James Cameron: vizionář, nebo přeceňovaný režisér?

V 96. roce se proslýchalo, že režisér James Cameron natáčí největší filmovou katastrofu v dějinách kinematografie. A aby ne, když z produkčních společností vytáhl 200 milionů dolarů na natočení romantické drama-nudy o nepříliš zajímavé, dávno zapomenuté tragédii. Na dnešní poměry se rozpočet Titanicu jeví jako téměř standardní pro velkofilmy. Ale v 90. letech se věřilo, že kvůli Hvězdným válkám byly překročeny rozumné hranice toho, co je slušné utratit za film. Náklady na výrobu trháků stoupaly rychleji než celkový nárůst tržeb v kinech. Ekonomicky jistější tak bylo investovat například po padesáti milionech do několika titulů najednou, než utratit 200 mega za film o potápějící se lodi. Vezměte si, že podobný rozpočet měl i první Avengers film, který už na papíře vypadal jako blockbuster, jenž rozpumpuje krev v žilách mnoha nadšencům akčního žánru. Jenže jak vyždímat napětí z příběhu o kýčovité romanci, která nás mlátí po hlavě prvoplánovými emocionálními oblouky a lacinými dialogy typu "Jsem král světa"....Ufff..... Nejenže všichni už dopředu věděli, jak to dopadne, ale na seznamu herců se neobjevila jediná etablovaná hollywoodská hvězda. DiCaprio ani Wnslet nebyli nijak zvlášť slavní. A měli se na plátně cicmat neuvěřitelné tři hodiny! Ani tehdy a ani teď by takový příšerný nápad nevznikl, kdyby s ním do kanceláří Paramountu nebo Foxu nakráčel kdokoli jiný než James Cameron.

Musím přiznat, že Cameron mi osobně vůbec nesedí, ale na druhou stranu obdivuji jeho cílevědomost a schopnost splnit si své sny ať to stojí, co to stojí. Rozhodla jsem se dát své pocity stranou a podívat se na zoubek úspěchu tohoto režiséra. Kromě Camerona však na Nerdfixu najdete také rozbor režijních rukopisů Quentina Tarantina, Tima Burtona a Stevena Spielberga. A nyní se ponořme do vod neobarokní kinematografie(kterou si Cameron zřejmě mylně interpretuje jako nejvyšší formu svého nepřekonatelného uměleckého génia, ale slíbila jsem, že nebudu zbytečně rýpat...).

James Cameron, vzhledem ke svému velkému hollywoodskému jménu, nemá na kontě mnoho filmů a každý z nich jistě znáte. Nebo jste o něm alespoň slyšeli. Jeho kariéru dobře odstartoval Terminátor, který financovala malá nezávislá produkční společnost Hamdale a kupodivu se stal kasovním trhákem. Následovali kritikou vychvalovaní Vetřelci, pak Terminátor 2, Pravdivé lži, ale také propadák Propast. Zde se však Cameronova pověstná fascinace podmořským světem příliš nevyplatila, jelikož rozpočet se díky autentickým podvodním kulisám a na tehdejší dobu propracovaným CGI efektům dost nafoukl. Nebyla to taková tragédie, ale ani triumf. Jedno však bylo jasné, Cameronovo odhodlání přenést krásu a nebezpečí vodních hlubin na velké plátno teprve začalo. Umělecký závazek vůči vodě poprvé skutečně naplnil až Titanic. Herečka Linda Hamiltonová, Cameronova čtvrtá manželka, prohlásila, že tento katastrofický film byl milenkou, kvůli níž ji manžel opustil. Zdá se, že jeho projekty měly tendenci ho zcela pohltit. Koneckonců Cameron má na obroučce již pátý zářez a všechny jeho manželky byly svého času režisérovými spolupracovnicemi.

Ještě předtím, než měl jediný řádek scénáře k Titanicu, se s filmovým štábem potopil do hloubky 3 800 metrů, aby ze dna Atlantického oceánu získal fotografie skutečného vraku lodi. A to nejen jednou, ale hned dvakrát. Měl pověst člověka, kterému se říká " control freak", neboť trpí nutkavou potřebu vše dirigovat do posledního detailu. To, co je dnes oslavováno jako Cameronovo odhodlání a perfekcionismus, bylo v devadesátých letech obrazem typického do sebe zahleděného hollywoodského režiséra, který odmítá dělat jakékoli kompromisy, jež by narušovaly jeho vizi.

Nezní to příliš lichotivě, ale takovou reputaci si v americké továrně na sny vypěstovalo mnoho filmařů. Cameron investuje značné množství času i prostředků do výzkumu a dbá na to, aby každý detail byl co nejautentičtější nebo historicky nejpřesnější. Právě to v konečném důsledku zvyšuje působivost jeho filmů.

Bohužel při zrodu Titanicu režisérova arogance nevzbuzovala důvěru, a dokonce se zdálo, že záměrně plýtvá cizími penězi. Film zaškrtl téměř všechny kolonky aspiranta na totální fiasko. Kromě šíleného rozpočtu se produkce opozdila s uvedením téměř o půl roku. Posledním hřebíčkem do rakve měla být stopáž Titanicu, protože tříhodinový film se mohl v kinech promítat pouze jednou za večer, což automaticky snížilo očekávaný počet diváků na polovinu. Sám Cameron si myslel, že je ve ztrátě 100 milionů, ale pak se stal zázrak. První dobré ohlasy kritiků, pochvalné recenze, konečný zisk přes dvě miliardy, nominace na čtrnáct Oscarů, které se proměnily v jedenáct vítězných sošek, a Cameron, který ve své děkovné řeči cituje nejtrapnější hlášku svého filmu.

Titanic byl historickým příběhem nepotopitelné lodi, která se potopila, ale mnohým učaroval spíš lidský element vyprávění. Milostný příběh s velkou třídní propastí, který bohužel končí "shakespearovskou" tragédií. Pravdou však je, že diváky zaujal především Leonardo DiCaprio. Talentovaný mladý herec, již předem zaškatulkovaný jako "lamač srdcí", se téměř přes noc stal středobodem mánie. Nebyl sice nominován na Oscara jako Kate Wnslet, ale jeho přítomnost způsobila, že si náctileté dívky kupovaly vstupenky na film opakovaně. Je možné, že díky auře tajemna, kterou kolem sebe herec vybudoval, se charakter hravého, laskavého, podivínského a nepochopeného Jacka nějak sloučil s vnímáním samotného DiCapria. Mladé publikum se chodilo dívat na Leonarda, který shodou okolností hrál ve vizuálně úchvatném filmu. Dobře, vím, že není fér připisovat úspěch Titaniku pouze atraktivitě a charismatu jednoho herce. Jenže když se to vezme kolem a kolem, předvídatelný děj je prakticky Romeo a Julie na lodi se scénářem, kterému se "povedlo" nevyjádřit nic, co by se dalo považovat za zajímavé.

Dovolte mi, abych to uvedla na pravou míru. Cameronovy filmy jsou navzdory své velkolepé výpravě a akci postaveny na mezilidských vztazích, které bývají emocionálním jádrem děje. Milostný příběh Titanicu je sice ohromně zjednodušený, ale tato idealizovaná verze teenagerů 90. let zasazená do viktoriánského melodramatu s diváky mimořádně rezonuje. Důvod je vlastně prostý: otřepaná klišé. Ano, jejich použitím dáváte najevo, že nejste ani trochu originální, ale mají několik nesporných výhod. Klišé jsou totiž vágní a univerzální. Využívají kolektivní zkušenost publika - pocit známého, toho, čemu všichni na světě rozumíme. Jsou tedy sázkou na jistotu a do jejich osvědčeného repertoáru patří i citová manipulace. 

Faktem je, že všichni filmaři jsou manipulátoři. Upravují svá díla tak, aby v divácích vyvolali reakci, kterou oni sami chtějí. Podle mě ale záleží na tom, jak jsou v manipulaci zkušení. Běžte se podívat na mé video o Stevenu Spielbergovi a zjistíte, že jeho filmy si vás vodí jako loutku. Režisér ví, kdy a kam zatlačit - rozumí struktuře, jemným nuancím i postavám.

Poslední zmíněné je poměrně důležité. Existuje totiž scenáristická zásada, podle níž byste neměli vytvářet jen postavy, ale skutečné lidi s uvěřitelnými motivacemi, konáním a životy na pozadí děje. Pokud postavy postrádají autentický lidský prvek, stávají se pouhými šablonami, které vypravěči slouží jen k posouvání děje. Jinými slovy klišé, která nemají "vlastní vůli", ale otrocky slouží potřebám tvůrců. 

Cameronovy filmy nedávají divákovi prostor samostatně se zamyslet, ale poselstvím, které vám předávají, vás neustále mlátí po hlavě. Navíc je to pořád dokola to samé, protože režisér už léta derivuje své předchozí nápady. Environmentální témata, varovná podobenství o ničivých dopadech civilizační expanze, otázky o odpovědnosti lidstva za ochranu křehkých ekosystémů, morální dilemata a etické důsledky technologie, boj o přežití a konflikt postavený na ochraně nejbližších s milostným aspektem. Ve všech Cameronových filmech najdeme několik těchto opakujících se motivů, pokaždé zamotaných do nového balicího papíru. K tomu se přidávají vyprázdněná klišé nebo toporné dialogy a po všech směrech průměrný příběh je rázem na světě.

Jasně, ale chceme vůbec myslet na to, že Jack a Rose se znali dva dny, neměli vůbec nic společného, spíš než o lásku šlo o sexuální přitažlivost, oba byli citově nevyzrálí a na ty dveře by se klidně vešli, ale kdyby Jack přežil do týdne, je po romantice? Titanic se stal nejúspěšnějším filmem století a udělal díru do světa podobně jako Terminátor nebo Avatar. Vždycky mě však pobaví, když někdo tvrdí, že tyto akční spektákly podněcují k hlubšímu zamyšlení. Je možné, že si v kině popláčete, pocítíte teplo u srdce nebo vás rozčílí arogance záporáka. Jenže podobně jako menu z mekáče je to rychlé uspokojení, které stejně rychle vyprchá. Není nad čím se zamýšlet, protože vše je neuvěřitelně doslovné a okamžitě na očích. Děj postrádá metafory nebo jakýkoli druhý plán. Je to ukázkový eskapistický bufet, kde pokaždé dostanete přesně to, co si objednáte, a nic vás nepřekvapí.

Možná se vám zdá, že jsem na Cameronovu tvorbu příliš tvrdá, ale opak je pravdou. Miluji snadno stravitelné vzrušení a emocionální jízdu na horské dráze, kterou poskytuje takzvaný "neobarokní film". Tento termín označuje eskapistický styl filmové tvorby, který upřednostňuje technické ztvárnění před vším ostatním. Postavy jsou předvídatelné, umístěné do prostoru, kde je jejich role předem daná. Cameronovy filmy tak plavou v části kinematografie, kterou mnozí odmítají plně akceptovat, i když připouštějí, že existuje. Jsou totiž diváci, kteří chtějí, aby byl filmový zážitek zároveň intelektuální výzvou, zajímají se o herecké výkony a vizuální spektákl považují za podřízený uměleckému záměru. Takoví diváci jsou však v menšině. Většina lidí vyhledává eskapismus, zajímá se více o herce než o jejich schopnosti a vizuální podívanou vnímá jako hlavní cíl této umělecké formy. Ačkoli se všichni hlásíme k první skupině, statistiky vyprávějí zcela odlišný příběh.

Nemusíte se mnou souhlasit, ale stačí si vzpomenout, které snímky označujeme za "mainstream". Blockbusterové hity a kasovní trháky jako Hvězdné války, Šílený Max nebo Jurský park potvrzují, že divák, který touží spíše po fantaskní podívané zprostředkované nejmodernějšími digitálními technologiemi, je v přesile. Jistě, čas od času prolomí ledy i takový titul jako Oppenheimer, ale na konci dne v kinech kraluje James Cameron a jeho modří mimozemšťané. Schválně však zkuste zacitovat nějakou ikonickou hlášku z Avatara, která vám utkvěla v paměti. Samozřejmě, že první i druhý film silně zapůsobí, ale svou hodnotu čerpají z vizuálních efektů. Vše ostatní je totiž zaměnitelné s již existujícími příběhy, protože neobarokní film se opírá o klasickou narativní strukturu a tropy.

Cameronův talent tak spočívá především ve schopnosti vtáhnout publikum do obrazově propracovaného světa, který vyvolává úžas. Příběh rozvíjí prostřednictvím intenzivní, podmanivé akce i vizuálně atraktivního prostředí. V případě Avatara Cameron studoval hmyz, rostliny a zvířata, aby vytvořil věrohodnou mimozemskou faunu a flóru. Dokonce nechal lingvistu Paula Frommera vytvořit jazyk Na'vi o více než 500 slovech, ale vrcholem jeho vášně byli samotní domorodci Pandory. 

Podobně jako u Titanicu, tak i zde utratil Cameron neuvěřitelný balík peněz ještě před první klapkou. Ve snaze přesvědčit společnost 20th Century Fox, aby do filmu vůbec šla, natočil 37minutové demo video, které bylo výsledkem ročního výzkumu. Shromáždil kolem sebe odborníky a konstruktéry s cílem zdokonalit pro své plány technologii Motion Capture. Vznikl tak koncept Performance Capture, který umožňoval v reálném čase přenášet a zpracovávat informace o trajektorii těla, přičemž se zároveň vytvářel vzhled postav. Cameron posléze mohl použít monitor počítače jako svou virtuální kameru a pomocí simulovaného obrazu co nejvěrněji zachytit výrazy herců.

V Avatarovi 2 například použil průkopnickou technologii Deep X k natáčení 3D obrazu pod vodou. Hrané záběry spojil s prvky virtuální reality, aby prohloubil diváckou imerzi. Jeho snílkovské odhodlání a drzá nekompromisnost přinesly filmařům novou škálu flexibility. Posunul tak technologické hranice možného a potenciálně otevřel dveře dosud nevídaným podobám filmu. Nejde jen o milníky série Avatar, protože Cameron si tento technický perfekcionismus nese s sebou od svých filmařských začátků. Například již zmíněná Propast nabídla první příklad digitálně animované vody. Kromě toho však Cameron přesvědčivě zobrazil taky problémy hlubinného potápění, jako je vysoký tlak, nízké teploty a omezená viditelnost.

James Cameron tak rozhodně ví, jak zaplnit plátno úchvatnými obrazy, které diváci masově vyhledávají, a jsem přesvědčena, že ještě dlouho budou. Je to bezpochyby technologický vizionář, který umí scenáristické nedostatky kompenzovat velkolepým zážitkem. Můj problém s Cameronem je v zásadě ten, že mimo jeho přínosu řemeslné stránce filmařiny se jako režisér silně přeceňuje. Jeho filmy představují vizuální orgasmus, ale jako celek jsou prosyceny sterilním opakováním a neoriginalitou. Osciluje mezi zažitými klišé minulosti a futuristickými příležitostmi budoucnosti, ale zatímco to první je již vyčerpáno, to druhé se mu nedaří naplnit. A co mi opravdu vadí, není ve skutečnosti průměrnost zápletky. Je to dojem, že se jeho filmy berou vážněji, než by měly. Vždyť u nich jde především o únik od reality, relax a zábavu. Neobyčejně obyčejný blockbuster. Nebo snad ano? Napište mi do komentářů níže, co si o Cameronových filmech myslíte vy. Myslíte si, že je to geniální režisér? Nebo je jeho tvorba přeceňovaná?