Kabinet kuriozit rodiny Addamsových, plný morbidních, ale fascinujících exponátů, se po dlouhém čekání znovu otevřel. Máme za sebou vyvrcholení druhé série seriálu Wednesday a zdá se, že před námi leží další temné záhady i dobrodružství. Jenže udrželo si pokračování kvality první sezóny a stojí za pozornost?

Nový rok na akademii Nevermore odhaluje, že tentokrát už nepůjde jen o internátní intriky či pubertální dramata. Příběh rozšiřuje horizonty. Je nejen temnější a rozsáhlejší, ale zejména více propojený s rodinným dědictvím Addamsových. Škola přestává být mikrosvětem teenagerského outsiderství a stává se uzlem v širší síti nadpřirozené politiky. To s sebou přináší nové vrstvy – od otázky loajality k rodině, přes přátelství až po kolektivní identitu outsiderů.

Zatímco v první sérii byla cynická, sarkastická a izolovaná Wednesday vyvrhelem mezi vyvrhely, nyní se stala jakousi „celebritou“ nebo spíše symbolem, který skýtá různá očekávání okolí. Pod tlakem být něčím víc, než si sama přeje, se navíc musí vypořádat se zacelením vnitřní trhliny, kterou si sama nechce připustit. Způsobuje to však, že naše hrdinka dočasně ztratí své psychotronické schopnosti, a to v ten nejnevhodnější moment. Život nejlepší přítelkyně a sympatické vlkodlačice Enid (Emma Myers) je totiž v ohrožení, ale situace se, jak jinak, ještě více zkomplikuje.

Producenti Alfred Gough a Miles Millar ve spolupráci s legendárním Timem Burtonem už od začátku avizovali, že nové díly se budou soustředit hlavně na zápletky kolem samotných Addamsových. Morticia (Catherine Zeta Jones), Gómez (Luis Guzmán) a Pugsley (Isaac Ordonez) dostanou mnohem více prostoru a seznámíme se také s babičkou Hester (Joanna Lumley). Líbí se mi, že tvůrci mají odvahu dotknout se ikonografie kolem rodiny a ne ji jen citovat. Epizody jsou jednak protkány referencemi a poctami na všemožné iterace Addamsových, ale také se výrazně rozšiřuje příběh Věci, babičky Hester, Gómezovy a Morticiiny minulosti, dokonce dostaneme malou ochutnávku budoucích záhad kolem tety Ophélie. Tento přístup je vždy riskantní, protože Addamsovi jsou dnes kultovní značka a každý detail má téměř posvátný status. Druhá série však přestala s rodinou zacházet jako s muzejními exponáty. Díky tomu addamsovský „lore“ už není jen nostalgická kulisa, ale živý, utvářející se mýtus, který se může dál rozvíjet. To mě upřímně těší, protože jsem první sérii nazvala gotickým Harrym Potterem a bála jsem se, že pokračování sklouzne do sentimentálního fanservisu. Seriál s estetickými detaily a easter eggy zkrátka nepracuje jako s trofejemi ve vitríně, ale jde o skutečnou reinterpretaci, kterou je vzrušující sledovat. Navíc je to na rozdíl od „teen rom-com“ melodramatu z první série funkční upgrade.

Jedním z hlavních tahounů je však mezigenerační spor mezi Wednesday, Morticií a Hester, který pramení z obecného tajnůstkářství. Zde však musím říct, že scénáristé dost šustí papírem a tento konflikt je jednoduše umělý. Zápletka stojí na narativu, že každá z postav má ve skříni své kostlivce (možná doslova) a panuje vzájemné neporozumění, které je individuálně vnímáno jako zrada. Na stole je otázka dědictví, viny a nepřiznané touhy po uznání či lásce. To je zajímavá premisa, problém ale je, že spor není veden skrze autentické jednání postav, ale zatajování informací. Jinak řečeno: kdyby si všechny tři sedly a promluvily si, zápletka by se rozsypala.

Přečtěte si také: Věc Addamsovy rodiny: Čí je to ruka a kde je zbytek?

Morticia i Hester jsou vykresleny jako inteligentní, zkušené ženy. Pokud ale opakovaně bez logického a uvěřitelného vysvětlení zatajují klíčová fakta, nepůsobí jako moudré matky, ale jako mechanismy děje ve službách scénáře. Wednesday je zase od začátku vykreslena jako tvrdohlavá, dokonce poměrně arogantní osoba, která je přesvědčená, že se vším si poradí bez pomoci. Právě tato zásadní charakterová vada ji činí pozoruhodnou, ale už v první sérii dostala lekci o spolupráci a důvěře. Tentokrát má nového duchovního průvodce v podobě ředitelky Larissy Weems (Gwendoline Christie), která na její destruktivní chování opakovaně upozorňuje. Wednesday se přesto znovu snaží jednat na vlastní pěst, i tehdy, když to podle mě nedává smysl. Zatajuje podstatné skutečnosti před přáteli a drama se tak neopírá o charakter, hodnoty nebo nezbytnost situace. Je vynuceno tím, že postavy nejednají autenticky, ale tak, aby se konflikt rozvinul. Klasické klišé „tajemství pro tajemství“.

Na druhé straně je emocionálním motorem sesterské jádro Enid a Wednesday, přičemž zatímco dříve byla jejich dynamika komická, nyní se posouvá do hlubší, intimnější a dokonce tragické roviny. Navíc chemie hereckého ansámblu je výborná a velký dojem dělají i vedlejší postavy jako ředitel Dort v podání Stevea Buscemiho, Evie Templeton jako Agnes nebo Billie Piper ztvárňující Isadoru Capri. Musím však říct, že tolik diskutované cameo Lady Gaga je totálně promarněný potenciál a talentovaná zpěvačka se objeví jen na pár minut. Jenna Ortega je stále pilířem a srdcem seriálu, přičemž její suchý humor, načasování i mikrovýrazy podrží i slabší pasáže. Její výkon je téměř dramaturgickým tmelem, protože jsem měla pocit, že jakmile se kamera přesune jinam, vnitřní soudržnost děje se trochu rozbije.

Místy se mi zdálo, že ačkoli jsou vedlejší zápletky slibné, je jich až příliš mnoho a nastává diagnóza přeplněné struktury. Jako by se seriál nedokázal rozhodnout, zda chce být coming-of-age dramatem, rodinnou groteskou nebo teenagerskou detektivkou.

Vizuálně se série opírá o burtonovskou poetiku, kterou si osvojila už od začátku. Gotický kolorit, groteskní přehánění, suchý černý humor a občas až infantilní, morbidní detaily – to je svět, kde Addamsovi fungují nejlépe. Tvůrci konečně přestali tlačit Wednesday do milostného rámce a nechali ji řešit konflikty v rodině a komunitě. Výsledkem je intimnější, ale i temnější série, která konečně naplno využívá potenciál Addamsových.

Pokud vás bavila první série, nebudete zklamáni, ale pokud vám nebyla po chuti, pokračování váš názor nezmění. Z hlediska kritizovaných digitálních efektů nečekejte žádný velký rozdíl, ale mně to ve výsledku ani nevadí. Na vzhled Hyda jsem si vlastně zvykla a pozornost dost rozptýlil Burtonův okouzlující a hypnotický rukopis.