Politická korektnost na pranýři! Co říká South Park?

Město South Park. Přátelské tváře, pokorní lidé, dostatek parkovacích míst a každý den alespoň jedno obvinění ze zesměšňování závažných společenských problémů. Seriál South Park je tu s námi už téměř 30 let, takže kdo se chtěl nebo mohl urazit, měl k dispozici neuvěřitelných 26 sérií. Jeho tvůrci, Trey Parker a Matt Stone, svého času apelovali na „edgy“ stránku generace Y použitím sprostých slov, provokativního humoru a jedinečného vizuálního stylu. Postupně se však začalo ukazovat, že nejde jen o prvoplánový šokový efekt, protože jednotlivé epizody přinášely i velmi střízlivou kritiku společenských aspektů, jakými jsou kupříkladu politická korektnost, spotřebitelský kapitalismus, náboženský fanatismus, klimatické změny nebo technologické závislosti.

Nemluvě o tom, že seriál často předkládá komplexní etické otázky, čímž nutí diváka zamyslet se samostatně. Tvůrci se nebojí dotýkat kontroverzních témat, která ostatní televizní produkce často obcházejí, a tuto odvahu znásobuje i používání tvrdé satiry či cynismu. Minimalistická vizuál, připomínající papírové koláže, navíc umožňuje dokončit epizodu během několika dní. Jedinečnost South Parku tedy spočívá i v mimořádně rychlé reakci na aktuální dění, což není v televizní tvorbě až tak běžné. Parker a Stone si zachovali značnou kontrolu nad obsahem, a zatímco mnoho jiných seriálů je limitováno pravidly vysílání, zde se hranice veřejných tabu zkoumají bez cenzury. Tento přístup je výzvou k diskusi, díky níž se South Park stal kulturním fenoménem.

Osobně se mi na South Parku vždycky nejvíc líbila jakási rovnost v zesměšňování. Parker a Stone to nazvali „equal opportunity offenders“, protože podle nich žádní jednotlivci ani skupiny nemohou být vyjmuti z posměchu. V tomto přístupu je jistá spravedlnost, neboť nikomu se nedostává výjimečného zacházení. Seriál si utahuje z politických ideologií, kulturních trendů i lidské hlouposti a nešetří ani jednu stranu.  

Největším slonem v místnosti je tedy otázka aktuálně často nadužívaného termínu „politická korektnost“. Tento pojem je sám o sobě natolik citlivý, že je dnes téměř nemožné jej použít, aniž by na vás jedni nebo druzí z nás nevylili kýbl slovního průjmu, takže si pojďme ujasnit, co vlastně znamená. Politická korektnost ve své podstatě zní, stejně jako většina velkých myšlenek, vlastně docela rozumně. Jde přece o snahu vyhnout se urážkám nebo diskriminaci lidí na základě jejich rasy, pohlaví, věku, náboženství, zdravotního postižení, sexuální orientace nebo jiných charakteristik. Podpora rovnosti, přijímání rozmanitosti, respekt, slušné zacházení a dobré mezilidské vztahy. Potud je to v pořádku, protože toto by mělo být principiálním základem naší civilizované společnosti, a ve skutečnosti ve většině zemí tomu tak je. I když svět pochopitelně není růžové místo, už dlouho se jako lidstvo snažíme apelovat na věci, jako jsou lidská práva, svoboda a rovné příležitosti pro všechny. Někdy je to jeden krok vpřed a dva zpátky, nicméně se pro nás nejedná o nic nového. Opravdu to potřebujeme pojmenovávat, a ještě k tomu přívlastkem „ politická“? Když totiž o něčem řeknete, že je to „politicky korektní“, není to opravdu korektní. Zní to spíše jako formální dodržování pravidel, aniž bychom skutečně porozuměli podstatě problému a zabývali se řešením. Já v tom slyším přehnanou byrokratizaci, a ta vede k regulacím, které jsou pro lidi těžko srozumitelné nebo přehnaně restriktivní. 

Například jazyková citlivost. Používání neutrálních nebo respektujících výrazů namísto těch, které mohou být považovány za urážlivé, není od věci. Jenomže faktem je, že slova jsou jenom shlukem hlásek. Mají nad námi určitou moc jen proto, že v to sami věříme. Vytvářením aury absolutního tabu kolem některých slov je stavíme na zvláštní mocné místo a přikládáme jim speciální váhu. Pouliční rváč je sám o sobě nebezpečný, ale tady jako bychom ho vyzbrojili nožem, pistolí nebo rovnou kulometem navrch. Při praktickém uplatňování konceptu politické korektnosti se tak setkáváme buď s naprostým strachem z diskuse, nebo naopak vyprovokováním frustrace až přehnané agrese. Jinými slovy, kolem všeho chodíte po špičkách, nebo se nezdráháte komukoliv vynadat do zakázaných slov. Ať tak či onak, problém zůstává nevyřešen. Nicméně třeba si pamatovat, že kritika a předsudky nejsou zaměnitelné pojmy. 

Nyní se však vraťme k South Parku. Tvůrci jsou téměř pověstní svou ostrou kritikou politické korektnosti, kterou nezřídka zobrazují jako formu nového dogmatu americké společnosti. Například na postavě Korektního ředitele ukazují, že násilná obhajoba „správného“ chování a nulová tolerance k alternativním názorům se může zvrhnout v autoritářství. V epizodě „ Safe Space“ zase seriál odhaluje, že snaha chránit city všech se může zvrhnout v nesmyslné a nepraktické chování, které znemožňuje řešení skutečných potíží. South Park však pravidelně zkoumá, kde by měla být hranice mezi svobodou projevu a odpovědností vůči druhým. Je plný příkladů, kdy se postavy uchylují k performativní politické korektnosti, tj. předstírají solidaritu nebo karikují pseudoinkluzivitu, ale ve skutečnosti jsou jejich činy povrchní, falešné, blahosklonní nebo čistě sobecké. 

Seriál tak podněcuje k zamyšlení, zda politická korektnost skutečně plní svůj účel, nebo jen slouží k zlepšení image jednotlivců a institucí, zatímco ve skutečnosti prohlubuje polarizaci společnosti. Parker a Stone tak dekonstruují celý koncept tím, že se vysmívají všem stranám konfliktu a zdůrazňují, že univerzálně správná perspektiva jednoduše neexistuje. 

Tato strategie odstraňuje dichotomii „my vs. oni“, která je často základem předsudků. Ty jsou koneckonců s politickou korektností na jedné lodi škodlivých umělých konstruktů. 

Postavy jako Kyle, Token, pan Garrison nebo Velký teplý Al se stávají zdrojem velmi drsných vtipů, které by si někdo mohl opravdu povrchně vyložit jako diskriminaci. Ovšem pouze tehdy, když vědomě ignoruje, že hyperbolizací stereotypů se demaskuje jejich zvrácená povaha. Postavy jsou zde skutečně vykresleny bez jakéhokoli sentimentu a odrážejí opravdové zkušenosti menšin. 

Na druhou stranu zápletky často předsudky vystupňují do absurdních mezí a vedou vás k uvědomění, jak směšné, hloupé nebo iracionální jsou v reálném světě. Stačí se podívat na Cartmana a jeho rasistické, antisemitské, netolerantní, misogynní a manipulativní chování. Seznam jeho hříchů je pořádně dlouhý. Předstírání handicapu, nakažení Kyla virem HIV, založení nacistického kultu, manipulování reenactorů občanské války za účelem znovuzavedení otroctví, připojení se k somálským pirátům či sexuální obtěžování Butterse jsou jen některé z naprosto bizarních situací, které přehnaně zdůrazňují Cartmanovy hloupé a bigotní postoje.

Divák okamžitě pozná, že má před sebou karikaturu něčeho, co je nám v podstatě povědomé. Jedná se o extrémní verze předsudků, s nimiž se setkáváme každý den, ale čas od času potřebujeme terapii šokem, abychom to viděli. Někteří lidé mají tendenci zdráhat se smát černému vtipu, nicméně právě humor má na naši psychiku normalizační účinek. Jednak může pomoci odbourat strach a stres, ale hlavně dokáže odtabuizovat citlivá témata, jako je rasismus, homofobie, antisemitismus nebo sexismus. Když se totiž zasmějeme nesmyslnosti vlastních předsudků, můžeme je nejen lépe pochopit, ale také přehodnotit. South Park se však nesnaží „kázat“ o tom, co je správné a co ne. Spíše předkládá situace, které vás donutí přemýšlet. Nenabízí odpovědi, ale umožňuje otevřenou diskusi o citlivých tématech.

Seriál navíc staví stereotypy na hlavu a tato subverze ukazuje, že mají velmi zjednodušující povahu, přičemž vůbec nevystihují komplexnost jednotlivců a skupin. Příkladem toho je epizoda Here Comes the Neighborhood. Do South Parku se přistěhují bohatí, privilegovaní snobové, kteří jsou náhodou Afroameričané, což vyvolá stížnosti ostatních méně majetných členů komunity, shodou okolností bělochů. Že jsou tyto role v duchu předsudků obvykle obráceny, jen podtrhuje neudržitelnost a zkreslenost takových omezujících kategorizací. Tvůrci tak svou nekompromisní filozofií přispívají i k boření zažitých představ o rasách, náboženstvích, sexuálních orientacích či politických ideologiích. Humor zmírňuje napětí a tím, že si seriál dělá legraci ze všech stejně, narušuje bariéry mezi skupinami.

South Park tudíž nabízí efektivnější způsob, jak se zbavit předsudků, než jsou vynucená pravidla politické korektnosti. Asi není úplnou náhodou, že hlavními hrdiny seriálu jsou právě děti, které satirickou optikou odhalují dospělé jako zajatce vlastních umělých konstruktů a nesmyslné hysterie. Překvapivě jsou to děti, které často přicházejí s jasnými a praktickými řešeními složitých společenských otázek. Tam, kde dospělé postavy tápou ve stereotypech a iracionálně zmatkují, děti vidí věci bez zbytečných komplikací. Ve výsledku tak tvůrci možná připomínají, že není třeba vymýšlet žádné naleštěné inkluzivní politické strategie a přehnaně přemýšlet o životě. Možná stačí docela obyčejná upřímnost, empatie, mezilidská solidarita a schopnost společně se zasmát univerzálním chybám lidstva. Koneckonců, před Bohem a autory South Parku jsme si všichni rovni. A všichni jsme někdy stejně na hovno, takže dle mého názoru může tento pořad vytvářet pocit sounáležitosti a přátelštější pohled na potenciálně konfliktní témata.