Kam zmizely všechny parodie?

Filmové parodie – kdysi oblíbené komedie a popkulturní kinohity, které se svými ikonickými momenty či hláškami zapsaly do dějin. Scary Movie a jemu podobné snímky dominovaly začátku milénia, ale dnes se už podobných parodií téměř nedočkáme.

Proč parodie zmizely z kin – a vrátí se ještě někdy?

Parodické filmy zažívaly svůj první vrchol v 80. letech. Klasiky jako Připoutejte se, prosím! nebo Bláznivá střela nastavily laťku vysoko především díky kombinaci absurdního humoru a dovedné práce se žánrovými předlohami. Za těmito hity stála legendární trojice tvůrců – Jim Abrahams a bratři David a Jerry Zuckerovi – kteří pokračovali ve vítězném tažení i dalšími parodiemi: Top Secret! , Bláznivá střela 2 a 1/2: Vůně strachu či Žhavé výstřely. Tyto filmy slavily úspěch jak u diváků, tak u kritiků a v kinech utržily desítky milionů dolarů.

Druhou vrcholnou vlnu zažily parodie kolem přelomu milénia. V roce 2000 přišel do kin film Scary Movie, parodující horor Vřískot, ale i další klasické slasher filmy – a stal se celosvětovou senzací. Při relativně nízkém rozpočtu snímek vydělal celosvětově 278 milionů dolarů a odstartoval celou sérii, která se mezi lety 2000–2013 rozrostla o dalších pět dílů. Navíc Scary Movie šílenství oživilo zájem Hollywoodu o parodie obecně, a vznikly tituly jako Bulšit (Not Another Teen Movie), Děsnej doják (Date Movie) nebo Velkej biják (Epic Movie).

Ačkoli kritici tuto vlnu hodnotili velmi negativně, komerčně zpočátku uspěla. Sama série Scary Movie dokázala v kinech celkově utržit téměř 900 milionů dolarů a parodie se staly krátkodobou sázkou na jistotu. Pokud publikum znalo původní předlohy, rádo se zasmálo jejich bizarnímu převrácení.

Pro diváky, kteří dávali přednost charakterově vedené komedii a ne jen „montáži vtipů“, existovala i alternativní linie v podobě sofistikovanějších parodií. Vznikl autorský projekt herce Mikea Myerse, který čerpal z fascinace Jamesem Bondem, britskou popkulturou a šedesátými lety. Série o Austinovi Powersovi byla komerčně úspěšná a kritici ji chválili za stylizaci, detailní práci s klišé i vytvoření ikonických postav.

Nemluvě o tom, že ovlivnila styl pozdějších titulů tohoto žánru. Na rozdíl od rychlokvašných parodií, založených pouze na řetězení scén a vizuálních gagech, Austin Powers měl vlastní příběh, uvěřitelné postavy a autorský rukopis. Fungoval jako vřelá pocta popkultuře – podobně jako film Galaxy Quest. Ten sice paroduje sci-fi kulturu, zejména seriál Star Trek, ale činí tak s nečekanou úctou a laskavostí. Mnozí tento film ani nepovažují za parodii, protože nostalgicky oslavuje své předlohy – čímž se řadí spíš k jakémusi pastiši nebo meta-komedii.

Je tedy zřejmé, že největší parodie dokázaly na přelomu tisíciletí nejen vydělat spoustu peněz, ale staly se globálními fenomény, které jsou dodnes nezapomenutelné.

Kolem roku 2010 nastal pořádný sešup. Zatímco první Scary Movie filmy byly pro studia zlatým dolem, pozdější pokusy už publikum tolik neoslovily. Kvalita zmíněných odvarů jako Děsnej doják nebo Velkej biják sklouzla hluboko pod průměr – a nelze opomenout sice nezapomenutelné, ale přesto příšerné tituly jako Tohle je Sparta! nebo Disaster Movie.

Tyto filmy spadají do trendu, který se mezi lety 2000 až 2010 označoval jako [Blank] Movie subžánr. Šlo o následovníky Scary Movie, z nichž se staly produkty pásové výroby. Byl to formát založený na rychlém střídání referencí – jako kdyby někdo jen napsal seznam tehdejších filmových hitů.

Většinou chyběl ucelený příběh a zůstával jen nějaký rámcový motiv – upíři, apokalypsa, hledání lásky a podobně. Promyšlené vtipné pointy vystřídal povrchní humor, který fungoval jen tehdy, když divák znal původní scénu. Všechny tyto snímky spojovaly nízké rozpočty, slabé herecké výkony a scénáře splácané narychlo.

Parodie na Twilight, 300, Kung Fu Pandu, Indiana Jonese, Piráty z Karibiku nebo Narnii měly na svědomí převážně dva muži. Když řeknu, že Jason Friedberg a Aaron Seltzer zabili parodický film, možná trochu přeháním – ale ne zas o moc.

Pod jejich taktovkou se značka „Movie“ stala synonymem pro špatný vkus a trapnost. Většina gagů byla založena na sexuálních nebo fekálních vtipech, které fungují trochu jako bizárfluenceři – krátkodobě přitáhnou pozornost a možná i pobaví, ale stabilní základy tvorby na nich nepostavíte. A protože tito pánové svou parodickou formuli vyždímali do sucha, publikum se jednoduše referenčním humorem unavilo.

Scary Movie 5 nebo Padesát odstínů černé sotva pokryly své náklady a v USA vydělaly jen okolo 10–30 milionů – což je pro kina žalostně neatraktivní číslo. Hollywoodská studia přestala do tohoto žánru investovat a ukázalo se, že bez ohledu na kvalitu daného filmu je nálepka „parodie“ dnes spíše přítěží.

Je to něco podobného jako když se vám nechce do kina na další marvelovku, i kdyby byla sebelepší – protože už jste se superhrdinů prostě „přejedli“. Parodie už neměly co říct a často nepřinášely vlastní úhel pohledu, jen bezcílně napodobovaly známé scény.

Úpadek parodií však nesouvisí jen s jejich kvalitou, ale i s prudkou změnou ve způsobu, jakým filmová kultura funguje.

Ve hře je čistě pragmatický faktor: rozpočet. Dnešní hollywoodské blockbustery, na které by se parodie chtěly zaměřovat, jsou čím dál dražší a vizuálně náročnější. Aby filmová parodie vypadala přesvědčivě a mohla zesměšnit například Avengers nebo Rychle a zběsile, potřebovala by paradoxně také nemalý rozpočet – jinak by působila jako levné béčko. Středně velké rozpočty kolem 20–50 milionů dolarů se z Hollywoodu téměř úplně vytratily. Studia dnes točí buď obrovské blockbustery, nebo nízkorozpočtové filmy, a střední proud směřuje rovnou na streamovací platformy. Do této středně rozpočtové ligy kdysi patřily i parodie – dnes tedy doplácejí na ekonomickou transformaci filmového průmyslu.

Druhá věc je, že v době před internetem měly kina téměř monopol na masovou zábavu a parodie byly jedním z nejdostupnějších způsobů, jak vtipně reagovat na aktuální dění. Tento typ humoru však nezmizel – jen kvete jinde: na sociálních sítích, v meme formě nebo v krátkých videích na YouTube a TikToku. Už nemusíme čekat rok na zesměšnění nějakého populárního trendu, protože za měsíc si na něj stejně nikdo nevzpomene. Internetový feed běžného uživatele je plný vtipných skečů a klipů, které v porovnání s celovečerním filmem nestojí téměř nic.

Navíc se fragmentarizoval i samotný humor. Jinými slovy: publikum se rozdělilo na množství menších segmentů s různým vkusem. Máme zkrátka možnosti, které jsme dřív neměli – nebo jsme ani nevěděli, že existují. Dnes letí sarkastické animované seriály, drsné stand-upy, situační sitcomy nebo inteligentní satirická dramata.

Mnoho lidí má pocit, že se parodie už netočí, protože dnešní publikum je „příliš citlivé a snadno se urazí“. A já vím, že už máš rozepsaný komentář, že je to pravda – ale počkej.

Mnoho diváků i samotných autorů si stěžuje na jakousi formu cenzury, která komikům svazuje ruce. Rozhodně se dá souhlasit s tím, že nemálo vtipů, se kterými staré komedie vyrukovaly, by dnes už neprošlo. Dokonce i režisér David Zucker si postěžoval na praktiky filmových studií, která podle něj podléhají strachu z pobouření. Tvrdil, že ničí komedii, protože se bojí urazit 9 % lidí, kteří údajně nemají smysl pro humor. Producenti skutečně preventivně necítí jistotu investovat do projektů, které balancují na hraně zábavy. Raději volí opatrnější komedie, nebo přesouvají humor tam, kde nemusí bojovat s celým Twitterem.

Říká se, že humor je agresivní forma poznání – protože pokud je upřímný a míří k pravdě, občas prostě musí zabolet. Často totiž nevzniká jen pro pár zasmání, ale i odhaluje a narušuje pohodlné iluze. Koneckonců právě proto se hity staly animované seriály jako South Park nebo Brickleberry. Ve skutečnosti je takový humor nejúčinnější, protože nastavuje zrcadlo – a může vést k sebepoznání, přehodnocení názorů nebo uvolnění napětí.

Problém ale nastává, když si tvůrci dělají legraci na účet těch, kteří už tak nesou břemeno společnosti. Pak už nejde o satiru, ale o obyčejný výsměch. Ve svobodné společnosti rozhodně nesmí existovat žádná preventivní cenzura humoru – pokud neporušuje zákony. Každý komik či scenárista by ale měl chápat odpovědnost za svůj vtip. To neznamená, že má být „měkký“, ale musí vědět, proč si z něčeho dělá legraci.

Dovolím si říct, že mnoho tvůrců, kteří dnes pláčou, že už nemohou stavět vtipy na nějakém hloupém stereotypu ve stylu „haha, to je teplouš“, ve skutečnosti jen truchlí po době, kdy mohli vydělávat velké peníze na líném scénáři. Tito lidé odmítají nést odpovědnost za obsah, který tvoří, a zaměňují kritiku za cenzuru. Humor, který spoléhá pouze na zesměšňování menšin nebo recyklaci stereotypů, dnes jednoduše neobstojí kvalitativně – ne proto, že by byl zakázaný, ale protože je líný.

Neříkám, že velká studia se nebojí veřejné reakce na slabý nebo zjednodušený vtip – bojí. Proto raději volí bezpečnější cesty. Určitě ale neplatí, že už „nikdo nic nesmí říct“, protože jsme doslova na internetu – a tady všichni neustále říkají naprosto všechno, co si myslí. Někdy by až tolik nemuseli.

Nespoutaný humor, který byl kdysi uzavřen v krabičce filmových parodií, dnes potkáváme na každém rohu – a prakticky se mu nedá vyhnout.

Jistě, filmové parodie typu Scary Movie už nevznikají, protože se tenhle žánr jednoduše vyčerpal a už se finančně nevyplácí. Nejde tedy ani tak o to, že by se tvůrci báli nekorektnosti – větší roli hraje fakt, že na to zkrátka nepůjdete do kina.

Parodie na stříbrném plátně jsou mrtvé – a i když nemůžeme s jistotou říct, že navždy, filmový průmysl se zkrátka vyvíjí. Duch jejich humoru však dodnes žije na internetu – a teprve čas ukáže, jak to ovlivní nové tvůrce.