Problém s Yennefer: silná žena, nebo karikatura?

S výměnou hereckého představitele legendárního Geralta z Rivie v Netflix adaptaci knižní série Zaklínač se tato postava opět dostala do diskuse. Mně však už delší dobu leží na srdci jiný z mnoha nešvarů tohoto hraného titulu, a sice problém s Yennefer. Nejde však o herečku, protože Anya Chalotra je nepochybně krásná i charismatická, a ačkoli si stále trochu myslím, že na tuto roli působí příliš mladistvým zjevem, vadí mi spíše scénář.

Z pohledu fanouška knih a videoher ze světa Zaklínače mám v hlavě obraz chladné, sarkastické, ale i milující čarodějky, jejíž tvrdohlavé odhodlání zachránilo nejeden život. Ať už se vám líbila nebo ne, musíte uznat, že představovala nezapomenutelnou osobnost plnou protikladů. Čtenáře si získala nejednoznačností, tajemnou aurou a postupným odhalováním vrstev. Scenáristé seriálu však cítili potřebu její ostrý a nevyzpytatelný zjev zredukovat na postavu definovanou jedním traumatem. V knihách Yennefer není pouze „obětí minulosti“, ale komplexní mix osobnostních rysů, zkušeností a volby. Seriál tím nejen zúžil škálu motivací, ale udělal z Yennefer poměrně předvídatelné klišé. Nastává tak vtipný paradox, jelikož autor knih Andrzej Sapkowski tvrdil, že vytvořil ženskou postavu, která se odmítá stát fantasy stereotypem.

Yennefer z Vengerbergu je mocná, respektovaná i obávaná čarodějka, která je mnohem starší, než vypadá, přičemž ji proslavil nejen ostrý jazyk, ale také neústupná povaha. Navzdory všemu se stala Geraltovou životní láskou, ačkoli jejich vzájemná dynamika je přinejmenším komplikovaná. Džinovo přání, kterým Geralt nevědomky svázal jejich osudy, rozpoutalo turbulentní příběh lásky, plný bolestivých rozchodů a ještě bolestivějších návratů. Pro zádumčivého samotářského zaklínače je totiž ambiciózní a náročná čarodějka občas až příliš velké sousto, ale pod arogantní, tvrdou skořápkou se skrývá milující obětavé srdce.

O Yennefeřině dětství a mládí se v knihách nedozvídáme tolik přesných informací, jelikož Sapkowski nerozvíjí minulost čarodějky souvisle kapitolu po kapitole, ale spíše skládá drobné náznaky, repliky a retrospektivní úlomky roztroušené napříč celým jeho dílem. Můžeme předpokládat, že se narodila s tělesnou deformací, a tak její dospívání v drsném Sapkowského světě muselo být velmi kruté. Ani vztah s rodiči nebyl založen na lásce a bezpečí, proto našla útočiště až v Aretuze – škole pro čarodějky. Pod vedením Tissaiy de Vries prošla kouzelnou transformací, která napravila její tělesné vady, zpomalila stárnutí a posílila magické predispozice, ale tato proměna měla vysokou daň. V románu se přímo nepopisuje daný proces, ale máme za to, že neplodnost je přirozeným důsledkem vlivu magie na tělo a jako taková je nezvratná. Podobně jako u zaklínačů, kteří procházejí speciální mutací.

Yennefer zpočátku nijak zvlášť nedává najevo, že by ji tato skutečnost trápila, ale postupem času se na povrch dostává její touha po mateřství. Snaží se všemožně hledat lék na neplodnost a dokonce podniká nebezpečnou výpravu s nejistým výsledkem pro kousek naděje. Právě Geralt ji však přivede k tomu, co celou dobu hledá, a v životě Ciri se stane mateřskou postavou. Nachází v dívce dceru a trpělivě ji učí ženskosti, disciplíně i sebeovládání. Vzniká mezi nimi silné rodinné pouto a Yennefer si dítě zamiluje víc než sebe, proto je za všech okolností ochotná bez váhání obětovat nejen sebe, ale i kohokoli jiného pro ochranu Ciri. Vystupuje v roli jakési „tygří matky“ a i když navenek působí povýšeně, v rozhodujících okamžicích udělá správnou věc pro ty, které miluje.

Její tvrdost je do značné míry obranný mechanismus, formovaný těžkou minulostí a postavením v čarodějnické hierarchii. Nemá však zájem o sympatie, odměnu ani uznání okolí, protože vždy sleduje svůj vyšší cíl, kterým je často starost o blízké. Lidskost Yennefer je tak kombinací sebeovládání, zodpovědnosti za důsledky, loajality úzkému kruhu i schopnosti oběti bez patosu. Projevuje se jako něco vnitřního a zranitelnost postavy se ukazuje více v činech než ve slovech. Touha po mateřství a bolest z neplodnosti se neprojevuje jako hysterie, ale spíše tiché utrpení – tíha, kterou nese jen ona sama. Yennefeřina situace přirozeně rodí tento autentičtější obraz, který není definován jen problémem neplodnosti a mateřství, ale také sociálním ekosystémem moci a politiky či tíhou různých morálních dilemat, kterým postavy čelí.

Po literárním zakončení ságy Yennefer znovu ožila v populární videohře od studia CD Projekt Red Zaklínač 3: Divoký hon. Herní scenáristé přistoupili k postavě s velkým respektem vůči předloze a většinu jejích charakterových rysů zachovali. Virtuální Yennefer je tedy stejně inteligentní, rázná a hrdá žena s ironickým smyslem pro humor. Vývojáři dokonce přiznali, že při tvorbě modelu vědomě doladili vizuál tak, aby působila přísněji i chladněji. Všem tak muselo být jasné, že jde o komplikovanou osobu se silnou povahou.

Děj hry se točí kolem hledání Ciri a Yennefer se stává Geraltovou klíčovou spojenkyní. Po letech odloučení jejich setkání provází jisté napětí a nevyslovené křivdy, ale vzájemná přitažlivost i porozumění jsou nepopiratelné. Yennefer nešetří Geralta sarkasmem ani nároky, avšak zaklínač všechno trpělivě snáší a na oplátku ji popichuje stoickým humorem. Vtipné momenty střídá drama a dojemné rozhovory, přičemž se hráč může rozhodnout, zda romanci dvojice obnoví nebo definitivně ukončí. Yennefer totiž sama touží zjistit, jestli láska obstojí i bez zásahu osudu. Tato epizoda odhaluje její zranitelnou stránku, protože pod maskou sebejistoty má obavy, zda ji Geralt skutečně miluje. Pokud hráč v této scéně zvolí romantické vyznání, poté, co džin pouto zruší, oba zjistí, že láska mezi nimi přetrvala i bez nadpřirozené síly. Scenáristé hry tak rozvíjejí knižní motiv o přání a osudovosti.

Největší devízou herního zpracování Yennefer je však věrnost její mateřské roli vůči Ciri. Jelikož příběh Zaklínače 3 navazuje na románovou ságu, Geralt s Yennefer ve hře opět vystupují jako rodičovský pár, odhodlaný najít svou „dceru“ a ochránit ji před nebezpečím. Yennefer ve hře neochvějně věří, že Ciri je to nejdůležitější na světě, přičemž ve snaze ji vypátrat se nezdráhá použít kontroverzní metody, porušit pravidla a klidně znesvětit posvátná místa. Neprojevuje výčitky svědomí a tato nekompromisnost i ochota „pálit mosty“ pro ochranu blízkých přesně odpovídá její osobnosti. Nakonec vidíme také emocionální a starostlivou mateřskou stránku Yennefer, z níž je patrné, že ať už si hráč vybere jakýkoli konec, čarodějka zůstává věrná své předloze.

Když Netflix v roce 2019 uvedl vlastní seriál The Witcher, jednou z postav, která prošla nejvýraznějšími změnami oproti knize, byla právě Yennefer. Tvůrci seriálu v čele se showrunnerkou Lauren S. Hissrich se rozhodli její příběh rozšířit a pozměnit tak, aby vyhovoval televiznímu formátu.

V první řadě došlo k zcela novému dramaturgickému rozložení, jelikož v první sérii má Yennefer prakticky tolik prostoru jako Geralt. Scenáristé se rozhodli nabídnout rozšířený origin story, který přímo ukazuje mladou Yennefer jako týrané a ponižované tělesně postižené děvče. Přidává se i motiv elfského původu a celá expozice vyvrcholí v epizodě, kde Yennefer podstoupí magickou transformaci v Aretuze. Zde přichází první výraznější kámen úrazu, protože Yennefer si nechá chirurgicky vyoperovat dělohu jako platbu za proměnu ošklivého káčátka v krásnou labuť. Scéna „ascenze“ je mimořádně drsná a explicitní, ale tvůrci tím zřejmě chtěli demonstrovat klíčový rys Yennefeřiny seriálové osobnosti. Pro moc a nezávislost je ochotná krutě se obětovat a trpět. Na jedné straně to posílilo feministický podtext, kdy Yennefer vědomě volí cestu síly, aby už nikdy nebyla bezmocná. Na druhé straně tato otevřenost ubírá postavě na auře záhadnosti, kterou měla v předloze. Divák nyní přesně zná její původ i to, o co přišla, zatímco v knihách to bylo skryto mezi řádky. Ztráta plodnosti, na rozdíl od předlohy, kde jde vlastně o standardní proceduru, se zde mění v Yennefeřino rozhodnutí.

Zpočátku je vykreslena jako zlomená bytost, kterou svět odvrhl, ale díky talentu a tvrdé povaze se z ní stane sebevědomá žena toužící po velké síle. Seriál však nakonec mnohem víc zdůrazňuje její touhu po mateřství, protože si časem uvědomuje, že za krásu a magickou moc zaplatila strašnou cenu. Začne tedy litovat. V knize toto pořadí potřeb dává smysl, protože po dětství bezmocnosti chce postava maximalizovat autonomii, status a kontrolu. Jakmile toho dosáhne, na povrch se dostanou vztahové potřeby – blízkost, rodinné ukotvení i to mateřství. Pro knižní Yennefer to není jen pozdní rozmar, ale dlouhodobý vnitřní konflikt.

Jenže seriál se rozhodl pracovat s osobností Yennefer trochu jinak, čímž však zoufalá snaha o dítě působí téměř jako melodramatický obrat. Scenáristé zde často zaměňují lidskost za exponovanou zranitelnost, proto místo tiché citlivosti přichází ke slovu trauma přetavené do hlučných gest. Namísto sebekázně se projevuje impulzivnost a zatímco knižní Yennefer nese své břemeno sama, ta seriálová přenáší následky vlastního trápení na okolí. Místy její chaotické a sebestředné chování působí, jako by vinila za své problémy i volby všechny ostatní, včetně těch, kteří s ní nemají nic společného. Nezřídka překračuje morální hranice, ne aby ochránila milované, ale protože se cítí ukřivděná. Snaha obětovat Ciri za návrat magických schopností, které ztratila po bitvě u Soddenu, této nekonzistentní agendě nasazuje korunu.

Navíc se tvůrci snaží o to, abychom Yennefer litovali, a soucit používají jako laciný trik. Abyste lépe pochopili, co tím myslím – knižní verze si nežádá lítost, buduje respekt, z něhož si čtenář empatii odvodí sám. Jinými slovy, Yennefer prostě jedná konzistentně se svým morálním kodexem a nevydírá svět svou bolestí. Vzniká empatie jako princip – zpočátku nám postava nemusí být sympatická, ale postupně jí začínáme rozumět, vidíme pod masku a budujeme si k ní vztah. Sapkowskému se tak podařilo stvořit hrdinku, která působí jako skutečný živý člověk – následuje své cíle bez ohledu na to, zda se díváme nebo ne. Kniha tak paradoxně dodržuje filmový princip „show, don’t tell“, zatímco seriál se drží strategie „řekni co nejvíc a citově manipuluj“.

Empatii používá spíše jako efekt, jelikož inscenuje scény a monology, které mají vyvolat okamžitou lítost. Zdá se tedy, že Netflix chtěl vytvořit dramatický oblouk, kdy Yennefer padne na samotné dno morálky a vzápětí se může vykoupit. Výsledek je však spíše takový, že postava vystupuje ustrašeně, egocentricky, chamtivě a obsesivně – téměř jako teenagerka zmítaná svými traumaty.

Tady se dostávám k faktu, že se nám v popkultuře rozšířil takový nešvar, a tím je „girl boss“ stereotyp. Původně pozitivní slogan pro sebevědomé ženy v podnikání je dnes označením pro plochou, šablonovitou postavu. Je to žena zobrazena jako „silná“ výhradně tím, že je dominantní, soběstačná, často až arogantní. Její motivace jsou generické: „chci moc“, „nepotřebuji nikoho“, „dokážu to sama“. Tato domnělá síla je však komunikována spíše vnějšími gesty než hloubkou charakteru. Nadávky, vyhrůžky, nevyprovokovaná agresivita, ego v akci, překřikování ostatních, ale zároveň potlačování vnitřního rozporu či citlivosti. Seriál Yennefer občas vkládá do úst fráze a postoje, které znějí jako z moderního empowerment plakátu. Její činy jsou však často dětinské, rozhodnutí unáhlená a chování ohrožuje ostatní. Chybí jí část knižní noblesy a charakterové integrity, čímž se stala obětí umělých scenáristických kliček.

Toto podle mě do značné míry navazuje na širší problém seriálu, který poměrně jedinečnou atmosféru slovanské mytologie zredukoval na standardní fantasy produkci, jakých jsou v dnešní době spousty. Nepochybuji o tom, že i seriálová Yennefer má mnoho fanoušků, vždyť jak jsem řekla, její herecká představitelka odvádí slušnou práci. Z perspektivy čtenáře originálu však musím říct, že jde o slabý odvar. Navzdory snaze přinést nový pohled na postavu se porušily nebo přinejmenším značně zjednodušily její základní charakterové pilíře. Nebráním se změnám a netrvám na adaptaci jedna k jedné, ale vyloženě mi vadí tento líný scenáristický přístup, který komplexní hrdinky mění v klišé.