Proč už se netočí klasické sitkomy?

Kdo by neznal klasické sitcomy jako Přátelé, Teorie velkého třesku, Jak jsem poznal vaši matku nebo Dva a půl chlapa. Pokud nepatříte k úplně nejmladší generaci dnešních diváků, možná si pamatujete i Alfa, Frasiera, Zlatá sedmdesátá, Ajťáky, Roseanne, Ženatý se závazky – a takto bychom mohli kopat hlouběji do vzpomínek ještě dlouho. Možná jste si však, podobně jako já, položili otázku: co se s těmito sitcomy stalo? Kam takové seriály zmizely a proč se už netočí?

Sitcomy kdysi tvořily vrchol televizní zábavy. Byly postaveny na jednoduché epizodické struktuře, humor se často opíral o slovní hříčky, situační nedorozumění a dynamiku mezi protagonisty. Relativně nenáročným formátem dokázaly vytvořit silné pouto mezi divákem a postavami, zformovat komediální svět, který působil povědomě, ale zároveň bezpečně. Předvídatelná, ale mimořádně funkční struktura způsobila, že každá epizoda měla jasně definovaný rytmus – zápletka, komické nedorozumění, vyvrcholení a návrat do původního stavu. Právě tato repetitivnost a uzavřenost epizod podněcovala pocit jistoty. Diváci věděli, co mohou očekávat, a mohli se ke svým oblíbeným hrdinům vracet jako ke starým známým. Tento efekt byl ještě zesílen prostředím – opakujícími se místy jako kavárna, bar, útulný obývák či kuchyně.

Navíc do popkultury přispěly tím, jak pracovaly s typizovanými postavami. Každá měla svůj vlastní komediální archetyp – sarkastický outsider, neúspěšný romantik, naivka, sexuální dračice, mamánek nebo intelektuál. Humor, někdy absurdní, jindy laskavý, ale vždy přístupný širokému publiku, se vytvářel právě v kolizi jejich odlišností. Dokázaly se však jemně, i když zřídka, rozvíjet a prohlubovat, přičemž umožnily divákovi vybrat si „svou“ postavu, se kterou se ztotožní. Na druhou stranu tato šablonovitost byla zodpovědná za to, že se protagonisté chovali podle svého archetypu a ne vnitřní logiky či psychologie. Opakovali tytéž reakce, tytéž vtipy a tytéž vzorce chování, bez hlubšího posunu. Po většinu času jsme to tvůrcům dokázali odpustit, ale když se seriál táhl příliš dlouho, přestávalo nám to stačit.

Neopomenutelným aspektem jejich výjimečnosti byl však balanc mezi humorem a emocí. I když se zaměřovaly na zábavu, v rozhodujících momentech věděly překvapivě zasáhnout i vážnější notou. Dokázaly za všech okolností odlehčeně a účinně vyprávět o mezilidských vztazích tak, aby to bylo směšné, srozumitelné a překvapivě nadčasové.

Rozchody, úmrtí, neúspěchy a hádky tedy neodkláněly sitcomy od komediální podstaty, ale naopak – dělaly je lidštějšími. V neposlední řadě vytvářely iluzi světa, kde jsou problémy řešitelné, přátelé se drží stále nablízku a každý den končí s úsměvem. Šlo o eskapismus – uspokojivý útěk z reality a zároveň příležitost zasmát se nad každodenními bizarnostmi života.

V rámci tehdejší televizní kultury bylo důležité, aby měl každý díl uzavřený příběh. Tato epizodičnost spolu s archetypálními postavami umožnily sledovat kteroukoliv část série nebo začít rovnou uprostřed celého seriálu. Divák se díky tomu rychle zorientoval a nepotřeboval znát, jak to vlastně začalo. To vytvářelo komunitní rozměr sledování sitcomů. Jelikož se vysílaly ve stejný čas každý týden, staly se společenským rituálem – lidé o nich mluvili následující den v práci nebo škole, citovali hlášky a probírali své oblíbené momenty. Sitcomy tak fungovaly jako jakési kulturní lepidlo, které propojovalo diváky bez ohledu na věk, pohlaví či původ. Ta výjimečnost, kterou měly klasické sitcomy, dnes mnohým divákům přestala imponovat ne proto, že by byla špatná nebo nefunkční, ale změnilo se samotné publikum, jeho očekávání, citlivost i způsob, jakým konzumuje zábavu.

Sitcomy jako takové začaly vznikat v 50. letech 20. století, kdy se televize stala masovým médiem, přičemž natáčení často probíhalo před živým publikem. Zvuk smíchu byl přirozenou součástí nahrávky, avšak ne vždy byl výsledek ideální. Někdy diváci nereagovali tak, jak tvůrci očekávali, smích byl slabý, přerušovaný nebo nerovnoměrný. Americký zvukový inženýr Charles Douglas tak vymyslel zařízení známé jako "Laff Box". Šlo o analogový sampler, do kterého nahrál různé druhy smíchu – od jemného chichotání až po hlasitý řehot. Postprodukce tak mohla „zahrát“ různé typy reakcí přesně tam, kde si to scéna vyžadovala. Technologie se rychle ujala a začala se používat napříč celým televizním průmyslem. Takzvaný laugh track měl silný psychologický účinek a výzkumy ukázaly, že lidé se častěji smáli vtipům, když slyšeli smích ostatních. Vlastně taková kolektivní autosugesce.

S nástupem moderní televize a streamovacích služeb se však pohled na laugh track dramaticky změnil. Diváci začali vnímat smích na pozadí jako manipulaci, ne součást zážitku. Zatímco kdysi tento prvek zakládal standard, který podpořil rytmus a atmosféru humoru, v současnosti by v komediálních seriálech působil uměle, dokonce rušivě. Například takový MASH měl v originální podobě laugh track stejně jako všechny tehdejší sitcomy. V české verzi ale tento smích odstranili, což tomuto sice vtipnému, ale i mimořádně dramatickému seriálu jen prospělo. I proto se česká verze MASHe považuje za tu nejlepší.

I když si to často nechceme připustit, publikum se za poslední dvě dekády výrazně posunulo – stalo se náročnějším, vnímavějším k nuancím a společensky citlivějším. Ke klasickým sitcomům se rádi nostalgicky vracíme, ale preferujeme přirozenější komediální formy bez uměle podsouvaného smíchu. Zatímco klasiky žánru stavěly na ověřených situačních vtipech, absurditě a stereotypech, dnes je humor mnohem širší – oblíbili jsme si komedie s prvky tragédie, ironie, sarkasmu, černého humoru či suchého britského stylu. Častěji hledáme autentičnost, ne formuli.

Ačkoliv i starší sitcomy se dotýkaly vážnějších témat, jejich zpracování bylo výrazně odlišné. Deprese, trauma z dětství, úzkosti, problémy v rodině, promiskuita či dokonce závislosti se objevovaly, ale byly podávány s odstupem, často jen jako kulisa pro humor. Moderní komedie přistupují k podobným problémům mnohem důsledněji. Stačí se podívat na animovanou produkci. Humor tu neslouží jako překrytí problémů, ale prostředek k jejich zpracování – často ironicky, někdy jemně, jindy surově. Nezřídka slýchám, že současná produkce je příliš opatrná a citlivá. Jenže faktem je, že právě starší komediální seriály našlapovaly například kolem témat potratů, sexuality, duševního zdraví či umírání zdrženlivě a diplomaticky. Věci, o kterých společnost nebyla připravená otevřeně diskutovat, zabalily do dobově stravitelných stereotypů a vždy, když se dotkly potenciálně nepříjemné otázky, zůstávaly v rovině “bezpečného” humoru. Ať se dělo cokoliv, udržely si romanticko-optimistický tón. Já je však za to nechci kritizovat, protože tento přístup má v popkultuře svůj čas a místo. Ačkoliv se to tak nemusí zdát, v rámci umělecké produkce jsme čím dál ochotnější hlouběji a odvážněji reflektovat realitu kolem sebe. Náš humor umí být paradoxně mnohem drsnější a otevřenější – v internetové době nás není snadné překvapit, tím pádem ani rozesmát. I já jsem si kdysi myslela, že sitcomové vzorce jsou věčné, koneckonců mám o tom celé video:

Nicméně teď jsem toho názoru, že mnohé z nich jsou vyčerpané nebo se staly reliktem své doby. Aktuálně tvůrci kladou důraz na hybridní formáty – někde mezi komedií a dramatem – které sice stále rozesmějí, ale zároveň nechávají doznívat emoci či myšlenku i po skončení epizody. Formát epizodických příběhů ustoupil seriálové kontinuitě a budování širšího narativního oblouku.

Abychom to tedy shrnuli: Klasické sitcomy byly výjimečné tím, že dokázaly jednoduchou formou vytvořit silné pouto mezi divákem a postavami, přičemž poskytovaly pohodlný a předvídatelný formát zábavy. Především však vytvářely iluzi kolektivního zážitku a emocionálního bezpečí. S časem se však změnila divácká očekávání, společenská citlivost i technologie. Dnešní publikum touží po větší autentičnosti, komplexnosti, rozmanitosti a tematické hloubce. Staré sitcomy se tak staly produkty své doby, které však mají své místo v historii televize. Nesou s sebou nostalgickou hodnotu, pohodlí a specifický druh humoru, který mnohým dnes chybí. Ale právě tím, že byly tak výrazně ukotvené v čase svého vzniku, jejich formát už nedokáže plnohodnotně fungovat v měnícím se mediálním a kulturním prostředí.