Proč POTŘEBUJEME Ricka a Mortyho?

Dystopický trip do absurdistánu kosmické hrůzy, popkulturních referencí a emocionálních bomb, které zničí rozmetají vaše chlapské odhodlání neplakat, ale nakonec se stejně neubráníte nutkání smát se tragédii našich životů. Máte neurčitý pocit, že za skvěle vypointovaným vtipem se snad je něco hlubšího, nad čím byste se možná měli zamyslet, ale moc se vám do toho nechce. Zvlášť když vás postavy neustále přesvědčují, že na nějaké filozofování byste se měli úplně vykašlat. Jedním dechem vám však s lehkostí sobě vlastní servírují. těžké existenciální otázky, které velkým myslitelům nedávají spát už po staletí. Realita nihilismu, úzkost z nesmyslnosti bytí, iracionalita hledání smyslu života.

Tyto studované termíny zní jako z velké knihy a člověk si říká, proč vůbec někdo hledá v příběhu, kde se postava jmenuje Poopy Butthole, jakékoliv stopy velké filosofie. Faktem však je, že televizní seriál o opilém sociopatovi, který se svým vnukem létá vesmírem, plní vědecké studie už od samého vzniku. Pokud byste se ponořili do akademických uliček internetu, zjistíte, že sociologové zkoumají Ricka a Mortyho jako metaforu "odcizení v současné kapitalisticko-postmoderní společnosti". To je těžko intelektuální kalibr pro kreslený seriál s doslova záchodovým humorem. Na druhou stranu je tu jistá možnost, že i vás se některé motivy vesmírných dobrodružství dotkly hlouběji, než si připouštíte. Koneckonců tradiční hrdinské příběhy často směřují k předání nějakého ponaučení, díky němuž můžeme i my osobnostně růst. Jenže tohle není tradiční příběh.

Otázka tedy zní, měli bychom se dloubat ve filozofickém poselství Ricka a Mortyho? A odpověď je samozřejmě ne, ale stejně jako u zlobrů nebo cibule to má několik vrstev. Tento seriál o nás odhaluje víc, než tušíme, a téměř nevyhnutelně ho potřebujeme k přežití ve světě, kde zbloudilý tweet může způsobit katastrofu obřích rozměrů. Podle mého názoru jde o jeden z nejvlivnějších a nejdůležitějších seriálů naší generace, ale neměli bychom o tom vůbec přemýšlet. Abych vám vysvětlila, proč o tom nemůžete příliš mudrovat, musím na chvíli mudrovat za vás.

Přišli jste sem, protože seriál Rick a Morty už pravděpodobně znáte. Šílený geniální vědec Rick Sanchez tahá svého lehce neurotického, hladce manipulativního, ale v jádru dobromyslného vnuka Mortyho po všech multidimenzionálních čertech. O Rickovi byste především měli vědět, že je to, jednoduše akademicky řečeno, gigantický sráč. Nechápejte mě špatně, fiktivního Ricka naprosto zbožňuju, ale zároveň si myslím, že odráží tu nejtemnější část lidské psychiky. Prostě bezpečný způsob, jak obejmout stinná a temná zákoutí naší mysli. Již na první pohled je Rick anarchista, který existuje jen sám pro sebe. Je však také plný frustrujících paradoxů, kdy každý jeho zhýralý, bezcitný nebo sobecký čin je zmírněn zábleskem velkorysosti či lidskosti, kterou tak rád opovrhuje. Nepochybně je v něm obsažen prvek problematického mužského stereotypu: osamělý génius, který se snaží přesvědčit sebe i všechny kolem, že je v pohodě, protože city se přeceňují.

Je ironií, že Rickova mysl je největším zdrojem jeho síly a zároveň věcí, které se nejvíce bojí. Má ultimátní moc a snadno dostupné zdroje, a proto se neobrací k žádné vyšší entitě kromě sebe sama. Stvoří celý miniaturní vesmír pouze za účelem napájení autobaterie ve vlastním vesmírném vozidle. Doslova spoutá časoprostor jen proto, že potřebuje malý zotročený svět s rozvinutou kulturou jako zdroj energie do svého auta. Pro miniaturní živé bytosti se stává bohem, ale vůbec se o ně nestará, dokonce si na jejich existenci vzpomene, až když přestanou plnit to jedno, pro co je stvořil. Spíše než v bázni nad vlastním dílem se vyžívá v neúctě a ze svých "oveček" si bezohledně utahuje.

Rick totiž vidí nesmyslnou absurditu života, proto je ochoten jednat pouze na základě cynismu a vše redukovat na vědu. Na první pohled se může zdát, že Rickovi na ničem nezáleží, ale kdyby to byla pravda, nepouštěl by se do žádných dobrodružství. Antičtí cynici věřili v mnoho věcí, ale jejich hlavní vlastností, kterou sdílejí s Rickem, je vlastně být živoucí satirou - tedy žít způsobem, který zpochybňuje všechny autority i samotnou potřebu společenských norem a tabu. 

V rovině metahumoru je Rick napsán tak, že si nejen uvědomuje, že je fiktivní postavou, ale jeho příběhy se vědomě bouří proti konvencím vyprávění. Neusiluje jen o zničení autorit svého světa, ale i těch, které ho svazují v jeho vlastním příběhu - tedy tropů, klišé a zažitých struktur děje. V tom spočívá skutečný důvod, proč seriál kromě originálních nápadů a vtipů nepřestává překvapovat. Rick tak přinejmenším záleží na jedné věci víc než na štěstí, bezpečnosti a zdraví. Ne, není to Morty. Je to dekonstrukce tradičních hodnot, které umožňují většině lidí v noci spát.

Rick je to, čemu se říká absurdní hrdina. V první polovině minulého století žil člověk jménem Albert Camus, kterého všichni nazývali filozofem, i když on sám toto označení nesnášel. Každopádně tento Albert napsal esej s názvem Mýtus o Sisyfovi, který možná znáte. Podle staré řecké legendy odsoudili bohové Sisyfa, aby za neposlušnost tlačil obrovský balvan do strmého kopce, kde mu na vrcholu vždycky sklouzl dolů a chudák musel začít odznova. Sisyfos byl údajně nejchytřejší a nejlstivější z lidí. Trest si vysloužil svým pohrdáním bohy, nenávistí ke smrti a vášní pro život.

Sisyfova brilantní mysl je mu však k ničemu, když musí věčně trpět marností svého počínání a bezvýchodností situace. Zní vám to povědomě? Vezměme si třeba Jerryho, který je Božím telátkem, ale ve své naivní jednoduchosti se dokáže dívat na svět optimistickýma očima. Ke štěstí a spokojenosti mu nechybí moc. Rick je naproti tomu údajně nejchytřejší člověk ve vesmíru, a přesto zůstává sebedestruktivním alkoholikem, který se navzdory své obvyklé stoické lhostejnosti pokusí o sebevraždu. Je tedy lepší vědět, že žádné vaše úsilí nemá skutečný smysl, nebo si to blaženě neuvědomovat a být šťastný?

Zdá se, že s nekonečnou inteligencí přichází i nekonečná osamělost, která vás nutí přemýšlet, zda je Rickova hraniční sociopatie příčinou nebo následkem. Seriál nám nedává jasnou odpověď. Pokud jde o jeho popularitu, mnoho fanoušků dochází k mylným závěrům. Kolem Ricka a Mortyho se shromáždila spousta agresivní, převážně mužské energie, protože lidé, kteří seriál sledují, se cítí chytřejší jen proto, že na něm participují jako diváci. Jako by se snažili napodobit Rickův vševědoucí přehnaně arogantní přístup k životu, a tak je najednou každý druhý mileniál nepochopený génius s mesiášským komplexem. Horší než rádoby chytrý egomaniak je však rádoby chytrý egomaniak, který se považuje za elitu a libuje si v uzavřené komunitě stejně smýšlejících encyklopedických všeználků. Tvůrce seriálu Dan Harmon to říká za mě:

"Tyhle čuráci chtějí chránit obsah, o němž si myslí, že jim patří - a nějak to kombinují s potřebou být hrdí na něco, co mají, což je často jen jejich rasa nebo pohlaví. Pro mě jako pro někoho, kdo se narodil jako muž a běloch a stále pracuje mnohem tvrději než oni, je urážlivé, že se nějaký bílý muž [fanoušek] snaží prosazovat nějakou úchylnou agendu tím, že "chrání" mou práci. Nikdy jsem se netajil tím, že se mi tito lidé hnusí. Je to na hovno."

O co tedy jde? Samotné postavy Ricka a Mortyho nás jako lidi nereprezentují a nejde ani o nějaký boj proti politické korektnosti. Přesto tvrdím, že seriál je tím, co naši realitu vystihuje.

Rick si tedy uvědomuje vesmírnou bezvýznamnost každé situace a seriál reaguje komediální ironií, kdykoli se nálada až příliš přiblíží hrdinství nebo zoufalství. Je zajímavé, že když máme pocit, že se nám svět vymyká z rukou nebo že jsme unášeni realitou nelítostného chaosu, obracíme se k absurditě. Stačí si vzpomenout na dadaismus, který propagoval záměrnou nerozumnost, anarchii i odmítání zažitých standardů v reakci na strach a zmatek první světové války. Koneckonců i náš kamarád Albert Camus se zabýval absurditou v kontextu nesmyslného traumatu druhé světové války. Humor tak slouží jako důležitý nástroj pro orientaci ve složitosti, trendech a obavách historické doby. Je prostředkem k pochopení absurdit života a zároveň oknem do toho, co nás ovlivňuje.

Jenomže ve srovnání s hrůzami dvou válek, co by tak mohlo trápit naši generaci sebelásky, sebezdokonalování a společenské odpovědnosti? "Já" je pro nás na prvním místě, a přesto nás masivně fascinuje animák, který se točí kolem zničení jakéhokoli pocitu individuální důležitosti.  

Vezměte si, že Rick svým počínáním vyjadřuje vše, co k smrti děsí naše rodiče. Ti se ze strachu před úzkostí a ztrátou kontroly obvykle uchylují k věcem, které je přesahují, jako je náboženství, vláda, zaměstnavatelé nebo instituce manželství. Jinými slovy to, co Rick už sedm sezón statečně znevažuje. Proč jsme my okouzleni humorem, který je v jádru depresivní? Víte, na ničem ze své podstaty nezáleží a hledání smyslu je marné.

Camus definuje absurditu jako rozkol mezi myslí, která touží, a světem, který zklamává. A nikdo není ze světa zklamán více než mileniálové. Příliš optimistické, i když dobře míněné výchovné postupy našich rodičů nám líčily život, který sliboval všechno, ale nedokázal to doručit. Nebudu si stěžovat, jak se máme špatně, protože to není pravda. Faktem však je, že vysoká míra zadlužení a nezaměstnanosti spolu s nižší úrovní příjmů a institucionálních jistot silně popírají tvrzení, že až vyrosteš, můžeš být, čím chceš. Navzdory motivační literatuře úspěšných a bohatých to totiž v naprosté většině případů nedopadne podle představ. My se Rickova cynismu nebojíme prostě proto, že v náboženství, manželství a politiku věříme mnohem méně než naši rodiče. Rick tak zpochybňuje vysoká životní očekávání, se kterými jsme vyrůstali.

A pak je tu samozřejmě ta drobnost, které se moderně říká infoobezita. Jsme neustále obklopeni přehršlí překřikujících se podnětů, nuceni vytvářet a kontrolovat svůj obraz online i offline. Máme okamžitý přístup ke všemu a velmi nízkou toleranci k frustraci i odkládanému uspokojení. A pokud si myslíte, že jste jiní, vzpomeňte si, co jste cítili, když se vám naposledy lagoval internet při hraní Fortnitu. Všichni jsme tu na jedné lodi a navíc máme tendenci zadržovat negativní emoce v bezbřehém optimismu sociálních médií. Jinými slovy, děje se toho hodně najednou, takže nutně potřebujeme trivializovat všechny stresující faktory. Místo nekonečné snahy najít ve všem filozofický smysl se chceme jen zasmát věcem, které nemůžeme změnit. Jakmile se totiž člověk smíří s nevyhnutelností absurdity, může smíchem léčit i traumata. 

Odpovědí, kterou hledáme, je tedy eskapismus, a pokud jste čekali něco hlubšího, zklamu vás. Není to řešení, ale v rozumných dávkách jde o pohodlný únik z absurdity našich životů.

Postavy obývají nekonečnou realitu, kde činy nemají prakticky žádné následky, protože i když zničíte celý vesmír, můžete najít novou realitu, kde pohřbíte svou mrtvolu a jste zpátky ve hře. Sledování seriálu, který se o nic nestará, je způsob, jak odbourat tlak z toho, že my se staráme až příliš. Řešíme rodinu, přátele, každý nový remake, se kterým přijde Disney, globální oteplování, politickou nespravedlnost a odebíráme Nerdfix, abychom byli v obraze. Někdy však v rámci psychohygieny potřebujeme uniknout do světa, kde jsou naše problémy malicherné. 

Ani Dan Harmon ovšem zcela nesdílí Rickův nihilismus:

“[...] vědomí, že na ničem nezáleží, je sice přesné, ale nikam nevede. Planeta umírá, Slunce vybuchuje, vesmír se ochlazuje, na ničem nezáleží, čím víc se budete vzdalovat, tím víc bude tato pravda přetrvávat. Ale když si přiblížíte Zemi, když si přiblížíte rodinu, když si přiblížíte lidský mozek, dětství a zkušenosti, uvidíte všechny ty věci, na kterých záleží. Máme tu prchavou šanci účastnit se iluze zvané: "Miluji svou přítelkyni." "Miluji svého psa." Tohle je iluze. Jak to, že to není lepší? Poznání pravdy, která zní, že na ničem nezáleží, vás v těchto chvílích může skutečně zachránit. Jakmile překonáte ten děsivý práh, kdy to přijmete, pak je každé místo středem vesmíru a každý okamžik je tím nejdůležitějším okamžikem a všechno je smyslem života.”

Koneckonců, i když je život absurdní, nezbavuje ho to všech ostatních přívlastků a Albert Camus tvrdí, že nezáleží na tom, jak žít co nejlépe, ale jak žít co nejvíce. Mnozí se domnívají, že bychom měli sledovat pouze tituly, které odrážejí hodnoty, o něž usilujeme v každodenním životě, ať neztratíme ze zřetele vlastní morálku. Je v pořádku podporovat díla, která dělají svět lepším, ale stejně důležitá jsou i ta, která nám dávají prostor vysmívat se vlastnímu neštěstí. A Jerrymu.