Velký vlastenecký výlet: Proč vás tenhle film nenechá spát?

Napsat tuto recenzi bylo velmi obtížné. Zúčastnil jsem se totiž novinářské projekce filmu Velký vlastenecký výlet dva týdny předtím, než byl uveden do kin. Od té doby to ve mně kvasilo. Film již byl uveden do kin, ale stále jsem měl potíže napsat text, který by plně vyjádřil mé pocity z jeho shlédnutí. A skutečnost, že promítání se konalo ve stejný den jako Bláznivá střela, mi také nepomohla. Nevadí, přesto to zkusím.

Režisér Robin Kvapil se rozhodl najít lidi, kteří obecně podporují Rusko a Putina, nebo alespoň zpochybňují události odehrávající se na Ukrajině. Mám tím na mysli válku, pro případ, že by to někomu nebylo jasné. Zpočátku si myslel, že alespoň někteří z nich po návratu změní názor. Ne proto, že by jim to někdo řekl, ale kvůli tomu, co tam uvidí. Robin Kvapil se v tomto ohledu pravděpodobně trochu ukvapil. Výsledkem je nicméně emocionálně nabitý, hluboce depresivní, ale mimořádně silný film.

Film začíná historickými záběry z roku 1968, kdy sovětské tanky vjely do českých a slovenských měst a začaly nás přátelsky osvobozovat, což jim z nějakého důvodu trvalo až do roku 1989. Zde režisér přímo přiznává svůj názor, a možná proto kritici na opačné straně spektra film označují za propagandu. Osobně si myslím, že film by bez tohoto úvodu fungoval lépe, ale chápu, proč tam je.

Tři protagonisté, kteří se do filmu přihlásili, pocházejí z opačných stran názorového spektra. Buď nevěří tomu, co se děje na Ukrajině, nebo věří především ruskému výkladu událostí, ale co je spojuje nejvíce, je jejich jasná nedůvěra, možná dokonce nenávist, vůči Evropské unii a vlastně i současné vládě. Třeba fráze Green Deal se objevovala častěji, než jsem očekával.

Spolu s psychiatrem a psychoterapeutem Petrem Pöthem, kriminologem a politickým analytikem Petrem Pojmanem a překladatelkou, která dlouhodobě působí na Ukrajině a jejíž jméno jsem, přiznám se, zapomněl, se tato expedice vydala na Ukrajinu. Tři „hrdinové“ dostali také osobní kamery, s nimiž mohli natáčet cokoli, včetně svých vlastních komentářů a názorů, bez zásahu produkčního týmu.

Sledování filmu bylo proto náročné. Alespoň pro mě. Často jsem si musel připomínat, že jsem v kině a že nemá smysl někoho na plátně okřikovat. A o to víc jsem obdivoval režiséra a štáb, že to nikdy neudělali, i když během tiskové konference přiznali, že k tomu někdy měli blízko. Není tam žádný moment jako v dokumentu Život podle Daliborka, kde režisér na konci vstoupí do filmu a tím celé dílo uzavře. Zároveň však režisér mluví přímo s aktéry. A nejen on, ale také Pojman, Pöthe a zmíněná překladatelka. Téměř vždy však jde o kladení otázek, zjišťování, jak to vše vnímají, jak si to vysvětlují. Tedy až do chvíle, kdy překladatelka na konci trochu ztratí nervy a začne se s aktéry hádat.

Mnoho recenzí a článků analyzovalo téma filmu a jeho morální a filozofické implikace. Já to dělat nebudu, protože nakonec je to na každém divákovi. Právě u tohoto typu filmu si musíte vytvořit názor sami. Podle mého názoru však není toto nejsilnější stránkou filmu, i když se tím zabývá. Pro mě je Velký vlastenecký výlet především velmi silným a výjimečně autentickým dokumentem o událostech na Ukrajině. Dosáhl toho, čeho žádný jiný film nedosáhl. Ukazuje Ukrajinu v konfrontaci s protichůdnými názory.

Tím, že tři aktéři dostali naprostou svobodu klást lidem, kteří přišli o své rodiny, děti, vnoučata, rodiče nebo domovy, otázky, které by si nikdo s trochou empatie netroufl položit, jsme získali mimořádně autentický a bolestivý obraz reality, která je zkreslena i v těch nejlepších dokumentárních filmech. Na rozdíl od Klusákových dokumentů se film nesnaží své herce zesměšňovat ani nijak zneuctívat. Prostě je nechává chovat se přirozeně a zároveň je využívá jako nástroj k ukázání příběhů, které bychom jinak možná nikdy neviděli. 

Na ČSFD jsem četl komentář od uživatele, který napsal, že neví, pro koho je film určený. Protože dezoláty, jak si aktéři sami v jednu chvíli říkají, nepřesvědčí, a ti na druhé straně spektra se přesvědčovat nemusí. A to je moje odpověď. Velký vlastenecký výlet je film, který musíte vidět. Ne proto, abyste zjistili, co možná už víte, pokud jste méně optimističtí než režisér. Ale právě proto, abyste viděli, jak špatné to může být. Kam může vést nečinnost a letargie. A co nás může čekat, pokud nebudeme opatrní.