5 typů mužských postav v popkultuře

Postavy, které běžně vídáme ve filmech, seriálech, hudebních videoklipech, komiksech a knihách, jsou sice fiktivní a často hyperbolizované, ale přesto hodně vypovídají o naší kultuře a době. V minulé části mé minisérie o stereotypech v popkultuře jsem zpracovala 6 typů ženských postav, které jsou časté, inspirativní, ale někdy také dost problematické. Ovšem dost už bylo ženských keců, protože teď si posvítíme na muže. 

Začneme pěkně zostra. A to tropem starým jako vyprávění samotné. Inkubus neboli mužský démon se objevuje už v starověké mytologii. Jde o stvoření, které se stýká se spícími ženami, aby jim ukradlo životní sílu. Antičtí Řekové si zase do čela svého panteonu postavili Dia, který se vášnivě vrhal na vše, co mělo puls, od bohyň až po obyčejné smrtelníky. A aby si to trochu okořenil, ne vždy měl při tomto aktu lidskou podobu. Praví záletníci však přišli až v 17. století s fiktivními literárními postavami Lotharia a Dona Juana. Trop nenapravitelného sukničkáře je také dědictvím skutečného muže jménem Giacomo Casanova - benátského diplomata, intrikána, špiona a milovníka žen. 

Postava označovaná jako "Ladies Man", tedy muž, který často střídá partnerky, je obvykle velmi pohledný, okouzlující a charismatický. Rovněž bývá extrémně fyzický a zaměřený především na sex. Definuje ho důvtip a sebevědomí, které je podpořeno praxí i zkušenostmi, pokud jde o ženské potěšení. Jakkoli však dokáže být neodolatelný, je také nepolapitelný. Mezi jeho životní priority patří neúnavné pronásledování žen v množném čísle. Zpočátku se tedy skutečně démonizoval jako jakýsi nadpřirozeně přitažlivý ďábel, který reprezentuje mužskou zkaženost. Byl spojován s cizoložstvím, rouhačstvím a urážkou slušnosti.

Když však striktní společenské mravy polevily, dostal se do pozice romantického protagonisty. Raný Hollywood si přisvojil záletníka jako šviháckého, vášnivého a ušlechtilého darebáka, který je sice v romantických vztazích nestálý, ale tajně touží po lásce, má paradoxně smysl pro čest a na konci dne je hrdinou.

Pod tímto stereotypem si zpravidla představujeme jakéhosi alfa muže - atletického, atraktivního a nezřídka bohatého. Jeho ztělesněním se v šedesátých letech stal právě James Bond jako stylový, suverénní a smrtící frajer - ten, který žije svobodný život, o jakém ostatní muži jen sní. Důvody, proč muže i ženy taková představa fascinuje, spočívají v prvotní, téměř pudové formě přitažlivosti. Jde jednoduše o moc, dominanci, fyzickou sílu, odvahu, hrdost nebo sociální status. 

Jenže uprostřed sexuální revoluce a druhé vlny feminismu se začaly odhalovat i její temnější stránky. Tvůrci začali uvažovat o osamělosti této postavy, prázdnotě jeho života a neschopnosti navázat smysluplné spojení s jiným člověkem. Ženy najednou viděly zoufalou snahu dostat někoho do postele jako něco, co je spíše slizké než sexy. Zvlášť když se pomalu odhalovaly záletníkovy nacvičené triky, v nichž nebyla žádná nadpozemská magie, ale elaborovaná, cílená strategie. Pick-up artisté se na plátně stali terčem posměchu a fungovali hlavně jako parodie. Jejich životy nám připadaly směšné nebo politováníhodné a smutné. Avšak pozor, svůdník si zachoval i prvek nebezpečí - jeho "láska" je totiž zraňující a bolestivá. Stále se tedy objevoval i vypočítavý, chladný sexuální spekulant, který svádí ženy z čiré arogance nebo zlovůle. Pohrává si s křehkými city jiného člověka, protože je to pro něj zábavná hra. 

A pak je tu patologický potěšitel žen. Popkultura se začala hlouběji zabývat psychologizací mužů posedlých vítězstvím na poli sexuálních vztahů. Takový motiv byl v různých titulech rozebrán jako zástěrka pro citovou nezralost nebo misogynii, která má kořeny v traumatu, minulém zklamání nebo poškozeném mentálním zdraví. Fixace na ženy byla demaskována jako snaha zaplnit vnitřní mezeru povrchním tělesným prožitkem. Za promiskuitou se tak může skrývat strach být zranitelný, upřímně se někomu otevřít a riskovat zlomené srdce. Daná postava pak nikdy nedosáhne životního naplnění a spokojenosti, protože řešení problému, který má sama se sebou, hledá u jiných lidí. Cesta vykoupení vede jedině skrze odvahu čelit vlastní temnotě a naučit se milovat především sám sebe, místo "potěšování" zástupu žen. Koneckonců společnost se v posledních letech radikálně změnila. Klade důraz na potřebu přestat omlouvat bezohledné chování a vydávat ho za romantické, případně dokonce žádoucí. Záletník nikdy nevyjde z módy, ale alespoň máme nyní střízlivější pohled na tuto postavu. 

Vysněný chlapec neboli Manic Pixie Dream Boy je trochu paradoxní hrdina. Svým mladickým šarmem a nevinností dokáže povznášet, ale zároveň díky hloubavosti či jistému životnímu nadhledu působí téměř jako mudrc. Tento moderní Petr Pan nás vybízí k hledání našeho vnitřního dítěte a probouzí v nás něco, co v dospělosti obvykle potlačujeme. 

Je hravý, odvážný, svérázný, svobodomyslný a nekonvenční. Žije okamžikem, má rebelský postoj, bezstarostnou dobrodružnou povahu a smysl pro zábavu. Nabízí jedinečnou perspektivu, která nám má změnit pohled na život. Máme si uvědomit, že čas je limitovaný, a proto se nesmíme bát dělat bláznivé věci, riskovat nebo naslouchat svému srdci. Vysněný chlapec však disponuje jakýmsi hlubším vhledem do fungování světa a má jasno. Z tohoto důvodu v mnoha příbězích zastupuje rádce, životního kouče nebo mentora, který má v zásobě nadčasové rady, jak se vyrovnat se svazujícím tlakem dospělosti. Obvykle, ale ne výhradně ženskou hrdinku učí, že se nemusí nechat definovat okolnostmi, i když jsou nepříznivé nebo obtížné. 

Modří už vědí, že má také svou ženskou verzi Manic Pixie Dream Girl, která je poslední roky dost kritizovaná. Existuje totiž výhradně proto, aby naučila mužského hrdinu vnímat život jako nekonečné dobrodružství. Slouží především jeho potřebám, ale sama nemá žádné cíle ani motivace a navzdory své originalitě se vždy stává jen jakousi kouzelnou berličkou v příběhu někoho jiného. Manic Pixie Dream Boy může také zastupovat zjednodušenou představu dokonalého muže, který je laskavý, vnímavý a vždy ochotný přizpůsobit se své partnerce. Bez výhrad se začlení do jejího života, nic nežádá nazpět, a dokonce obětuje své vlastní touhy ve prospěch jejích snů. Na druhou stranu ale také reprezentuje to, čím mužům v popkultuře často není dovoleno být. Disponuje vysokou emoční inteligencí a podporuje ženskou nezávislost, ale necítí se být jejím úspěchem zastrašen. Je tedy velmi citlivý a empatický, ale tyto vlastnosti nejsou v protikladu s mužností. V tom spočívá síla a pevnost jeho ega. Na rozdíl od svého ženského protějšku není jen romantickou zápletkou pro někoho jiného, ale sám může být protagonistou resp. inspirovat celou řadu různých postav, od přátel a kolegů až po rodinu či zcela cizí lidi. 

Mnohdy působí téměř jako magický element, nadpřirozená bytost nebo výplod něčí fantazie, který v realitě nedokáže přežít. Především jde ale o dočasného hrdinu, protože má tendenci se na konci příběhu z různých důvodů vytratit. Zanechává po sobě jen cennou lekci o tom, jak krásné je být naživu. Umožňuje však ostatním postavám jít dál i bez něj. Optimistický přístup vysněného chlapce je tak velmi osvěžující, ale jeho nevinnost a naivita se dostávají do ostrého rozporu s okolím. Ukazuje se, že na plátně možná může být romantickým idealistickým agentem životní změny, ale tato filozofie ne vždy přežije pragmatismus reálného světa mimo kinosál. Místy je dokonce i trochu nebezpečná. Je třeba totiž udržet balanc mezi dětskou hravostí a střízlivým pohledem dospělého člověka. 

V antice se věřilo, že ideální muž má oboje - intelekt i maximum svého tělesného potenciálu. Tento ideál se nazýval kalokagathia neboli harmonie fyzické a duševní stránky člověka. Jelikož antické Řecko bylo kolébkou evropské civilizace, atletičnost pro nás byla dlouho známkou zdravé aktivní mysli. Popkulturní tróp hloupého sportovce je tedy relativně nový, protože začal kvést převážně ve filmech pro teenagery ze 70. a 80. let. Žánr zaměřený na problematiku dospívání totiž postavil jakousi středoškolskou hierarchii, v níž je hloupý sportovec králem džungle a přímým protikladem tzv. šprta/nerda. Vytvořila se falešná dichotomie, která ze školy udělala černobílé melodrama. Okamžitě nám tedy muselo být jasné, kdo má morální převahu a komu fandit. Vzhledem k tomu, že jsme ztratili ze zřetele ideál kalokagathie, hloupý sportovec nadále přetrvává, ale má určité nuance. 

Jeho život je však primárně definován sportem a orientace na tělo je stereotypně interpretována tak, že automaticky zanedbává mysl. Nízký intelekt je u něj zpravidla přehnaný až do extrému a původně se spojoval s agresivitou nebo sklony k šikaně. Přestože zůstává méně bystrým jedincem, postupně se z pouhé karikatury posunul na úroveň komplexnější postavy. Vyznačuje se sebevědomím, koordinovaností, konvenční atraktivitou a vůdčími kvalitami, ale přes to všechno má poměrně komplikovaný vztah ke své mužnosti. Neustále se snaží všem dokázat jakousi alfa nezávislost, ale kvůli své vázanosti na popularitu je často ovládán očekáváním okolí. Aby se udržel na špičce sociální pyramidy, musí ostatní držet dole, a kvůli této nejistotě šikanuje své okolí, ale sám je dost zranitelný.

Za jeho tvrdým zevnějškem se skrývají velmi reálné a vážné problémy, které jdou ruku v ruce se zdůrazňováním mačismu, ale také soutěživosti. Taková postava je neustále pod tlakem ze strany spolužáků, trenérů i rodičů. Zápletka kolem něj stojí na sportovních úspěších, a proto se soustředí výhradně na to, v čem je dobrý. To by samozřejmě nebyl problém, kdyby vše ostatní nešlo stranou. Daný hrdina je tak uvězněn s jedinou možností budoucnosti, a sice cestou profesionálního sportu, ale jedna nepovedená hra, zranění nebo špatné studijní výsledky mu tyto dveře navždy zavřou. Zůstává tak bezradný, ztracený nebo v depresi. Nakonec se nedokáže ubránit ani strachu, že střední škola bude vrcholem jeho života.  

Takový příběh nezřídka ukazuje, jak nezdravá soutěživost a mentalita " za každou cenu vyhrát" může být ve skutečnosti nebezpečná. Čím více soutěží, tím více potřebuje porážet konkurenci, aby měl ze sebe dobrý pocit, a konstantní tlak na vítězství ho udržuje v nekonečném koloběhu stresu. Požadavky excelovat jsou všudypřítomné a on prostě nevidí cestu, jak z toho ven. Mentalita plná agrese, bojovnosti a nedůvěry k ostatním si dokonce může přenést i do dospělosti, kdy vyhledává soupeření v naprosto každém aspektu života. Jistě, soutěživost je v určitých mezích potřebná a žádoucí, ale pokud někdo neustále vidí hrozbu v každém člověku, je to dost omezující. 

Trop hloupého sportovce musel dlouho bojovat o to, aby byl brán vážně a vymanil se ze škatulky klišé. Naše flexibilita v oblasti společenských nálepek se však vyvíjí a změnou prošla i definice moudrosti. Může zde být akademický zájem, ale také překvapivá emoční inteligence, oduševnělost, sebereflexe, sociální orientace a vnímavost. Hloupý sportovec už není jen arogantní agresor, ale občas i sympatický protagonista, který je přívětivě jednoduchý, ale ne agresivně tupý.

Nemusí lpět na popularitě a společenském statusu, nicméně pokud je oblíbený, neplyne to z šikany, ale z jeho šarmu nebo kamarádství. Bohužel i přesto stále podléháme stereotypům, které dělí muže na hloupé sportovce a nemotorné šprty. Novější tituly se přesto snaží vykreslit postavy atletů jako lidi s řadou různých schopností, kteří jsou si vědomi svého vlivu a využívají ho ve prospěch společenského blaha. 

Surový talent a jedinečný intelekt. Narativ osamělého génia je mimořádně oblíbený mýtus, protože žijeme ve společnosti, v níž je nereálné, aby jediný člověk byl schopen tak obrovských změn. Osamělý génius reprezentuje touhu individuálně vyniknout pomocí zázračné mysli jednotlivce, a nikoliv tvrdou a nudnou prací celého týmu. Genialita je novodobá superschopnost, která je dána od přírody, a málokdy vidíme takové postavy studovat nebo se připravovat. Pozorovat génia rozplétat různé hádanky, řešit složité problémy nebo odhalovat pravdu je stejně vzrušující jako sledovat superhrdinu, který poráží padoucha. Nastupuje na scénu v poslední chvíli a zachrání situaci tím, že předvede téměř neuvěřitelnou mentální atletiku. Charakterizují ho nevšední dedukční schopnosti, pohotová paměť na detaily, ostrý řečnický projev a bleskurychlé uvažování, kterému se my ostatní smrtelníci nemůžeme rovnat. 

Toto vše je ovšem podtrženo jeho antisociálním chováním a vzniká dojem, že velkolepá mysl přichází v balení s necitelností. Postavy géniů jsou tak nejen osamělé a izolované, ale také arogantní či bezohledné. Jejich misantropie je důsledkem zmařených očekávání, ztráty víry v lidstvo a společnost jako celek. Bývají to outsideři, kteří trpí nedostatkem respektu k sociálním normám. Paradoxně i tuto jejich stránku považujeme v jistém smyslu za atraktivní. Obdivujeme totiž odvahu otevřeně říkat věci, které si my ostatní myslíme, ale neodvažujeme se je vyslovit nahlas. V jejich příběhu jsou tito brilantní muži definováni reakcemi postav, které je obklopují. Všichni jsou totiž odkázáni na géniovu autoritu, přičemž okolí mu automaticky nabízí ohromnou emocionální podporu, přestože nedostává nazpátek vůbec nic, kromě možnosti být v jeho blízkosti. Všechny projevy společenského odcizení či neporozumění se vysvětlují tím, že obyčejní lidé prostě nechápou někoho, kdo je skutečně výjimečný. 

Trop podporuje dojem, že genialita je nutně spojena se ztrátou příčetnosti, psychózou, šílenstvím nebo sebedestruktivním chováním. 

Géniové mají sklony k posedlosti, závislosti, ztrátě zábran a neschopnosti filtrovat svůj projev. Za výjimečnost tak platí obrovskou daň v osobním životě. Jejich napojení na technologii a vědu přesahuje rámec inteligence, jelikož v nich často vidíme chladné kyborgy. Cynicky se zbavují dat, která zabírají místo, jako jsou emoce a sociální vztahy. Jakkoli se však snaží působit "nelidsky", v hloubi duše zoufale touží po smysluplném spojení. Ve skutečnosti jim na jejich bezprostředním okolí záleží, dokonce jsou na něm závislí. Podobně jako trop záletníka má i osamělý génius strach ze samoty i pocitu zranitelnosti. Svou bolest se však snaží umlčet, zamaskovat nebo vyplnit prací.  

V mnoha případech ho zápletka vede k tomu, aby projevil soucit a navázal hlubší vztah s jinou lidskou bytostí. Musí tedy pochopit, že když člověk stojí nad všemi ostatními, nikdo se mu nemůže přiblížit. Být na výši, ale zcela sám a odtržený od reality je nakonec velmi nebezpečná premisa existence. 

V historii kinematografie se LGBT postavy vyskytují minimálně a to převážně jako vedlejší hrdinové. Po většinu existence tohoto média jim vlastně nebylo umožněno na plátně vůbec existovat. Nicméně se do popředí dostal jeden tróp, který žije dodnes, a sice nejlepší kamarád gay. Tato postava zpravidla vystupuje jako jakýsi "přívěsek" hetero protagonistky a sáma neprochází velkým charakterovým vývojem. Odpovídá gay stereotypům, a proto jde často o zženštilého muže se zájmem o typicky holčičí témata, koktejly nebo módu. Bývá vtipný, hlasitý a sarkastický, ale také uštěpačný nebo zlomyslný. 

Z dnešního pohledu se jedná o staromódní trop, který má řadu problematických a dokonce přímo urážlivých aspektů. Pravdou však je, že byl po každé produktem jiné doby a vlastně představuje takříkajíc milník na cestě reprezentace LGBT komunity v popkultuře. Hollywood totiž jeho prostřednictvím alespoň uznal, že homosexuálové existují, a původně se považoval za součást pozitivního vývoje. 

Stal se potomkem jednoho z nejstarších filmových tropů, jemuž se říká The Sissy - ve významu " slečinka" neboli přehnaně citlivý, senzitivní muž se zájmem o "ženské" věci. Poněkud hanlivěji se o něm mluví jako o slabochovi, zbabělci nebo příliš "měkkém" muži. Nicméně tento tróp dovoloval scenáristům v relativně raných fázích hollywoodské produkce včlenit do děje queer postavu, aniž by museli být explicitní. The Sissy byl široce kritizován, protože se proslavil v době Velké hospodářské krize, kdy se představa muže jako živitele rodiny hroutila. Vedle něj tak mohl být každý chlap mužnější, protože okupoval jakýsi prostor mezi pohlavími. Zpočátku fungoval jako komediální odlehčení, ale později se začal více démonizovat a posouvat do role padoucha. 

Dalo by se říci, že The Sissy a postava nejlepšího přítele gaye mají mnoho společného. Oba se objevují spíše jako humorný prvek vyprávění, ale také jako opozice k tradiční představě o mužnosti. Mezi jejich podobné rysy patří okázalost, sklon k expresivní gestikulaci, upravenost, pěstěný vzhled a zájem o správné oblékání. Gay BF však již nemusí svou sexualitu skrývat, zatímco u postav The Sissy je homosexuální orientace pouze jemně naznačena a velmi implicitní. 

Nejvýraznější kritika současnosti směřuje k tomu, že postavy přátel gayů jsou jakýmsi výplodem blahosklonné hetero fantazie. Stávají se doplňkem emancipované mladé ženy, jistým znakem sociálního statusu, a tedy obětí dehumanizace. Toto uchopení totiž tlačí gay postavy do předepsané role, kterou musí zaujmout, aby byli hetero lidmi přijati. Toto nejlépe ilustruje opakující se zápletka, v níž se žena do svého homosexuálního kamaráda zamiluje. Zde je paradoxně daná postava gaye vyobrazena jako hrdinčin ideální partner - inteligentní, kultivovaný, vtipný, citlivý a chápavý, ale hlavně nedostupný. Přirozená chemie mezi nimi nám přesto nabízí fandit jejich vztahu a doufat, že přeroste v romantický zájem. Homosexualitu příběh rámuje jako překážku a naší první reakcí je posléze zklamání. Když si i sama hrdinka nakonec uvědomí, že k lásce nedojde, gay kamarád se z centra její pozornosti přesune do kategorie "přívěsku". Jeho význam je osekán na to, co může on udělat nebo znamenat pro ni. Vlastní motivace, cíle nebo pocity této postavy nejsou nijak rozvedeny. Homosexualita se dokonce používá pouze jako nástroj k posunutí zápletky, kdy hetero muž předstírá, že je gay kamarád, aby se sblížil se ženou, která ho přitahuje. 

Tvůrci si nyní začínají uvědomovat, v čem spočívá problém, a příběhy stále více tíhnou k rovnocennějšímu přátelství a vzájemnému porozumění bez hierarchie moci, která staví do středu pouze hetero protagonistu. 

Postava nejlepšího přítele gaye se stává komplexnějším hrdinou v propracovanější zápletce, která mu dává více prostoru a důstojnosti. Bohužel i tak se jedná o limitující tróp, který redukuje zkušenost gayů na jednu specifickou věc - je to tokenová postava - jeho hodnota až na pár výjimek stále končí u užitečnosti pro hlavního hrdinu. 

Nakonec mi tedy nezbývá než připomenout, že charakterové tropy vždy fungují v rámci daného fiktivního příběhu a vznikly pro jeho potřeby. 

Na to bychom neměli zapomínat, protože existují především proto, aby jsme se jako diváci mohli lépe zorientovat, určit žánr nebo nastavit svá očekávání. Mnohé z nich mohou být opravdu problematické, ale jiné jsou základním kamenem dobrého vyprávění. Je přirozené, že se vyvíjejí, aktualizují, vznikají nebo zanikají. Skutečně nás mohou negativně poznamenat pouze tehdy, když ztratíme ze zřetele hranice mezi fikcí a realitou.