Joker: společenský komentář, nebo oslava násilí?

Poté, co byl film Joker režiséra Todda Phillipse při premiéře v Benátkách oslavován jako mistrovské dílo a sklidil potlesk ve stoje, dočkal se i několika velmi znepokojivých recenzí. Mnozí kritici se domnívali, že glorifikace tak problematické postavy, kterou je Joker, by se mohla stát mocným symbolem pro ty, kteří se cítí společností přehlíženi. Ztělesňuje totiž hněv vůči nefunkčnímu systému, který zanedbává základní potřeby lidí, ať už jde o zdravotní péči, sociální spravedlnost nebo ekonomické příležitosti. Obavy tak směrovaly k tomu, že by se film mohl stát zbraní populismu, protože se pohybuje na tenké hranici mezi kritikou násilí a jeho ospravedlňováním. Po uvedení filmu se však názory obrátily ve prospěch Phillipsova díla, čímž se potvrdilo, že široká veřejnost stále dokáže rozlišit mezi sociálním komentářem a podněcováním k agresi. O čem je tedy Joker ve skutečnosti, jaký je jeho společenský význam a proč se ho odborníci bojí? 

Phillipsův Joker v podání Joaquina Phoenixe se vymyká všem očekáváním. Postava prošla v průběhu let rukama mnoha tvůrců, ale tomuto snímku se podařilo změnit způsob, jakým o komiksových filmech přemýšlíme. Joker byl však vždy prezentován jako mystická, chaotická síla bez jasného pozadí, což ho činí nepředvídatelným a nebezpečným. Zde ho však vidíme jako obyčejného člověka - Arthura Flecka, nespolehlivého vypravěče a osamělou existenci, která zpočátku není ani princem zločinu, ani agentem chaosu, ani vraždícím umělcem. 

Film začíná scénou, v níž si Arthur nanáší klaunský make-up, zatímco v rádiu probíhá diskuse o zhoršující se situaci v Gothamu. Město čelí důsledkům tzv. trickle-down ekonomiky, což odkazuje na hospodářskou strategii, jež neúměrně zvýhodňuje horní vrstvy ekonomického spektra v domnění, že tím údajně stimuluje celkový růst. Bohužel pro Arthura je však výsledkem snížení vládních výdajů na sociální služby a prohloubení příjmové nerovnosti. Právě on patří mezi zranitelnou skupinu lidí, kteří nejvíce potřebují pomocnou ruku systému, ale stává se obětí korupce, chudoby a nedostatečné péče o duševní zdraví. Trpí pseudobulbárním syndromem, který u něj vyvolává nekontrolovatelný smích, a tato neurologická porucha ho staví do pozice nepochopeného, ignorovaného a dokonce ponižovaného člověka. Není to však jen jeho smích, který lidi zneklidňuje, protože svým chováním obecně nezapadá do běžných norem a očekávání. Arthur své terapeutce otevřeně říká: „ Vše, co mám, jsou negativní myšlenky.“ Tento výrok podtrhuje jeho hluboký vnitřní boj, ale hlavně nedostatek jakýchkoli pozitivních podnětů nebo podpory. 

Sám režisér tvrdí, že film je především o absenci mezilidské empatie. Zastřešujícím tématem je podle jeho slov síla laskavosti, kterou Arthur zoufale potřeboval, aby se vyhnul temnému osudu. Jeho proměna v Jokera je tak důsledkem selhání všech vrstev společenské struktury a začíná u samotné rodiny. Arthurova matka Penny je zdrojem mnoha lží a iluzí, které formovaly jeho pohled na svět. Od malička mu tvrdila, že jeho životním posláním je přinášet lidem smích a radost, ale protože ho nedokázala ochránit před svými démony ani krutostí bezprostředního okolí, bylo jeho dětství plné emocionálního a fyzického týrání. Arthur si však matčin požadavek usmívat se chorobně osvojil jako jakousi pokřivenou mantru, která v něm posilovala konflikt. Vnitřně nesmírně trpí, ale lpí na iluzi normálnosti a cítí povinnost bolest navenek neprojevovat, což ho ještě více vzdaluje od reality a svých pocitů. V důsledku toho jsou Arturovy problémy mnohem hlubší a závažnější, než se na první pohled zdá. 

Penny trpí vlastními narcistickými bludy a žije fantaziemi o vlivném businessmanovi Thomasi Waynovi. Syna nevnímá jako lidskou bytost s emocemi a potřebami, ale spíše jen vedlejší postavu jejího vlastního filmu, v němž ji princ na bílém koni zachrání před věčnou bídou. Arthur tak hledá přijetí jinde a po matčině vzoru se uchyluje do vlastní hlavy, kde sní o uznání i obdivu. Při krátkém setkání ve výtahu se seznámí se sousedkou Sophie, která mu v přátelském gestu naznačí, že i její život je těžký. V tomto drobném, banálním mezilidském gestu však Arthur nachází onen kousek laskavosti, kterého se chytí jako tonoucí stébla. Ve světě, kde je neustále přehlížen a odsuzován, se Sophie stává znakem jeho hluboké osamělosti a touhy po prostém lidském spojení. Také my, diváci, zpočátku žijeme v Arthurově pečlivě vybudované bublině, kde je Sophie představitelkou normálního, šťastného života, kterého však nikdy nemůže dosáhnout. Je přítomna v různých momentech jeho příběhu, ale sama nemá příliš rozvinutou osobnost. Její charakter se většinou omezuje na Arturovu perspektivu jako projekce všeho, co věří, že si zaslouží. Později, když se hráze příčetnosti začnou protrhávat, zjišťujeme, že jeho křehká mysl si vytvořila falešnou skutečnost. Poté, co se vloupe do Sophiina bytu a ona mu odhalí, že se sotva znají, ukazuje se nejen to, jak je Arthur odtržený od reality, ale také jeden z velmi nebezpečných aspektů jeho povahy: pocit nároku na někoho jiného. 

Arthur prožívá fantazie o tom, že bude obdivován a oceňován, přičemž se cítí oprávněn k speciálnímu zacházení. Zde do jeho života vstupuje Thomas Wayne, který je symbolem všeho, co mu chybí - lásky, uznání a moci. Díky matčiným pomýleným dopisům, kterými tohoto aspirujícího politika zahrnuje, začne Arthur věřit, že Wayne je jeho otcem. Nemá nikoho, kdo by ho vedl a podporoval, proto se nedosažitelná gothamská celebrita stává nadějí na získání určitého směru i hodnoty - odpovědí na všechny problémy. Když ho však Arthur se svými zjištěními konfrontuje, dozvídá se, že byl svou matkou adoptován a jeho skutečný původ je ještě bolestnější, než si dokázal představit. Wayne není jeho otec, a aby bylo hrubé odmítnutí více ponižující, boháč Arthura fyzicky napadne. Tento okamžik v něm ještě posílí pocit, že je úplně sám ve světě, který ho nikdy nepřijme. 

Arthur přitom potřebuje především validaci a pochvalu otcovské figury, proto sní o tom, že ho populární moderátor televizní show Murray Franklin pozve do svého pořadu. Pro Arthura, který se snaží prosadit jako stand-up komik, ale trpí citovou a společenskou izolací, znamená Murray vzor úspěchu. Jde však o víc než jen o kariérní triumf. Malý chlapec v jeho srdci touží dostat objetí a pochvalu od svého otce za potlesku sálu plného lidí, kteří ho zbožňují. Ve své představě se cítí důležitý, protože i když mu celé město plive do tváře, ten nejcennější muž je na něj hrdý a uznává ho. Jenže když se Murrymu dostane do rukou záznam Arthurova katastrofálního vystoupení, místo pochopení se mu veřejně vysměje. Tato zrada je pro Arthura horší než v případě Thomase Wayna, protože Murray byl jeho bezpečným útočištěm. 

Tato absence autority a emocionálního zázemí způsobuje, že si Arthur nedokáže vytvořit stabilní identitu, a tak se postupně mění v Jokera - karikaturu, která odmítá všechny společenské normy a nachází potěšení v chaosu nebo destrukci.

Na začátku děje není Arthurův život zrovna nejlepší, ale má svou práci, matku, o kterou se stará, terapeutická sezení a sen o světlých zítřcích - zkrátka rutinu, která mu navzdory všemu umožňuje cítit se součástí společnosti. Ovšem jeho kariéra večírkového klauna je neúspěšná, pokusy o stand-up komedii ztroskotávají, dětství bylo čiré peklo a jediné zrnko laskavosti v podobě vztahu se Sophie praskne jako balonek plný bludů. Rutina se rozpadá, už se nesnaží zapadnout, a když všechny tyto iluzorní definice sebe sama zmizí, zmizí i Arthur Fleck. Zůstává jen bolest, vztek, pokřivený smysl pro spravedlnost a touha nebýt dál bezvýznamný. 

Příběh Jokera je zasazen do světa, který zrcadlí New York 80. let s jeho hroutící se ekonomikou a politickými rozhodnutími, jež vedou ke zhoršování kvality života běžných občanů. Lidé v Gothamu se snaží přežít v poměrně nehostinném prostředí, kde chybí záchranná sociální síť a jakákoli pomoc pro ty z okraje společnosti. V úvodu vidíme a slyšíme, že se město doslova topí v odpadcích kvůli stávce nespokojených popelářů, což má za následek přemnožení krys. K tomu se přidává rostoucí nezaměstnanost, zatímco většina lidí žije v chudobě, sužovaná nedostatečnou zdravotní péčí a vysokou mírou kriminality. Na druhé straně barikády stojí menší skupina privilegovaných s tváří Thomase Waynea, kteří sice slibují pomoc, ale nejsou schopni reagovat na rostoucí existenční problémy nižších ekonomických vrstev. Elita žije v izolaci od každodenní drsné reality Gothamu, a přestože je Wayne médii prezentován jako „spasitel“ či „morální autorita“, ve skutečnosti projevuje jen velmi málo empatie. Lidi protestující proti sociální nerovnosti pohrdavě označuje za „ klauny“, ale jedním dechem blahosklonně dodává, že je „ pozvedne z chudoby“. S vědomím vlastní nadřazenosti se líčí jako self-made man, naznačujíc, že rostoucí odpor lidu je jistou formou závisti. Waynova arogance je ovšem pouhou špičkou ledovce širšího selhání institucí. 

Město není jen kulisou Arturova příběhu nebo pasivním pozorovatelem, ale ztělesněním společenského rozkladu, který aktivně přispívá k jeho pádu. Arthur se nachází na dně sociální pyramidy, ale kromě otřesných životních podmínek, špatně placené a nestabilní práce či pouličního násilí mu Gotham uštědřuje ještě ránu v podobě odepření adekvátní psychologické péče. Vládní rozpočtové škrty totiž postihnou i sociální program, který navštěvuje, a on už nemůže pokračovat v potřebné terapii. Ztrácí také přístup k lékům, které ho udržovaly stabilního, a systém ho ponechává napospas vlastním démonům. 

Jedním z klíčových momentů filmu je pak scéna v metru, kde Arthur zabije tři mladé muže. Jedná se o bílé, pravděpodobně dobře situované zaměstnance Wayne Enterprises, kteří hrubě obtěžují cizí ženu. Arthur na sebe nechtěně přitáhne jejich pozornost a mladíci ho brutálně napadnou. Ačkoli se zpočátku jedná o sebeobranu, v Arthurovi se cosi zlomí a celá věc se změní ve vraždu s nepřiměřeným násilím. Tento incident se později stane symbolem třídního boje v Gothamu a Arthur jako dosud neznámý muž v masce klauna je nevědomky hrdinou pracující chudiny. Ti v něm vidí znak revolty proti bohatým a mocným, reprezentovaným především rodinou Wayneů. 

To je jeden z mnoha paradoxů, které film představuje: Arthur, muž s vážnými psychickými problémy, který je společností dlouhodobě přehlížen, se stává symbolem něčeho, co sám nikdy nechtěl. V tomto smyslu film zrcadlí díla režiséra Martina Scorseseho, konkrétně Taxikář a Král komedie. I zde žijí hlavní hrdinové stejně jako Arthur na okraji společnosti a jejich násilné činy jsou veřejností interpretovány jako hrdinské.

Oba zmíněné Scorseseho tituly se stejně jako Joker zabývají tématy osamělosti, psychické roztříštěnosti a rostoucího pocitu odcizení v moderním městě. Životy všech tří hlavních postav jsou plné osobních selhání, odmítnutí a frustrace. Arthurův neustálý neúspěch při snaze dosáhnout uznání je odrazem tragického úsilí Ruperta Pumpkina z filmu Král komedie, který se chce stát komediální hvězdou. Spojení mezi postavami není náhodné, ale úmyslné, jelikož herec Robert De Niro, který ztvárňuje Pumpkina, hraje také postavu Murraye Franklina, čímž vzniká další rovina meta-narativní symboliky. Co se týče Taxikáře, New York je pro osamělého Travise Bickla, rovněž De Nira, místem znechucení, který popisuje jako otevřenou stoku špíny, hnusu a sraček. Tento pohled na Gotham si osvojuje i Phillipsův Joker, pro něhož je město stejně bezútěšnou dírou. Všechny muže nakonec spojuje i jakási utkvělá představa, že si prostě něco zaslouží, protože jim to svět dluží. Joker předkládá obraz reality, v níž se tradiční morální a společenské systémy rozpadly a zanechaly po sobě prázdnotu, kterou zaplnil chaos. Arthur je „podčlověk“, osoba, jež vystupuje z této prázdnoty, aby odhalila neschopnost společnosti čelit vlastním selháním. Ztělesňuje nejen obavy z toho, co se stane, až všechny normy přestanou platit, ale také tajné touhy po zničení systému.

Na rozdíl od Travise Bickla a Ruperta Pumpkina však Arthur Fleck není diváky tak jednoznačně odsouzen. Kritici totiž tvrdí, že na rozdíl od Scorseseho filmů nemá Joker jasně definované politické a společenské poselství. Jinými slovy, jde podle nich o prázdný symbol klauna v červeném obleku, který si lze vykládat podle vlastní libosti, ale bez hlubšího ideologického ukotvení. Může být pro nás kritikem neoliberální politiky, obhájcem násilí nebo symbolem boje proti establishmentu. Avšak právě tato nejednoznačnost je problematická, neboť film se údajně vyhýbá odpovědnosti a jeho myšlenky mohou být dezinterpretovány podvratnými živly. Například těmi, které provádějí tragické incidenty ve školách nebo nenávidí ženy.

Phillipsův film si pohrává s ambivalencí. Přestože Arthur vraždí, není explicitně prezentován jako zcela kladná nebo záporná postava. Film nás nutí pátrat po jeho motivacích, zkoumat vztahy a okolí, ale zároveň se zdráhá poskytnout jednoznačné odpovědi. Je tedy Arthur produktem společnosti, která ho opustila, nebo zlomeným člověkem hledajícím smysl v chaosu, který sám vytváří? Děj se dotýká řady výše zmíněných společenských témat, včetně duševních nemocí, ekonomické nerovnosti a politických zmatků, ale nenabízí žádná jasná řešení ani stanoviska. Arthurův duševní stav je vnímán jako jeden z jeho hlavních problémů, ale film záměrně ponechává tuto diagnózu nevysvětlenou. Naznačuje selhání zdravotní a sociální péče, ale opatrně se vyhýbá přímému spojení duševní nemoci s násilím. 

Podle mého názoru je třeba se podívat na třetí akt příběhu, kdy z Arthurovy strany dochází ke konečnému odmítnutí společnosti. Během Murrayho talk show se Arthur, nyní Joker, v přímém přenosu přizná k vraždě tří makléřů v metru a poté původně obdivovaného moderátora sám zastřelí. Ještě předtím ho však vidíme sestupovat po schodech v Rock 'n' rollovém antré, které představuje zlomový okamžik jeho proměny v Jokera. V této scéně se schodiště, které dříve představovalo symbol každodenní mizérie, mění v arénu, kde Joker oslavuje své nové sebevědomí. Jeho pohyby jsou uvolněné, sebejisté a plné charismatu. Tato transformace je oslavována i kamerou, která ho sleduje v ladných záběrech hravého, extravagantního přímo vzdorovitého tance. Celý projev nově nabyté identity působí téměř jako divadelní předehra k tragédii - osvobozující, fascinující a odpudivý zároveň. Signalizuje naprosté prolomení morálních hranic a definitivní přijetí temné stránky své osobnosti. Tanec je však ve filmu použit nejen jako estetický prvek, ale také symbolický motiv oné transformace. Poprvé se objevuje poté, co Arthur zabije muže v metru. Schová se na veřejných záchodcích a s baletní velkolepostí se začne před zrcadlem kroutit. Tento tanec značí jeho přechod od utlačovaného a bezmocného muže k postavě Jokera přijímajícího svou násilnickou povahu. Je patrné, že v násilí nachází určitý komfort, a tento stav jistě může být důsledkem předchozího traumatu, ale film ho vůbec neomlouvá, právě naopak. 

Vražda Murrayho je nakonec směsicí osobní pomsty a narcistického vyhlášení o vlastní důležitosti. Arthur už nevnímá svět jako místo, kde by měl být přijímaný - nyní si nárokuje středobod pozornosti tím, že rozbije všechny společenské normy. Jinými slovy, pokud nepatří mně, zničím ho pro všechny ostatní. Stává se Jokerem nikoli proto, aby změnil společnost, ale aby naplnil svou vlastní potřebu po pozornosti a moci. Když se mu to nedaří konvenčními prostředky, rozhodne se zájem autorit agresivně vydupat. Své hrůzné činy si zpětně racionalizuje a ospravedlňuje, ale ve skutečnosti mu vůbec nejde o zlepšení nerovného postavení pro ostatní, ale pouze pro sebe. Koneckonců není jediným marginalizovaným a ignorovaným nešťastníkem v Gothamu, ale jeho přičiněním se už tak kruté město stává o něco horším místem k životu. 

Jedním z klíčových poselství filmu je tedy myšlenka, že Arthurovy činy jsou v podstatě „bezvýznamnými“ akty násilí, přestože je společnost neustále interpretuje jako symbolické. Jeho vraždy jsou vnímány jako vzpoura proti bohatým, ale ve skutečnosti jsou jen projevem osobní pomsty a frustrace. Film se tak stává satirou na společenské systémy, které jsou vždy připraveny interpretovat či glorifikovat násilí, přestože jeho kořeny jsou často mnohem jednodušší a osobnější. Ironicky se tento motiv přelévá do naší reality, ať už jde o kritiky, kteří rychle zvedají varovný prst proti škodlivé popkultuře, nebo o pomýlené prostoduché ignoranty, kteří ve fiktivní postavě vidí idol či hrdinu hodného následování.  

V každém případě je Joker filmem, který klade více otázek, než odpovědí, a právě to z něj dělá tak silně provokativní dílo. Jeho nejednoznačnost a odmítnutí černobílé perspektivy tvoří fascinující komentář k moderní společnosti a tomu, jak vnímáme násilí, moc a odpovědnost.