Konečně tu máme pro mě osobně jednu z největších seriálových událostí roku, které jsem se nemohla dočkat. Po druhém dílu dechberoucího, vizuálně strhujícího eposu režiséra Denise Villeneuva, který je ještě emocionálnější a ambicióznější než jeho předchůdce, přichází Duna: Proroctví. Jedná se o šestidílný prequel k oběma filmům, který se odehrává zhruba 10 000 let před příběhem Paula Atreida, přičemž se zaměřuje na spletitý vzestup jedné z klíčových frakcí světa Duny, konkrétně sesterstva Bene Gesserit. Měli jsme to štěstí získat předběžný přístup k prvním čtyřem epizodám, a tak jsem se s vámi chci podělit o své dojmy. 

Hned zkraje se přiznám, že jsem musela dlouho přemýšlet, co vlastně chci o této sérii říct. Poněvadž je zvláštní vidět více než polovinu série a stále si nebýt jistý, jaký z ní mám vlastně pocit. Abych uklidnila všechny, kteří se na titul těšili, začneme pozitivy, a těch opravdu není málo. 

Příběh kombinuje politické intriky s mysticismem a naštěstí se nezaměřuje pouze na popis historických událostí. Čerpá z knihy Sisterhood of Dune od Briana Herberta a Kevina J. Andersona, ale i když jsem předlohu nečetla, z toho, co jsem si vygooglila, se zdá, že se seriál půjde více autonomní cestou. Už z krátkého prologu se dozvídáme, jak legendární řád vznikl a tvůrci tak přesunuli pozornost spíše na dobu, kdy Sesterstvo upevňovalo své postavení, ale v pozadí spřádalo tajné genetické plány. Hlavními hrdinkami jsou sestry Harkonnenovy Valya a Tula, které stojí v epicentru konfliktu mezi individuálními touhami a kolektivními potřebami.

Silnými tématy děje jsou předurčení, manipulace s lidskou vůlí, ale zejména využívání víry v boji o moc a kontrolu, což může vést k naprosté devastaci. Valya jako Matka představená reprezentuje ambiciózní a cílevědomou ženu se schopností strategicky plánovat, ale také nesmírně bezohledně jednat. Její postava v sobě spojuje tradiční roli mocné hráčky na poli politických intrik s vizí duchovního vedení a dlouhodobé změny lidské společnosti. Má však také svou vlastní sobeckou agendu, motivovanou jakýmsi druhem komplexu méněcennosti.

Tento kontrast mezi jejím pragmatismem a idealismem spolu s fantastickým hereckým výkonem Emily Watson dělá z Valye mimořádně komplexní i vzrušující protagonistku. Tula v podání Olivie Williams na rozdíl od své sestry představuje empatičtější a filozofičtější přístup k moci, což z ní činí duchovní pilíř řádu. Obě ženy ovšem zápasí také s napětím mezi rodinnou loajalitou a osobními hodnotami. Ostatně děj nás zavede i ke kořenům konfliktu mezi rody Harkonnenů a Atreidů, přičemž první housle samozřejmě hrají hry o trůn. Pun intended, jelikož se zdá, že HBO zkouší svůj úspěšný recept na psychologicko-politické dobrodružné drama uvařit znovu. 

Na onom horkém trůnu sedí císař Corrino (Mark Strong) a snaží se jaksi konsolidovat svůj vliv, jenomže každý rod a frakce mají své vlastní představy o tom, jak by mělo impérium vypadat. A pak je tu záhadný voják Desmond Hart (Travis Fimmel), jehož příběh je tak spirituálně šílený, že i starozákonnímu bohu by z něj vyletělo obočí do půli čela. Seriál tedy klade důraz na postavy, jejich motivace a dilemata, přičemž vůbec není jasné, kdo stojí na té správné straně. Rozmanité situace nás vtahují do osobních bojů a mikro zápletek na pozadí složitých makro posunů, které mění podobu fiktivního světa. Taková narativní dynamika nakonec přispívá i ke způsobu, jakým seriál vykresluje historii univerza. Nabízí nejen poutavý pohled na místa a postavy, které byly v původních knihách zmíněny jen okrajově, ale vrací se také ke klíčovým událostem, jako je takzvaný Butlerian Jihad nebo válka proti myslícím strojům. Přesto udržuje příběh plynulý a přístupný i pro ty, kteří dané knižní milníky neznají.

Kromě kvalitního politického dramatu a přesvědčivých hereckých výkonů seriál bezpochyby vyniká atmosférou a obrazovým stylem. Sice nedisponuje tak impozantními „cinema“ efekty jako filmy, ale zachovává si onu vazbu na jejich vizuální identitu. Nádherné, propracované scény odpovídají estetice Duny, ale zároveň ji obohacují o jakýsi temnější, komornější nádech. CGI sekvence jsou zde v omezené míře, ale tvůrci je využívají velmi promyšleně. Slabší rozpočet je znatelný, ale kompenzovaný důmyslným využitím dostupných prostředků. Opět se pracuje se symbolikou barevné palety a scénografie, přičemž vše odráží spirituální aj filozofický rozměr příběhu plného napětí i politických machinací. 

Přečtěte si také: Proč v Duně neexistují počítače?

Nicméně, jak už jsem řekla, ve srovnání s Villeneuveovou epickou Dunou možná seriál nepřináší tak velkolepý wow efekt, a i když je vizuální zpracování působivé, není tak okázalé, monumentální nebo dramatické. Rovněž nečekejte žádnou vzrušující akci, protože gro seriálu se odehrává spíše v dialozích, což nemusí vyhovovat těm, kteří očekávají dynamiku podobnou filmům. Někdy se mi dokonce zdálo, že seriál až příliš spoléhá na promluvy postav a slovní expozici. Rozhovory jsou sice většinou dobře napsané, ale tu a tam jsou zdlouhavé nebo překombinované. Dle mého názoru by v některých scénách princip „show, don't tell“ fungoval přirozeněji. 

Tvůrci se soustředí hlavně na budování světa a vztahů mezi postavami, což ději dodává hloubku, ovšem méně trpělivým divákům rozvláčné tempo nebude po chuti. Pokud tedy patříte k té sortě lidí, kterou filmová Duna místy unavovala, tento titul rozhodně nebude pro vás. Zdá se, že stejně jako v případě Hry o trůny se chystá vyprávění na dlouhou trať a scénář prozatím pouze připravuje půdu pro budoucí, již naznačené, bouřlivé události. Na rozdíl od adaptace Martinova fantasy veledíla však prozatím paradoxně absentuje zapamatovatelný moment. Vedlejší postavy mají málo prostoru pro vývoj, a i když některé z nich mají potenciál, začnete je jako divák přehlížet. Ke všemu tempo mezi jednotlivými epizodami dost kolísá, a přestože je pomalost celkovým rysem seriálu, některé díly jsou nabité zlomovými událostmi, zatímco jiné jsou zcela statické.

Ve výsledku se zdá, že jsem k seriálu dost kritická, ale navzdory všemu vás dokáže mimořádně dobře vtáhnout. Jeho konečná síla však závisí na tom, jak se tvůrcům podaří všechny naznačené složité dějové linie propojit v posledních dvou epizodách. Obávám se však, že šest dílů místo tradičních deseti nebude stačit na to, aby nás navnadily na další sérii tak dobře, jako se to podařilo první sezóně Hry o trůny. Ráda se však budu mýlit. Rozhodně nejsem ze seriálu zklamaná, protože jsem přesně takový komorní tón očekávala a určitě doporučuji se na něj podívat.