Wonka: Slaďoučká a (doslova) povznášející pralinka magického realismu

V první řadě je jednoznačně dobře, že kouzelný a opravdu pořádně sladký film o Willym Wonkovi připadl do rukou právě režisérovi Paulu Kingovi. Tomu totiž vděčíme nejenom za oba dva díly povedené rodinné komedie Paddington, ale také za vynikající a v našich končinách poněkud nepovšimnutý seriál Mighty Boosh. A kdo je obeznámen s oběma tituly, tak si možná všimne, že Wonka si od každého něco vzal. Máme zde příjemnou a milou žoviálnost pro celou rodinu z Paddingtona, kterou doplňuje pitoreskní a ulítlý duch z Mighty Boosh. Výsledkem je tak sice předvídatelná a ne příliš jedinečná podívaná, která se ale zároveň ničím větším ani být nesnaží. A to, co dělá, jí jde zatraceně skvěle.

Sledujeme tak osudy Willyho Wonky, mladého, naivního a velice přátelského výrobce čokolády, který je jednou z ústředních postav slavné dětské knihy Karlík a továrna na čokoládu od Roalda Dahla. Snímek se však odehrává v období, kdy jméno Willy Wonka ve světě cukrovinek ještě nic neznamenalo. Už tehdy je ale z Willyho geniální výrobce té nejúžasnější čokolády na světě, přičemž některé z nich mají dokonce kouzelné vlastnosti. Svými výrobky tak začne obyvatele města rychle ohromovat, ale tak jednoduché to samozřejmě nebude. V první řadě ho pořádně převezou zlovolní domovníci v podání Toma Davise a skvělé Olivie Coleman, u kterých po podpisu pěkně nefér nájemní smlouvy upadne do otroctví. V druhé řadě mu také kšeft s cukrovím znemožní místní „čokoládový kartel“, který žádného jiného obchodníka s pamlsky nebude tolerovat.

Ano, je to zase takový menší kopanec do zlých a zazobaných kapitalistů, kteří na chudé hledí s opovržením, a vlastně bych se vám ani nedivil, kdybyste už takových motivů byli v dnešní kinematografii přejedení. Ale zrovna pro účely takového druhu filmu to vlastně dobře funguje.

Výkon Timothéeho Chalameta, který mladého Wonku ztvárnil, se dá rozhodně chválit, ale já ho oceňuji obzvlášť z jednoho určitého důvodu. Ten Wonka má svou vlastní identitu. Nesnaží se napodobovat ani Gena Wildera z milované klasiky Pan Wonka a jeho čokoládovna, ani Johnnyho Deppa z Burtonovy poněkud rozporuplně přijímané verze. Člověk tak má pocit, že se skutečně dívá na zcela jinou inkarnaci slavného výrobce čokolády, která se od Dahlovi knižní verze v lecčem liší, ale zároveň mu nepřijde, že jde o nějakou úplně jinou postavou. Chalametův Wonka je tak po všech směrech sympatický hrdina, kterému divák skutečně věří jeho vyloženě až posedlou vášeň pro čokoládu. Skvěle ale fungují i další postavy, obzvlášť jsem si oblíbil Hugha Granta v roli gentlemanského Umpa-lumpy, který sice nemá ve filmu zas až tolik prostoru, ale jeho úloha je zásadní. Navíc se ani nechová jako nějaký výstřední uvřískaný skřet, místo toho se chová jako… no… jako Hugh Grant. A to by na vysvětlení mělo bohatě stačit.

Snímek si téměř po celou dobu udržuje velice dobré tempo, přičemž si i krásně hraje s magickým realismem, jenž se možná může některým divákům zdát krapet mimo mísu, ale onen energický styl vyprávění ho vlastně skvěle doplňoval. Jako příklad můžeme zmínit čokoládu, po jejímž snědení se najednou začnete vznášet (lepší než Redbull, fakt), případně vám začnou hodně rychle růst vlasy a vousy, které navíc změní barvu, což je takové milé pomrknutí po knižní předloze. Ano, je to jako něco z kouzelných pamlsků Freda a George z Harryho Pottera, co si budeme povídat. Když k tomu připočteme ještě skvělou výpravu a půvabné vizuální zpracování, Wonka je vyloženou slastí nejenom pro jazýček, ale i pro oko.

Významnou součástí celého filmu jsou samozřejmě také muzikálová čísla, kterých je poměrně dost. A i přestože valná většina z nich byla velice podmanivá a s hezkou choreografií, nemohu vyloženě říct, že by se mi některé z nich dostalo pod kůži. Bohužel to samé (a to říkám s velmi těžkým srdcem) platí i pro humor. Ne snad, že by byl film trapný, ale fóry na diváka střílí až s příliš rychlou kadencí a častokrát se zkrátka netrefí do černého. V kině jsem se tak jen párkrát pousmál, ale nemohu říct, že bych se někde vyloženě popadal za břicho. Ale díky té hrozně milé a „feel-good“ atmosféře, která z filmu vyloženě sálá, to tvůrcům milerád odpustím. Možná si ale mohli sami odpustit onen z mého pohledu krapet přehnaný patos ke konci filmu. Já vím, že to lidi mají většinou rádi, ale tahle přílišná sentimentalita mi osobně nikdy moc nevoněla. 

Vlastně bych se vůbec nedivil, kdyby se z Wonky jednoho dne stala milovaná vánoční klasika. Potenciál na to jednoznačně má. Do kina na to můžete jít v podstatě s kýmkoliv. S kamarády, rodiči, klidně i prarodiči, na rande je to také velice dobré. A samozřejmě i s dětmi. Akorát asi počítejte s tím, že po zhlédnutí vás budou chtít zatáhnout do nejbližší cukrárny, ze které neodejdou do té doby, dokud nenajdou čokoládu, po jejímž snědení začnou létat. Výsledkem je tak opravdu velice milá a… nerad to slovo u filmů používám, ale tady mi to prostě nedá… ROZKOŠNÁ podívaná s vlastní duší, která sice asi neohromí, ale i tak vám se vší pravděpodobností vykouzlí úsměv na tváři.

Jedná se o velice milé překvapení, kterému s velkou radostí dávám za redakci Nerdfixu silných 8 bodů z 10.