Proč v The Last of Us od HBO chybí akce

Tak máme za sebou poslední epizodu seriálu The Last of Us. Seriálu, který je jednou z nejzdařilejších videoherních adaptací vůbec. Sám za sebe ji řadím určitě do top tří vedle Arcane ze světa League of Legends a Castelvanie. The Last of Us je specifický v tom, že vedle těchto dvou seriálů je jediným hraným. Nicméně vznik tohoto komentáře má svůj důvod. Jedná se o takovou dohru k mé recenzi, která vyšla v lednu tohoto roku. A ne! Fakt se nejedná o opravnou recenzi. Spíš bych vám chtěl na několika příkladech ukázat, v čem seriál trochu zaostává za hrou.

Zpátky ale k The Last of Us. Ve své recenzi jsem trochu tesknil po tom, že absence akce dělá ze seriálu nesourodé vyprávění, které nedrží pohromadě. Nyní, když jsem seriál pozoroval znovu epizodu po epizodě, mě to v mém přesvědčení pouze utvrdilo. Jeden nový poznatek ale přece jen mám. Jednotlivé epizody jsou lepší samy o sobě než výsledný celek. Zní to trochu zvláštně, ale kdybych měl hodnotit epizodu po epizodě, tak celková průměrná známka by se blížila spíše k devítce než k mé finální osmičce.

Měl jsem dojem, že seriál na rozdíl od hry vypráví jednotlivé díly jako povídky, které sice na pozadí tvoří kostru celistvějšího vyprávění, ale výsledek z tohoto pohledu působí, že nedrží úplně pohromadě. Dalo by se to přirovnat ke knižnímu Zaklínači, kdy první dvě Sapkowského knihy byly povídkové a od třetí se vydal románovou cestou, která vyprávěla jeden ústřední příběh. A nevím jak vám ale mně přijde románová část o mnoho lepší než ta povídková. A takovou Bouřkovou sezónu radši ani nepřipomínat. Bleh.

Neil Druckmann společně s Craigem Mazinem udělali neskutečnou práci, kdy drtivou většinu stěžejních situací převedli do seriálu s nečekanou elegancí a grácií. A v tom právě tkví zakopanej pes. Sice nám servírují krásně propečený steak, který chutná výborně, jenže já bych k němu rozhodně neodmítl nějaký chutný dip. A to je v seriálu právě ta pomyslná akce. A nejedná se jen o přestřelky či únik před nakaženými. Zkusím vám uvést dva příklady ze hry, které se v seriálu neobjevily, ale podle mě by konečný výsledek značně pozvedly. Budu prozrazovat příběhové věci jak ze seriálu, tak ze hry, takže buďte prosím připraveni na spoilery.

Příklad první nás vrátí do osmého dílu, kdy Ellie potká Davida s Jamesem při lovu jelena. Ellie chce léky pro Joela a David by nepohrdl kusem zvěřiny, aby mohl nakrmit svou hladovou družinu. Ideální podmínky pro výměnu. Shodou dalších událostí se Ellie dostane do zajetí a David s ní má své vlastní plány. Celá tato sekvence je naprosto fantastická a extrémně důležitá pro další Eliin vývoj. To seriál zvládl skvěle. Jen ne dokonale.

Ve hře, když Ellie čeká s Davidem na Jamese, tak je napadnou nakažení a oni společně musí bojovat o holý život. A proč je podle mě tahle část tak důležitá? Protože vzájemnou záchranou života mezi Ellie a Davidem vznikne důvěrnější pouto. Díky tomu i jejich následný názorový a značně krvavý střet vyznívá úplně jinak. V seriálu je David vykreslen jako čisté zlo, což ve světě, kde v sobě zlo schovává naprosto každý, vyznívá trochu nepatřičně.

Osmý díl zachraňují hodně dialogy, ze kterých je chemie mezi Davidem a Ellie znát, ale pohnutky Davida vlastně moc nedávají smysl a působí uměle, případně zvráceně. Ellie nejprve musela prokázat svoji hodnotu a povahu, aby se pro Davida stala zajímavou. Jinak by ji rozhodně nedaroval léky a klidně nechal Jamese, aby se přiblížil a provrtal jí kulkou hlavu. Společná záchrana a akce s nakaženými dynamiku zmíněného dua dostává na vyšší úroveň, která mi v seriálu chyběla.

A ještě jedna poznámka. Přišlo mi i divné, že rezervace plná přeživších se po příchodu Joela změnila na město duchů a první, koho potkal, byla zakrvácená Ellie. Městečko bez hlídek a obrany nedává absolutně smysl a nějaká menší potyčka by jako skládanka zapadla perfektně do kontextu celé epizody.

Takhle nemastně a neslaně bohužel dopadli všichni záporáci, kteří dostali od autorů načrtnuté zajímavé podhoubí, jež ovšem nedostalo šanci vyrůst v něco většího a lepšího. Naprosto chápu, že stěžejním cílem bylo vyprávění Joela a Ellie, ale za mě je škoda, že záporáci sloužili autorům pouze jako potrava pro nakažené nebo pro Elliinu mačetu.

Druhý příklad se přímo dotýká vztahu Ellie s Joelem, který mohl také být akcí více dotažen po vzoru – Nemluv o tom! Ukaž mi to! Ve druhé epizodě se Ellie zmíní, že neumí plavat. Ve hře se jedná o velmi důležitou a chybějící schopnost mladé hrdinky. Joel kvůli tomu musí nejednou pomoci své svěřenkyni překonat různá úskalí. Pomáhá jí! A to je věc, která pomaličku polehoučku pomáhá budovat důvěru mezi ústřední dvojicí.

Sám Joel se dostane do pár situací, kdy se kvůli Ellie málem utopí, protože ji chce zachránit. I proto mě mrzí, že v seriálu nenajdeme ani jednu akčně topící se sekvenci, která by nám právě naznačovala růst důvěry a odvahy skrze činy. To pouto se mohlo krásně budovat ve čtvrté nebo páté epizodě se Samem, která by pomohla vytváření lepšího citového propojení mezi Ellie a Joelem, ale i mezi Joelem a Samem. Což je také věc, kterou seriál vůbec nereflektoval.

Je mi jasné, že budu možná nazván hnidopichem a hledám chyby tam, kde žádné nejsou. A celkem pravděpodobně budete mít i pravdu. On seriál k určitému povídkovému sklonu přímo vybízí. A to z důvodu, že děj je rozeset přes čtyři roční období. Takže ta přátelská pouta se tvořila mimo viditelné okamžiky. Což je v pořádku. Na druhou stranu, hra na tom byla stejně a ty emoce dokázala přenést na hráče o něco lépe. Právě díky akci.

Sám jsem zvědav, co přinesou následující řady, které budou vycházet z druhého herního dílu. Laťka je nastavena vysoko, a jestli půjdou podle herního vzoru, tak se můžeme těšit na akčnější, větší, drsnější a lepší The Last of Us.