Memento: Nejlepší film Christophera Nolana?

Fight Club, Shutter Island, Pulp Fiction nebo Memento jsou tituly, které mají jednoho společného jmenovatele. Patří mezi takzvané „mind game“ filmy, protože nás záměrně zavádějí, boří očekávání a nutí diváka pochybovat o vlastní interpretaci.

A právě na posledně zmíněný snímek si dnes detailně posvítím. Memento z roku 2000 totiž osobně považuji za nejlepší film režiséra Christophera Nolana. Jeho rukopis je už tak charakteristický poměrně složitými nebo všelijak vrstvenými zápletkami a i tento příběh se může na první zhlédnutí zdát jako značně dezorientující. „Mind game“ filmy jsou totiž intelektuální výzvou pro publikum a kromě tradičního audiovizuálního zážitku poskytují i jakési potěšení z luštění puzzle. Memento je tedy nízkorozpočtová, žánrově ukotvená noirová kriminálka, ale také precizně zkonstruovaný experiment s vyprávěním.

Děj nám představí Leonarda Shelbyho (Guy Pearce), bývalého vyšetřovatele pojistných podvodů, který po násilném útoku trpí anterográdní amnézií. Znamená to, že od momentu svého zranění si nedokáže ukládat nové vzpomínky a funguje pomocí různých pomůcek jako jsou poznámky, polaroidové fotografie či tetování. Díky nim si uchovává informace o všech nových detailech svého života, ale každé ráno se tak probouzí v úplně cizí realitě a začíná „odznova“. Je zajímavé, že původně byla jeho práce založená na paměti, logice a interpretaci skutečnosti. Analyzoval pojistné události a prověřoval, zda jsou nároky daných osob na vyplacení peněz legitimní. Film tak vezme člověka, jehož denním chlebem bylo rozlišovat pravdu od lži a připraví ho o schopnost pamatovat si fakta. Do Leonardova domu se totiž před blíže neurčenou dobou vloupali maskovaní muži, kteří zaútočili nejdříve na jeho ženu a potom na hrdinu samotného. Leonard jednoho z útočníků zabil, ale vzápětí utrpěl zranění hlavy. Jeho manželka incident nepřežila a on se vydal na cestu pomsty s cílem najít druhého pachatele. Alespoň to je verze příběhu, který nám líčí sám Lenny.

Struktura děje má však dvě linie, které jsou barevně rozdělené, ale nejde o žádné estetické ozvláštnění. Barva plní funkci orientačních „metadat“ a pro diváka je vodítkem k časové posloupnosti. Mind game filmy se tradičně hrají s pořadím událostí a schválně dezorientují rozbitím časové linky.

Barevná linie Mementa plyne jakoby „odzadu“ a nejde v klasickém vzorci „příčina a potom následek“, ale přesně naopak. Každá další barevná scéna se časově odehrává před tou předcházející a jde tedy od konce, takříkajíc od následku k příčině. Zápletka začíná, když Leonard zavraždí jakéhosi muže jménem Teddy (Joe Pantoliano). Příběh tak postupně odhaluje, jak se do této situace dostal z epizod, ve kterých hrdina nikdy neví, co bylo předtím. Divák se cítí stejně zmatený jako Leonard a disponuje tím samým balíkem informací, přičemž sám Nolan přiznal, že mu šlo o to „přestěhovat“ publikum do hrdinovy situace. Prakticky nás donutí převzít Lennyho detektivní úlohu a tento způsob vyprávění simuluje protagonistovu paranoiu i v naší vlastní hlavě.

V barevné linii se kolem Leonarda Teddy podezřele motá a jeho pokoutná snaha „být nápomocný“ mění význam podle toho, co hrdina právě ví nebo neví. Do děje vstupuje barmanka Natália (Carrie-Anne Moss), která rychle pochopí Leonardovu situaci a figuruje jako zdánlivá spojenkyně. Leonard se nechává vést artefakty vlastních zápisků, ale zde se jasně ukazuje, že jsou snadno manipulovatelné. Polaroid může nést důležitou poznámku, ale také se stává, jak později uvidíme, místem, kde se vytváří lež.

Černobílé pasáže jdou v zásadě chronologicky dopředu. Leonarda sledujeme převážně v motelovém pokoji, často u telefonu, přičemž nám pomocí voice-overu vysvětluje svůj stav, logiku paměťových pomůcek a co je důležité vlastní filozofii důvěry. Jeho paměť je nepoužitelná, proto se musí spoléhat na externí systém zaznamenávání faktů, který si vytvořil. Jinými slovy vzpomínky existují mimo jeho hlavu. Leonard věří, že tyto fakty jsou stabilní, objektivní a neměnné, proto se na ně spoléhá více než na pocity či intuici. Zde se však pochopitelně vynořuje hned několik problémů. Lenny si nic nedokáže ověřit, protože si nedokáže vzpomenout na zdroj informací. Ty si zapisuje pouze on ve stavu dezorientace, často na základě neúplných poznatků. Jelikož jsou jeho „fakta“ jen zmrazené interpretace, sám se jednoduše řečeno navždy zabetonuje v sebeklamu. Leonard však nepotřebuje pravdu, ale stabilitu a tu mu dává i lež, pokud je napsaná dostatečně přesvědčivě. Zlomovým bodem filmu se proto stává moment, kdy si vědomě zapíše lež jako fakt a tím se celá jeho filozofie vlastně zhroutí.

V černobílé linii Leonard vypráví příběh někdejšího klienta pojišťovny, kde pracoval, Sammyho Jenkinsa (Stephen Tobolowsky). Ten si po nehodě, podobně jako teď Lenny, nedokázal vytvářet nové vzpomínky, ale pojišťovna chtěla odhalit, zda to náhodou pouze nesimuluje. Sammy prošel sérií různých testů a Leonard měl zjistit, že jeho problém je psychologický, ne fyzický. Proti takové situaci pojištěný nebyl, společnost mu tedy nemusela vyplatit peníze a Lenny získal povýšení. Sammyho manželka se však s novou skutečností nedokázala vyrovnat a muže dále testovala. Protože byla diabetička, Sammy jí před nehodou pravidelně aplikoval inzulín a dělal to i nadále. Akorát si už nedokázal sám vzpomenout na časový interval. Manželka ho tedy nechá opakovaně jí píchat injekci, doufajíc, že mu paměť začne opět fungovat, což se bohužel nestane. Žena umírá na předávkování a Sammy končí v ústavu, přičemž si vůbec nevzpomíná na tragický osud své manželky. Leonard tuto historku používá jako varování, že bez paměti je člověk nebezpečný a nemůže věřit sám sobě, proto potřebuje systém. Jak však děj plyne, objevují se náznaky, že tu cosi nesedí. Vyjde najevo, že Sammyho příběh je ve skutečnosti Leonardův příběh, který si „přesunul“ na jinou postavu, protože nedokázal čelit realitě. Zdá se, že Lennyho žena útok maskovaných mužů přežila a zemřela až na ono předávkování inzulínem. Trauma však vždy potřebuje viníka. A vysvětlení, ve kterém ji hrdina sám zabil, protože jeho identita a psychická integrita jsou v rozkladu, Leonard nedokáže přijmout. Jeho umělá náhrada paměti je stejně děravá jako ta naše fyziologická, proto si Sammyho příběh neustále opakuje. Zapisuje a tetuje na své tělo upravenou lež tak dlouho, až se z ní stane pravda, která je sice obtížná, ale postava ji dokáže unést. Jelikož se Leonardova mysl každou chvíli „vygumuje“, potřebuje rychlá a jednoduchá vysvětlení, která mu dávají smysl života: „Já jsem oběť a hledám viníka.“

Víme tedy, že barevné pasáže jdou v obrácené časové následnosti a musíme se na ně dívat pozpátku. Černobílé linie plynou dopředu a obě se v jednom bodě setkají, čím se vytvoří zdánlivě souvislý uzel děje. Co se tedy skutečně stalo?

Memento nám nedává žádné jasné odpovědi, ale na základě skládačky můžeme rekonstruovat přibližnou, byť nejednoznačnou pravdu a časovou osu. Leonard Shelby, inteligentní a analytický vyšetřovatel, skutečně zkoumá případ Sammyho Jenkinsa a dospěje k závěru, že muž svou poruchu jen předstírá. Podle této verze je Sammy podvodník, který ani nebyl ženatý. Leonard a jeho žena následně přežijí vloupání do svého domu, ale protagonista v důsledku toho trpí anterográdní amnézií. Manželku tedy neúmyslně a nevědomky zabije inzulínem.

Zde přichází do jeho života muž jménem John Edward Gammell neboli Teddy, který je policista a Leonardův případ dobře zná. Věří jeho verzi s vraždou, nebo to alespoň tvrdí, a tak mu pomůže najít údajného útočníka, muže jménem John G. Podle Teddyho však Leonard za jeho asistence už dávno pachatele chytil a pomstil se, ale nepamatuje si, že se něco takového stalo. Problém je, že Teddy je oportunista, který nejedná nezištně. Od začátku Leonardem manipuluje a využívá jeho diagnózu pro vlastní potřeby, tím pádem sám není příliš důvěryhodný. Tvrdí, že mu pomohl najít vraha, ale na druhou stranu Leonardovu „misi“ neustále upravuje, aby z ní mohl profitovat. Podsouvá mu různé „cíle“, kterých se z různých důvodů potřebuje zbavit, a nic netušícího Lennyho nechává dělat špinavou práci. Jde o velmi paradoxní postavu, která možná říká jako jediná pravdu, i když ji používá manipulativně. Avšak stejně tak může jít jen o dalšího lháře a film to nikdy na sto procent nevyjasní.

V jisté chvíli však Teddy Leonarda nasměruje na drogového dealera jménem Jimmy Grantz, kterého hrdina považuje za Johna G., a tak ho v jakémsi opuštěném skladu zabije. Vezme si jeho oblečení, peníze i auto a znovu se „resetne“. Tento moment poukazuje na fakt, že Leonard není stabilní osobnost, ale „nádoba“, která se naplňuje tím, co má aktuálně k dispozici. V symbolické rovině je obrání Jimmyho mrtvoly snahou získat dočasnou funkční identitu skrze cizí rekvizity. Teddy totiž Jimmyho předtím kontaktoval a dohodl obchod s amfetaminy za obrovský balík peněz. Plánoval po odstranění dealera hotovost shrábnout pro sebe, ale zmatený a podezíravý Leonard tento úmysl překazil. Naštvaný Teddy mu tak okamžitě z frustrace vyjevil pravdu o jeho „misi“ i o tom, že právě zabil „nevinného“ muže. Leonard to však už jaksi tušil, jelikož Jimmy před smrtí zašeptal jméno „Sammy“, čím naznačil, že ten příběh zná.

Toto je onen klíčový zlom filmu. Leonard, konfrontovaný informací o cykličnosti své pomsty, si zvolí účelovou lež a nastaví vlastní systém tak, aby pokračoval v misi, i kdyby měla stát na falzifikaci. Ukazuje se, že Leonard může být nejen obětí manipulace, ale i jejím aktivním spoluautorem. Zvolí si falešnou realitu a Teddyho nechává za sebou, ale při plném vědomí upraví stopy tak, aby v budoucnu ukazovaly právě na tohoto křivého policistu.

Jenže Leonard neví, že Jimmy nebyl sám, a setkává se s barmankou Natálií. Ta pro dealera vyřizovala objednávky ve Fredyho baru a tvořili spolu pár. Když se však Jimmy nevrátil ze schůzky a v jeho autě i oblečení dorazil Leonard, bystrá, ale chladná Natália pochopila, že se něco stalo. Je třeba říct, že pro Jimmyho pracoval také recepční Burt z motelu Discount Inn, kde se Leonard ubytoval. Ten dealerovi hlásil všechny zvláštní či podezřelé osoby a díky němu se Jimmy a Natália dozvěděli o Leonardově stavu i historce se Sammym Jenkinsem, dříve než ho vůbec poznali.

Až tedy Leonard přišel do baru, Natália se rozhodla jeho paměť otestovat. Nechala několik zákazníků naplivat do Lennyho piva před jeho očima a když ho po chvíli bez problémů vypil, i jí došlo, že se situace dá využít. Jimmyho obchodní partner, jistý kriminálník Dodd, se totiž pídil po penězích, které měl dealer v době smrti u sebe, a domníval se, že je vzala právě Natália. Barmanka tedy pozvala Leonarda k sobě domů a urážením jeho mrtvé ženy ho vyprovokovala k fyzickému útoku. Následně počkala, až Lenny opět ztratí paměť, a předstírala, že ji zbil právě Dodd. Hraním si na oběť hrdinu zmanipulovala, aby se jejího problému zbavil podobně, jako to dělal pro Teddyho. Nasměrovala tak Leonarda na Dodda, ale věc se zvrtla. Lenny dealera přelstil a zajal, ale nezabil, protože se nepovažuje za nájemného vraha. Navzdory své poruše chápe rozdíl mezi pomstou a bezbřehým vražděním, přičemž jeho násilí není pudové či pocitové, ale spíše pečlivě naprogramované. Dodd je zastrašený a donucený odejít z města, za což Natália pro Leonarda prověří díky vlastním kontaktům poznávací značku, která vede k Teddymu. Ten se stává novým Johnem G. Zatímco však on manipuluje Leonarda skrze informace a posedlost, Natália využívá city, dokonce se s hrdinou milostně sblíží. Oba ho používají jako nástroj, jednomu jde o pomstu, druhý v něm vidí dlouhodobou kontrolu a profit.

Leonard ale není nevinnou kladnou postavou v rukou manipulátorů. Film stojí na myšlence, že když se paměť rozpadne na fragmenty, identita přestává vypadat jako esence člověka a začíná se podobat administrativnímu spisu. Doslova „já jako archiv“, ve kterém jsem jen tím, co si o sobě ráno přečtu v poznámkovém bloku či na vlastním těle. Pokud si nemohu ukládat nové zkušenosti, žiji ve věčné přítomnosti bez kontinuity. Každá situace je izolovaný fragment a život nevytváří jeden srozumitelný příběh, ze kterého se dá poučit, růst a rozvíjet, ale jen sérii nesouvislých momentů.

Vložený příběh Sammyho Jenkinsa funguje pro hrdinu jako zrcadlo i hrozba. Vyvolává zamyšlení, že pokud se dá amnézie předstírat, dá se předstírat i vlastní nevina a motivace. V eticko-filozofickém smyslu tak otevírá problém morálky, která normálně funguje tak, že si člověk pamatuje, co udělal, chápe následky a nese odpovědnost. Leonardovy činy jsou však pro něj vždy jakoby vytržené z kontextu a pomsta není cíl, ale způsob, jak si udržovat směr v čase. Není schopný „odsmutit“ manželčinu ztrátu, jeho zranění je permanentní a proces uzdravení mu supluje právě realita, kterou si fabuluje.

Memento je nakonec učebnicový příklad sofistikovaného populárního filmu, protože baví i bez analýzy, ale odměňuje hluboké přemýšlení. Má široce oblíbenou kriminální zápletku, napětí a záhadnou atmosféru, ale pod povrchem řeší povahu reality, spolehlivost paměti, konstrukci identity i otázku morálky. Nedělá to skrze dialog, ale primárně využívá formu, střih a barevnou paletu. Jde o skutečně výjimečné dílo, protože většinu filmů tvoří buď zábava a lehké zamyšlení, nebo jde o náročné artové kino. Memento stojí přesně uprostřed a vtahuje diváka aktivně do hry. Pro takové filmy je příznačný rozpad hranic mezi zábavou a uměním, proto se z nich nezřídka stávají nadčasové legendy.