravná malá gotička, která mě celé ty roky trápila?“ ptá se Delia, když sleduje, jak se Lydia bezradně potácí mezi vzdorovitou dcerou a otravným softboi snoubencem Rorym (Justin Theroux). Nemohu se ubránit dojmu, že z Burtonovy strany jde o určitou sebereflexi.

Z hektického, ale svým způsobem geniálního tvůrčího rozkvětu, který prožíval při prvním filmu, se zamotal do „dospěláckých starostí“ a jaksi zapomněl na ono kouzelné dětské poblouznění. Lydia je žena středního věku, která svůj talent vidět mrtvé utopila v kýčovité reality show o lovení duchů. Dostala se do pozice roztržitého rodiče, který se přes veškerou snahu nedokáže spojit se svým vnitřním dítětem. Winona Ryder hraje Lydii jako dojemně křehkou a zlomenou ženu, která se oblékáním zasekla ve své pubertální éře, ale několik desetiletí umlčelo její odvážnou nezávislou osobnost. Scéna, v níž se ze dna odpadkového koše dolují prášky, aby Lydia vůbec přežila den, je jedním z těch momentů, kdy je film výjimečně na hraně přílišné znepokojivé realističnosti. Jenže ta citlivá, empatická a statečná dívka přece jen nezemřela.

Snímek je vlastně produktem obav, zda je možné po 36 letech nejen naplnit vysoká očekávání diváků, ale především čelit sám sobě. A musím říct, že Beetlejuice Beetlejuice je Burtonův návrat do formy. Tedy není to jeho nejlepší forma, ale dokazuje, že mu ještě nedošel dech. Filmu se zvládl vyhnout pocitu, že je jeho povinností poslušně odškrtnout všechny legendární prvky a provést nás ještě jednou tím samým příběhem. Místo toho nabídl novou potrhlou, nepředvídatelnou, kostrbatou, ale překvapivě soudržnou zápletku. Karibské rytmy sice vystřídala diskotéková taneční čísla, ale emocionální alegorie a tíživá témata nese se stejnou lehkostí jako před téměř čtyřmi desetiletími.

Tentokrát však můžeme nahlédnout do expresivního, barevného podsvětí mnohem více a jde o syrovou, snovou, abstraktní, makabrózní prohlídku kabinetu doktora Burtona. Zmizely však některé dnes již „problematické“ scénografické prvky, jako například „poštovní oběšenci“ nebo „malá nehoda“ Miss Argentiny. Vynalézavě a obskurně zmrzačené osazenstvo posmrtné čekárny ovšem doplnily další nápadité segmenty radostně byrokratického života v záhrobí. Patří mezi ně kriminálka z podsvětí a patrola Ghůlu, jimž velí naprosto fantastický Willem Dafoe jako herec a veskrze realistický kaskadér Wolf Jackson. Když už je řeč o hereckém obsazení, Michael Keaton je sonickou explozí energie, vždy perfektně na hraně humoru a zneklidnění, a dokázal pomyslně obrátit čas. Zpátky v kostýmu jako by nezestárl ani o rok a jeho výkon je skutečně triumfální. ( Chtěla bych jen říct, že tomu chlapovi je přes sedmdesát,) Vždy výborná Catherine O'Harová je opět úžasně dramatická a Deliiny umělecké ambice jsou stejně egoistické, hloupoučké a zábavné jako v prvním filmu. Jenna Ortega jako Astrid hraje na strunu mladšího publika, kterému imponuje atmosféra 80. let ve stylu Stranger Things. Herečka je pro roli jako stvořená a naštěstí zdaleka nejde o snahu nahradit nebo kopírovat mladou Winonu Riderovou. 

Samozřejmě, titul pomrkává také na diváky X a zásobuje je odkazy na původního Beetlejuice, jimž se však nelze vyhnout. Ano, je to fanservis, ale když na Charlesově pohřbu sbor zazpíval píseň „Day-O“, upřímně mě to pobavilo. Scénář mají na svědomí scenáristé seriálu Wednesday Alfred Gough a Miles Millar, kterým se ve stominutové stopáži povedlo odvyprávět opravdu pestrý a poměrně rozvětvený děj. Na druhou stranu mám pocit, že některé naznačené podzápletky nebyly uspokojivě rozvinuty, jako například vztah Lydie a Astrid ke zesnulému otci rodiny Richardovi (Santiago Cabrera). Myslím, že právě na něm mohl být vystavěn hlubší emocionální oblouk, ale místo toho postava nedostala příliš prostoru, přestože je zdrojem napětí mezi matkou a dcerou. Stejně nevyužitý je i potenciál Monicy Bellucci, která hraje Beetlejuiceovu bývalou manželku Delores. Při sledování scény, kdy si za doprovodu Bee Gees skládá dohromady kusy svého těla sešívačkou, jsem mezi smíchem prožívala i creepy lechtání, které je přesně tím druhem přitažení za vlasy, jaké je pro Burtonovu tvorbu příznačné.