Joker: Folie à Deux nám připomene, že některé filmy pokračování fakt nepotřebují

Jak vlastně udělat pokračování na film, který výborně funguje samostatně a pro žádný druhý díl si nemusí nechávat otevřená dvířka? Přesně s touto otázkou se musel potýkat režisér Todd Phillips a jeho scenáristický kolega Scott Silver, kteří v roce 2019 vdechli život Jokerovi, povedenému psychologickému thrilleru s netradiční verzí titulního DC padoucha, který nejenže zkoumá témata jako osamělost, narcismus a deprese, ale dá se pokládat i za jistý sociální komentář. Film skvěle fungoval jako jednorázová záležitost, která na klaunského prince Gothamu nabídla unikátní pohled skrze melancholický a vlastně i poměrně nedivácký styl, jenž zcela evidentně pomrkává na filmové klasiky Martina Scorseseho jako Taxikář, Zuřící býk a Král komedie.

Ovšem film slavil až překvapivě obrovitánský úspěch. Nejenže byl nominován hned na 11 Oscarů, přičemž dvě z nominací i proměnil, ale také byl do příchodu marvelovky Deadpool & Wolverine komerčně nejúspěšnějším mládeži nepřístupným filmem historie. Takže bylo jasné, že Warneři budou chtít další nálož. Nicméně Joker není váš standardní komiksový blockbuster, na nějž se pokračování píše samo. Je to jako kdybyste měli natočit druhý díl na kterýkoliv ze zmíněných tří Scorseseho klasik. Jak si s tím tedy Phillips poradil v novém filmu s podtitulem Folie à Deux?

Nelze říct, že vyloženě katastrofálně, ale určitě ne zdařile. Nejdříve uvedu do děje. Druhý Joker diváky zavede do nechvalně proslulé gothamské věznice/blázince Arkham Asylum, kde Arthur Fleck (opět v podání Joaquina Phoenixe) zůstal poté, co v jedničce zabil několik lidí, včetně moderátora Murraye Franklina, jehož zabil v přímém přenosu. Arthur je mezi spoluvězni a bachaři známým esem, přičemž na něho ještě čeká soudní jednaní za všechny zločiny, které v jedničce spáchal.

V rámci toho se z něho stala v podstatě mediální senzace, jehož jméno zná celý Gotham, přičemž mezi jeho obyvateli lze najít celou řadu lidí, co ho podporují a fandí mu. V Arkhamu na něj ale čeká zásadní střetnutí. A to s tajemnou Harley “Lee” Quinn, kterou hraje Lady Gaga. Ta rázem dá celému jeho životu nový smysl.

Pevně jsem doufal, že Phillipsovi bude jedna věc jasná. Pokračování filmu jako Joker si sice musí zachovat onu ponurou estetiku a charakteristickou atmosféru, ale zároveň musí přijít s něčím novým. Ideálně s něčím úderným, čím se znatelně odchýlí od jedničky, ale zase ne moc, aby to zůstalo v mantinelech standardního pokračování. Tudíž když jsem se dozvěděl, že film bude z jisté části muzikálem, vůbec mi to nevadilo a naopak to posílilo mou zvědavost. A po zhlédnutí musím říct, že právě muzikálová čísla, která byla hned několikrát správně žoviální, čímž nabízela zajímavý kontrast s jinak pochmurným zbytkem filmu, byla jedním z nejlepších aspektů celého zážitku.

Už podle trailerů šlo poznat, že některé sekvence se budou opět odehrávat pouze v Arthurově hlavě, přičemž to platí primárně pro ona hudební čísla. Arthurova představivost a fantazie, tedy motiv, který byl přítomný i v předešlém díle, mi zde ostatně přišla zajímavě nejednoznačná. Až jsem i několikrát přemítal nad tím, zda ta Harley je skutečná, nebo ne. Muzikálová čísla tak především vykreslují onen „láskyplný“ vztah mezi Arthurem a Harley, která jeho temnou stránku nezavrhuje, naopak je to něco, co ji přitahuje. Což je aspekt, se kterým mohl film zajímavě pracovat po celou svou dobu.

To však neudělal. A někdy po polovině, kdy se film zaměří na sekvence ze soudního jednání sklouzne zpátky do polohy, kterou jsme už viděli v jedničce, nicméně nedělá nic pořádně zajímavého ani inovativního. Film místo toho začne servírovat rádoby umělecké a deep pasáže, které působí skoro až otravně. Jako kdyby chtěl Phillips jen machrovat, jaký je to úžasný filmař. Samotná Harley Quinn, kterou mimochodem Lady Gaga zahrála naprosto parádně, pak ve druhé polovině zůstane zaseklá v Arthurově stínu, z něhož se pak už po celou dobu nedostane. Její postava se tak ve struktuře filmového děje eventuálně ocitne na takovém divném místě. Jako kdyby tvůrci pořádně nevěděli, co s ní vlastně udělat. Ostatně to skoro působí, jako kdyby se film rozhodl během první poloviny vydat se po neprozkoumané, riskantní, ale i podmanivě vyhlížející trase, ale následně si to rozmyslel a raději najel na známé území, kde jsme už ale jednou byli, tudíž už to tolik neohromí a naopak to spíše… dost nudí.

Film tak v podstatě recykluje staré motivy, které řešil v předchozím díle, akorát s trochu jinými hadry, aby se náhodou neřeklo. Druhému dílu ale bohužel chybí nejenom pořádná originalita, ale i jistá poutavost, něco, co by diváka nutilo hltat každý záběr a přemítat, co dalšího nabídne následující scéna. Kvůli tomu mi také přišlo pokračování mnohem utahanější. Jistě, jednička byla rozhodně také pomalým filmem, ale na ní byl především zajímavý onen dobře strukturovaný postupný sestup do hlubin šílenství, v rámci kterého se mění i Arthurův charakter.

Druhý díl se však nechce posunout do nějaké zajímavější polohy, tak nějak divně přešlapuje na místě a spoléhá na to, že divák mu to odpustí, protože kouká na jakési „vyšší umění“. Kromě muzikálových scén proto film nemá žádnou opravdu hodně výraznou a pamatovatelnou sekvenci, ze které by mi spadla brada na zem. A zkrátka za to může strašně toporný scénář, jenž ani zdaleka neobsahuje onu poutavou esenci, kterou měla jednička.

Jestli je však věc, ve které dvojka rozhodně nezklamala, tak je to hudba. O tu se totiž opět postarala islandská skladatelka Hildur Guðnadóttir, která za první díl získala Oscara. V pokračování lze zaslechnout pár stejných hudebních motivů, které použila v předešlém filmu, nicméně i tak se jednalo o náležitě působivé posilnění opět zdařilé temné atmosféry, kterou dvojka dokázala zdatně napodobit.

Podobně je na tom i výprava a kamera, vlastně po technické stránce se celkově jedná o dobrou práci s několika fakt báječnými záběry. Třebas scéna s úsměvem nakresleným rtěnkou na skle, která ostatně byla i v traileru, se fakt povedla, nemluvě třeba i o kostýmech (nejenom) ve snových muzikálových pasážích. Jen je prostě škoda, že obsahově na tom je film už podstatě hůř.

Joker: Folie à Deux je dílem, které pořádně neví, čím vlastně chce být. Muzikálová romaťárna? Psychologický thriller? Soudní drama? Phillips to tak nějak všechno smíchal dohromady bez zřetelné vize, v rámci čehož filmu chybí hlava a pata. Absenci napětí, nedostatečný emocionální náboj a utahanost tak zahraňuje působivá atmosféra, skvělá kamera a dobré herecké výkony, stejně tak i onen unikátní nápad celý zážitek okořenit muzikálovými čísly, byť film s nimi nešel tak daleko, jak by klidně mohl.

Ve výsledku to není vyloženě špatný film, je na něm vidět značný kus práce, ale oproti skvělé jedničce udělala dvojka hned několik velkých kroků zpátky. Todd Phillips příliš ustrnul na tom, co fungovalo předtím. A bojí se zkusit něco opravdu nového a zajímavého. V rámci toho natočil řemeslně sice slušný titul, který se ale jen sebezahleděně točí v kruhu a nechce z něho vyjít. A je to prostě strašná škoda, protože potenciál tam rozhodně je. Jen je prostě na facku nevyužitý. Nebo rovnou na kulku do hlavy.