Válka policajtů - Slovenský Temný případ?

Revoluce obvykle slibují lidem lepší časy. A nebylo tomu jinak ani po listopadu 89 na Slovensku. Tato divoká devadesátá léta mimo jiné poskytují spoustu materiálu pro dramatické, zamotané, tragické i dost krvavé příběhy. Tenkrát na Východě, kdy policisté byli tak trochu kovbojové na hraně zákona a vždy jednou nohou v průšvihu, přičemž gangsteři se zaštiťovali představiteli státu, se slibovaný ráj na zemi nekonal. A právě zde se odehrává děj filmu Válka policajtů.

Režisér Rudolf Biermann se chopil dalšího knižního titulu investigativního novináře, komentátora a publicisty Arpáda Soltésze. Po Svini se tak na filmové plátno dostala i jeho kniha Hnev s podtitulem Vtedy na východe. Hlavním hrdinou, lépe řečeno antihrdinou, se stává kapitán Miky Miko (Alexander Bárta), jehož morální kompas není zcela zmagnetizován politickou mašinérií mečiarismu, ale dobře ví, že v zločinecké realitě se čistý idealismus příliš nevyplácí. To, co nazývá "lidským přístupem", tak často představuje cynické zneužití moci v duchu otřepaného hesla "účel světí prostředky". Kdybyste však nevěděli, fiktivní kapitán Miko žije ve skutečných vzpomínkách na dobu, kdy tajné služby tahaly za nitky ve prospěch vysokých politických funkcionářů a figurky pro tuto hru ochotně poskytoval právě organizovaný zločin.

Miko se tak sice snaží dosáhnout spravedlnosti, ale na minovém poli korupce našlapuje opatrně a lstivě. Neštítí se používat gangsterské metody, což není po chuti jeho novému parťákovi, tedy poručíku Igoru Molnárovi (Juraj Loj). "Moly" totiž nežije ve světě šedé morálky jako jeho zkušenější kolega a ke své práci přistupuje svědomitě, ale v daných podmínkách vlastně trochu naivně. Jde tedy o klasický recept na temné kriminální drama, kde se hodnotové a názorové světy dvou mužů v uniformě srazí ve víru nebezpečných událostí. V příběhu však není vítězů, protože tak či onak soukolí ozubeného mafiánského státu všechny nějak semele. Buď zemřete jako hrdina, nebo budete žít dost dlouho na to, aby se z vás stal padouch. V tomto ohledu je vyprávění Arpáda Soltésze velmi pesimistické, ale ve svém jádru podmanivé, bolestně autentické a skrz naskrz lidské.

Samotná zápletka je poměrně komplikovaná a zavede nás do špinavých ulic i zakouřených barů. Z každého záběru dýchá pečlivě vybudovaná "retro" atmosféra a více či méně implicitní reference na dobu, místa či osoby. Pokud jste obeznámeni s reáliemi tehdejšího slovenského podsvětí, určitě si všimnete, které skutečné události autora inspirovaly.

Prostřednictvím Mikyho a Molyho se seznámíme s celou východoslovenskou galérii zločinců, jejichž kšefty se mnohdy všemožně proplétají. Zpočátku jsem tak byla jako divák dost zmatená, protože skákání mezi postavami, krátké scény a rychlé střihy mi nedávaly nic, čeho bych se mohla pořádně chytit. Až zhruba v polovině filmu jsem se konečně dokázala zorientovat v tom, kdo je kdo. Tvůrci na vás totiž od první minuty chrlí informace a postavy, kterých opravdu není málo. Jedná se o adaptaci románu, přičemž se zdá, že se film snažil předlohy věrně držet. Koneckonců scénář napsal sám Arpád Šoltés. Na druhou stranu, film je přece jen jiné médium, a přestože Válka policajtů nabízí velkorysou stopáž přes dvě hodiny, občas trochu šustí papírem. Dramaturgicky sice příběh drží pohromadě a nitky se na konci spojí, ale přesto jsem měla pocit, že první polovině filmu něco chybí.

Tempo se chvílemi táhlo, a ne snad proto, že by se nic nedělo. Informace jsou však dávkovány tak, že si divák musí neustále domýšlet. Jako by se na pozadí dělo něco, co nevidíme, ale tušíme, že je to důležité. Místo toho nám tvůrci ukazují jiné věci, které možná prohlubují charakter postav nebo dokreslují místní kolorit, ale na výsledku by nic nezměnilo, kdyby byly vystřiženy. Některá rozuzlení tak nakonec nemají dostatek prostoru dozrát a působí poněkud narychlo spíchnutým i méně uvěřitelným dojmem. Ačkoli tedy děj drží a rozhodnutí postav jsou opodstatněná, film postrádá určitou koherenci i dramaturgickou "uhlazenost", která by budila zdání větší kontroly ze strany tvůrců. Pověstná filmařská zásada "show don't tell" tu a tam vypadává, neboť v jednom okamžiku nám tvůrci "neukazují" a jindy postavy zbytečně vypráví, místo toho, aby kamera znázorňovala. Například v závěrečné scéně je replika Roba Jakaba o novém vztahu k Mikovi zcela zbytečná, téměř rušivá.

Myslím, že tomuto materiálu by mnohem lépe slušela seriálová podoba. A dokonce bych se ho nebála atmosféricky přirovnat k americkému titulu Temný případ. Bohužel takto film působí roztříštěně a místo uceleného motivu se rozjíždí několik paralelních linií, z nichž ne všechny se dočkají uspokojivého rozuzlení. I přes výše zmíněné však Válka policajtů zázračně funguje. Druhá polovina filmu nabere na obrátkách a napínavý děj vás rázem zcela pohltí. Udrží vaši pozornost až do konce a ani akce nezaostává, ačkoli film hodně čerpá z komornosti, syrové autenticity a lokální osobitosti. Vše podtrhuje řemeslné zpracování a je vidět, že se produkce nebála ani kreativnějších rozhodnutí.

Dobře odsýpá také humor a chemie mezi hlavními postavami, která díky ryzím dialogům přímo čiší člověčinou. Postavy dělají hloupé chyby, podléhají frustraci, touží po zábavě, mají strach a občas je nepustí ego. Tím, jak jsou místy nesympaticky reálné, vám vlastně přirostou k srdci. 

Miko je ovšem klasickým tropem dysfunkčního policejního operativce, který po ránu zalije květináč vodou a své hrdlo lahví vodky. Nebudu lhát, jako vášnivý konzument kriminálního žánru jsem již z tohoto typu hardboiled detektiva Humphreyho Bogarta poněkud unavená. Musím ale říct, že navzdory všemu mě Alexander Bárta svým výkonem bavil a tohle konkrétní klišé sem docela zapadá.

Juraj Loj v roli poručíka Molnára byl zpočátku méně výrazný, ale dynamika mezi Molim a Mickym po prvních oťukávačkách zafungovala. Bromance, vtípky a popichování tomu dodaly ten správný drive. Mezi herci vyniká i Marián Mitaš, který vzbuzuje téměř úzkost nepříjemně přesvědčivým ztvárněním nájemného vraha. Sympatická Anežka Petrová jako doktorka skvěle zvládá vypjaté emotivní momenty, ale v civilní komunikaci jsem cítila trochu sterilnosti. Válka policajtů je obsazena celou plejádou vynikajících etablovaných herců. A i díky nim se dá dramaturgická " neucelenost" nakonec odpustit. Ano, mnohé zajímá Rytmus jako mafián Berci. Inu, Patrik Vrbovský hraje zlého Rytmuse a díky tomu je... vlastně docela přirozený.

A nyní moje osobní vložka. Film je zapamatovatelný i díky použití nářečí, což je výborný tah. Jako Slovenka, která je původem z východu, však musím říct, že mi východňárský dialekt sem tam trhal uši. Ano, Alexander Bárta se narodil v Košicích, ale z vlastní zkušenosti vím, že pokud nářečím nemluvíte pravidelně, zníte prostě "uměle". Těžko se to vysvětluje, ale každopádně bratři Češi budou potřebovat titulky. A ty nuance " strojenosti" v jazyce si nejspíš nevšimnou. Můj druhý osobní problém je ovšem s karikováním alkoholismu. Nehodlám zde moralizovat o tom, jak vážný společenský problém to na Slovensku je, ale vtip "chtěl jsem jen malou vodku, tohle je na východě malá vodka" už vážně není vtipný.

Abychom to shrnuli. Válka policajtů je skutečně sebevědomé dílo, v němž si tvůrci ukousli velké sousto, ale přesto se jim film povedlo ukočírovat. Dílo je silné zejména svým poselstvím a přesahem do aktuálních společensko-politických posunů na Slovensku. Více než cokoli jiného je ze všech stran příběhu cítit "systém našich lidí". Nejde jen o korupci a politické propojení s organizovaným zločinem. Je to také mentalita obyčejných lidí chránit především své, jakýsi zvyk koukat bokem a přehlížet, obcházet nebo dokonce využívat mezery v pravidlech. Někoho možná zamrzí otevřený konec, který u jedněch zanechává hořkou pachuť selhání, jiné však naplňuje nadějí. Tyto ambivalentní pocity jsou však pro současné Slovensko velmi příznačné. Příběh nám sice nedává žádné definitivní odpovědi, ale otevírá několik nepříjemných otázek, které vám alespoň na chvíli nedovolí koukat stranou. Závěr filmu tak potenciálně otevírá prostor i pro další pokračování.