Čeho jste si nevšimli ve druhé sezóně Wednesday

Pokud jste alespoň trochu jako já a milujete tematiku kolem mladých okultních detektivů, se zvědavostí čekáte na každý takový projekt. Určitě jste si tedy všimli, že na Netflix dorazila druhá sezóna seriálu Wednesday a jelikož máme zatím ke zhlédnutí jen první polovinu, na recenzi je ještě brzy. Nebylo by fér hodnotit celou sérii na základě čtyř epizod, ale přesto bych chtěla zmínit nemalé množství odkazů a easter eggů, jimiž tvůrci nový příběh protkali. Konec konců Addams Family byla od svého vzniku nejen symbolem gotické estetiky a černého humoru, ale i plátnem, na kterém se filmaři mohli vyřádit se subtilními kulturními referencemi. Druhá řada Wednesday tuto tradici zachovává a v každé epizodě ukrývá filmové, literární i popkulturní reference od kostýmů přes dialogy až po detaily v pozadí. Nejde přitom jen o nostalgická kývnutí směrem k ikonickým filmovým verzím Addamsových z 90. let, ale také o hravé a sofistikované odkazy na gotickou literaturu, klasické filmy a díla Tima Burtona, který je se světem Wednesday už neoddělitelně spojen.

Pokud nejste ten typ fanouška, který zastavuje epizodu uprostřed děje, aby jste si udělali snímek obrazovky a následně pomocí kulturní archeologie důkladně zkoumali každý pixel, možná vám některé easter eggy unikly. Avšak žádný strach, já jsem ten typ otravného vrtala, takže jsem to udělala za vás.

Oh, a spojlery! 

Akademie Nevermore, která je domovem všech podivínů a vyvrhelů, se nově stala skanzenem literárních velikánů. Duch nejznámějšího absolventa školy, spisovatele Edgara Allana Poea, se pomyslně vrací na půdu této instituce v podobě nového ředitele Barryho Dorta. Celkový vzhled i paruka, kterou nosí herec Steve Buscemi, byly vytvořeny právě podle image tohoto romantického básníka. V ředitelově pracovně můžeme dokonce spatřit i jeho portrét a tato zdánlivě kosmetická záležitost dokonale podtrhuje Barryho charakter i agendu. Na rozdíl od své předchůdkyně klade důraz na pýchu vyvrhelů a není příliš nakloněn spolupráci s normálními lidmi. Tento motiv napětí mezi „normíky“ a nadpřirozenými outsidery se zatím táhne celou sérií, přičemž se zdá, že Barry chce svým přístupem budovat obraz akademie jako prestižní instituce, která si zaslouží respekt, moc, peníze i vliv. V tomto světle působí jeho „cosplay“ Edgara Allana Poea nejen jako osobní výstřelek či pocta, ale představuje také promyšlený symbolický krok. Ztělesnění literární ikony má v očích studentů i veřejnosti upevnit myšlenku, že Nevermore stojí na dědictví géniů a outsideři jsou nositeli kulturní i intelektuální převahy.

Tu však reference na Poea nekončí, protože tvůrci si udělali domácí úkol a sáhli také do jeho děl. V první řadě tu máme očividný odkaz na melancholickou báseň Havran, protože nepřirozené, obludné a chladné oči tohoto ptáka hrdiny sledují na každém kroku. V původní básni mimo jiné Havran ztělesňuje osud a jeho neodvratnost, přičemž zde lze najít paralelu i k zápletce seriálu. Wednesday se snaží zabránit smrti své kamarádky, Morticia se pokouší zastavit sebedestruktivní chování své dcery, Enid se usiluje vyhnout následkům vlastních milostných rozhodnutí, antagonisté chtějí změnit přirozený řád věcí, Thornhillová vzdoruje realitě, kterou sama stvořila – a takto bychom mohli pokračovat dál. Naznačují nám tedy tvůrci, že s osudem se nedá vyjednávat, protože čím více proti němu bojujeme, tím je blíže?

Kromě Havrana se ve scéně únosu Enid a Bruna objevuje zjevný odkaz na povídku Jáma a kyvadlo. Agnes nakonec připravila pro Wednesday poměrně okatou literární hádanku, protože když ji pronásleduje v červeném plášti a bílé masce, odkazuje zase na hororový příběh Maska červené smrti.

Já pořád tvrdím, že showrunneři seriálu Alfred Gough a Miles Millar si prostě chtěli natočit svého vlastního gotického Harryho Pottera. V Nevermore totiž najdeme 4 koleje, které jsou inspirovány postavami z dramatických děl Williama Shakespeara. Enid a Wednesday bydlí v Ophelia Hall, což je odkaz na tragédii Hamlet, zatímco Pugsley s Eugenem patří do Caliban Hall, což je pocta hře s názvem Bouře. Dále existují koleje Thisbie Hall a Puck Hall, které jasně odkazují na shakespearovskou komedii Sen noci svatojánské. Erby jednotlivých kolejí lze dokonce vidět na bundách studentů a webová stránka Nevermoreacademy.com umožňuje vyplnit přihlašovací formulář do nového ročníku. Cítím z toho Wizarding World – už chybí jen, aby se začali prodávat plyšoví havrani.

Při zápletce s oživeným zombie Slurpem vzdávali autoři poctu filmům Frankenstein (1931) a Noc oživlých mrtvol (1968). Tim Burton zde však cituje i sám sebe, a to konkrétně animovaný příběh Frankenweenie (2012), ale jeho estetický přístup je podle mě ve vizuální rovině ještě citelnější než v první sezóně. Nanesení make-upu i protetiky na herce Owena Paintera trvalo každý den 3 až 5 hodin a před nástupem na plac sledoval němé filmy komediální skupiny z 30. let The Three Stooges, která byla známá svým slapstick humorem. Konkrétně šlo o titul The Man Who Laughs z roku 1928, adaptující román Victora Huga, přičemž právě toto dílo inspirovalo také vzhled komiksového Jokera z DC Comics. Kromě toho se seriál opírá o kultovní klasiku Miloše Formana podle románu Kena Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem (1975). Scény psychiatrického ústavu tak čerpají nápady ze slavného díla, kde pacienti bojují o svobodu, důstojnost a lidskost v prostředí represivní léčebny.

Objevuje se i několik menších easter eggů, například varhany v hudební učebně, které jsou téměř 4 metry široké a 5 metrů vysoké. Jejich design odkazuje na film Nosferatu (1922) Friedricha Wilhelma Murnaua a má údajně připomínat tvar uší slavného upíra, které se „ozývají“ v nástroji. Malou filmovou referencí by také mohlo být to, že set scén z Jericho campu je na stejném místě, kde se natáčel seriál Vikings: Valhalla.

Mnoho publicistů a lidí na internetu má pocit, že scéna s gumovou kachničkou v bowlingové kouli je zvláštní, nečekanou a jaksi pokroucenou poctou filmu Big Lebowski. Pro mě je ale zajímavější spíš detail s panenkou, kterou Wednesday daruje Enid po svém letním dobrodružství se sériovým vrahem. Vlastně všechny panenky ve sklepě Skalpovače z Kansas City připomínají jeho oběti, které jsme viděli na fotografiích během retrospektivní scény. Mají na sobě totiž stejné oblečení a Enid tak dostane panenku oběti číslo jedna i s jejími vlasy.

Co se týče předloh pro postavy, image babičky Hester Frump (Joanna Lumley) a zvláště její extravagantní účes je inspirován módní návrhářkou Daphne Guinness. Mně osobně to trochu připomíná moderní interpretaci účesu herečky Elsy Lanchester z filmu Nevěsta Frankensteinova (1935). Vzhled učitelky hudby Isidory Capri (Billie Piper)zase vychází ze stylu hudebnice a skladatelky Florence Welch.

Největší prostor pochopitelně dostaly odkazy na samotnou historii rodiny Addamsových, a začnu těmi vizuálními. Hned v první epizodě navštívíme Wednesdayinu podkrovní ložnici, která je replikou jejího pokojíčku z původních komiksových stripů Charlese Addamse. Je tu kresbička chobotnice na štítu postele, ale i nástěnná malba s dinosaurem. Dokonce je možné si všimnout gilotiny pro panenky, která se objevila v komiksech a později se opakovaně vracela i v hraných titulech.

Interiér domečku, kde Addamsovi přechodně bydlí, je odkazem na černobílý seriál z roku 1964. Je tu železná panna, vycpaný medvěd, preparovaná želva a nechybí ani ikonická proutěná křesla. Morbidní dekorace zmenšených vysušených hlav rodinných příslušníků je podle mě malým mrknutím na Burtonovu slavnou černou komedii Beetlejuice. Ačkoli Morticia tvrdí, že jedna z hlav patří strýci Vascovi, který takto nešťastně dopadl po expedici v peruánském pralese, ve skutečnosti je to naskenovaná a zmenšená hlava Luise Guzmána – tedy seriálového Gomeze. Jídlo s hmyzem a pavučinami je odkazem na klasické Addamsovské pochoutky, jaké jsme mohli vidět například ve filmech z 90. let.

Prostředí a detaily v pozadí přidávají nostalgický nádech. Tajná místnost připomíná skryté chodby ze sídla Addamsových a tmavé kouty působí povědomě. I když to není úplná kopie starších počinů z univerza této makabrózní rodiny, vliv je zřetelný.

Je vidět, že kostýmové oddělení si tentokrát více pohrálo s oblečením hlavních postav. Morticia i Wednesday nosí outfity, které jsou aktualizovanou verzí kousků, jaké předváděly Anjelica Huston a Christina Ricci. Oproti předchozí sérii nedošlo k žádné dramatické změně stylu a v případě Wednesday se stále používá make-up s modrým „mrtvolně působícím“ nádechem. Letos je však nechtěně populární a v centru pozornosti, přičemž se tato změna odráží i ve vzhledu. Klíčová je subtilnost, ale kostým se více přizpůsobil detektivní zápletce, a tak Wednesday všude nosí sherlockovský kabát. Morticia má naopak outfit na každou příležitost a jelikož Catherine Zeta-Jones dostala více prostoru, vnesla do postavy grácii, okázalost i znepokojivou auru. Jinými slovy charakteristiky, které navenek i uvnitř vytvořily její předchůdkyně.

Strýc Fester jen tak mimochodem pronáší repliky evokující jeho filmové hlášky a i Věc dostala několik vlastních odkazů. Moment, kdy se cítí zneužívaná a nedoceněná rodinou Addamsových, kteří navíc zapomněli na její narozeniny, sahá až k seriálům The Addams Family (1964) a méně kvalitnímu počinu The New Addams Family (1998). Oba tituly obsahují epizodu „Thing is Missing“, kde se Věc rozhodne rodinu na čas opustit, protože je zanedbávána a chce zjistit, zda na ní Addamsovým skutečně záleží. Podobnou depresivní chvilku si zažije Věc i zde, ale zdá se, že spíše než Morticia a Gomez se o její melancholii zajímá empatická Enid.

Všichni, kdo jsme vyrostli na kouzelných komediích Barryho Sonnenfelda, si vybavíme nezapomenutelnou vedlejší dějovou linku z filmu Addams Family Values, ve které jsou Wednesday a Pugsley posláni do letního tábora. Zatímco filmová zápletka využívá jejich společenské outsiderství, zesměšňované ostatními dětmi, k ostré společenské kritice, Wednesday zde spíše apeluje na pocit sounáležitosti a soudržnosti. Filmová Wednesday předstírá, že zapadá, jen aby v nejméně očekávaném momentu rozpoutala chaos a smetla úsměv z tváří těch, kteří prosazují problematické ideologie. Seriálová verze má vlastní detektivní cíl a zapojí se do aktivit, aby mohla dál sledovat svou agendu. Odkaz je však zcela zjevný.

Příběhy outsiderů – těch, kteří stojí stranou „normálního“ světa, ale vidí ho jasněji než ti, co jsou v něm po uši ponořeni – nás odjakživa lákaly. Wednesday je cynická, ale ne bezcitná. Její černý humor a odměřená tvář jsou jako maska, pod kterou se skrývá horečnatá zvědavost a neochvějný smysl pro spravedlnost. Neochota „stát se lepší“ podle pravidel ostatních nás, zdá se, stále baví, a díky své jinakosti je celá rodina skvělým plátnem, na které lze malovat fantastické příběhy se špetkou zvrácenosti. V rámci prvních dojmů mohu za sebe zatím říct, že pokud se vám líbila první řada, dostanete více téhož. Mám však pocit, že když se milostný trojúhelník přesunul z Wednesday na Enid, děj drží pohromadě jaksi lépe, ale na vyvrcholení si musíme počkat.