Strážci Alana Moora z konce osmdesátých let minulého století patří mezi stěžejní komiksová díla. Dokonce bych se Strážce nebál zařadit mezi nejvýznamnější díla novodobé literatury, a to především díky tomu, jak razantně tato dvanácti sešitová sága zbořila superhrdinský mýtus. Anglický autor Alan Moore společně s výtvarníkem Dave Gibbonsem přinesli čtenářům nevšední a drsný pohled na hrdiny, kteří měli do ušlechtilých ideálů opravdu daleko.

STRÁŽCI

Není tak divu, že tehdejší látka byla aktuální i v letech následujících. Kromě filmové adaptace od Zacka Snydera se Strážci dočkali dalších komiksových prequelů a sequelů. Namátkou můžeme zmínit komiksovou sérii Před Strážci, jež mapuje události, které předchází hlavní příběhové linii. Při restartování komiksového světa DC se ve Znovuzrození propojil svět Strážců s tím superhrdinským v podobě komiksové série Hodiny posledního soudu od Geoffa Johnse. A zapomenout bychom neměli ani na kvalitní hraný seriál Strážci, který běžel v roce 2019 na stanici HBO.

Nejnovějším přírůstkem do světa Ozymandiase, Doktora Manhattana či Hedvábného Přízraku je komiksová série Rorschach od dvojice autprů Tom King, Jorge Fornés. Komiks je pojmenován podle legendárního Strážce Rorschacha, který v komiksu od Alana Moorea hrál stěžejní roli a stal se jednou z nejoblíbenějších komiksových postav v historii. Scenáristu Toma Kinga můžeme i u nás znát z mnoha přeložených děl. Kromě populárního Batmana, kde úspěšně přebral štafetu po oblíbeném Scottu Snyderovi, totiž napsal i cenami ověnčeného Visiona pro konkurenční komiksovou stáj Marvel. Rorschach navazuje jak na původní Strážce, tak na i na již zmiňovaný HBO seriál.

Kdo Kingovu tvorbu zná, tak ví, že jeho největší předností je jeho starost o postavy, kdy i z malých emocí dokáže vytesat monumentální epos, který dokáže chytit za srdce a následně ho rozervat jako cáry papíru. Nicméně Rorschacha, který vyšel v edici DC Black Label, pojal na své poměry úplně jinak. V tomhle díle se autor totiž rozhodl zúročit svoji sedmiletou zkušenost, kdy pracoval jako operační důstojník protiteroristické jednotky u CIA, kam nastoupil po útocích 11. září roku 2001. Rorschach je hutnou detektivně politickou jízdou, která i když stojí na vlastních nohách, tak hluboce ctí kořeny Mooreova odkazu. A nejen jeho.

35 LET PO STRÁŽCÍCH

Děj se odehrává 35 let po událostech ve Strážcích. Je to přes tři desítky let, co New York napadla obří interdimenzionální chobotnice. Ta nejenom, že zabila tisíce lidí, ale zadupala do země veškerou důvěru v superhrdiny. Rovnou říkám, že pokud jste Watchmeny nečetli, tak tady se rozhodně nebudete cítit jako ryba ve vodě. Znalost díla Alana Moorea je zde naprosto klíčová, bez ní bohužel Kingův Rorschach nabízí střídmou a nic neříkající detektivku. Kvůli jinému konci, který zvolil Zack Snyder ve svém filmu, v tuto chvíli opravdu nestačí znát jeho povedenou adaptaci.

Když však přistoupíte na pravidla hry, tak se vám do rukou dostane kniha, která reflektuje naši společnost jako takovou a předestírá nám problémy dnešního světa formou, která při troše přemýšlení dokáže s vaším mozkem divy. Celý příběh se odehrává na pozadí prezidentských voleb v Americe, kde na jedné straně stojí dlouholetý prezident Robert Redford, jehož moc a převaha se opírá především o nově začleněný americký stát Vietnam. Na druhé straně stojí progresivní kandidát a guvernér Turley, který, jak se zdá, má velkou šanci nestárnoucího prezidenta nahradit a stát se tak novým nejmocnějším mužem světa.

VOLBY AŽ NA PRVNÍM MÍSTĚ

Zajímavé je, že v době četby tohoto komiksu i u nás zuřila prezidentská kampaň, která v mnoha ohledech byla podobná té, jež se odehrává na stránkách grafického románu. Někdy mi bylo až úzko, když Redford měl kandidaturu postavenou na manipulaci strachem, kdy celých pětatřicet let straší voliče návratem chobotnice, která zdevastuje obnovenou Ameriku. Čtenáři Strážců však ví, že tato hrozba je takřka nulová. Na druhé straně je pak Turley, který se neštítí ničeho a jede proti Redfordovi nenávistnou kampaň plnou lží a pomluv.

Celá zápletka startuje ve chvíli, kdy jsou při Turleyho proslovu zastřeleny dvě osoby, které chtěly na prezidentského kandidáta spáchat atentát. Jednou z nich je mladá žena a druhou je osoba, která na sobě má Rorschachovu masku, což ale nemůže být samozvaný mstitel sám, protože ten je již 35 let mrtvý. Turleyho kancelář si najme detektiva, protože podezírá právě Roberta Redforda z toho, že atentát naplánoval on.

Upřímně řečeno, o Rorschachovi příběh vůbec není. Ten je pouze jakousi padlou modlou, jejíž odkaz si skupiny lidí upravují podle sebe. A v tom tkví hlavní kouzlo celé knihy. King servíruje čtenáři jeden odkaz za druhým a my vidíme, jak se z Rorschacha stal symbol pro nejdůvěřivější a nejagresivnější část americké populace, která se ve své vlastní zemi necítí být vítána. Jestli vám i toto může připomínat politickou situaci u nás, tak vězte, že nejste sami.

PŘEDNOSTI I BOLESTI

Tempo vyšetřování je pomalé, což je největší přednost i největší bolest celé knihy. Během dvanácti sešitů jsme svědky detektivova pomalého rozplétání klubka tajemství. Moc se mi líbilo, že čtenář vlastně působí ve funkci druhého detektiva, který se pomalu prodírá spletitým příběhem. Ani na chvíli jsem neměl pocit, že by byl vypravěč (detektiv) přede mnou či já naopak vnímal zápletku na stránky dopředu. V tom tkví ale i největší slabina tohoto příběhu.

Na můj vkus jsem se ponořil do Rorschacha opravdu na dlouho a nejspíš mi unikla celá plejáda náznaků. Dostal mě ovšem způsob, jakým stylem King dokázal do svého díla zakomponovat další komiksové autory. Jednou z postav je komiksový autor Wil Meyrson s jeho populárním dílem Pirát Pontius, který jakoby z oka vypadl Steve Ditkovi, jenž je vedle Stana Lee nejvýznamnějším autorem pro Marvel. Jeho role je v příběhu nemalá a vlastně doteď netuším, jestli by to měla být pro autora pocta nebo jestli se jedná o nějaké komiksové vyřizování účtů.

POCTA KOMIKSOVÝM AUTORŮM

Druhým a tentokrát opravdu zmíněným autorem je Frank Miller, který tak jako Meyrson trpí jistou obsesí a okultismem okolo Rorschacha. Bylo opravdu zajímavé sledovat, jak King své příběhové klubko rozmotává a zase zamotává v jednu a tu samou chvíli. Upřímně říkám, že tohle tempo a způsob vyprávění nemusí sedět každému. Však já doteď mám problém s tím, jestli se mi tenhle způsob líbí či mi je proti srsti.

Autor je proslulý svými postavami, které jsou lidské a emoční. Byl jsem až překvapený, jak tuto svoji silnou stránku nevyužíval. Alespoň ne tak okatě jako například v Batmanovi. Jak rozplétá tajemství mladé vražedkyně s Rorschachem, tak se i stránkami prolínají jejich příběhy. Jsme například svědky drsného vyslýchaní podezřelých, kdy jsem si nebyl do poslední chvíle jistý, o co komu jde. A musím říct, že mě tato nejednoznačnost zahalená v mlze tajemství strašně bavila. Dlouho jsem přemýšlel, k čemu bych tenhle komiks přirovnal a nejblíž tomu je nejspíše první série detektivního seriálu True Detective s Woody Harrelsonem a Mathew McConaugheym v hlavní roli.

Postavy si nezamilujete, protože vám nedají svým vystupováním prostor. Nejedná se o osobní příběh, ale o vyšetřování atentátu a hledání odpovědí na otázku, kdo vlastně stojí za nezdařeným pokusem, zabít jednoho z prezidentských kandidátů. Na druhou stranu ale sledujeme osudy lidí, kteří jsou přesvědčení o své jediné pravdě, za kterou jsou schopni i umřít. King tak rozehrává na stránkách monstrózní, ale zároveň decentní loutkové divadlo, jehož vyvrcholení, je až do posledního sešitu velmi nečekané.

Jak je celé dílo komorní a skládá střípky pomalu do sebe, tak nemá moc prostoru vyniknout kresba Jorge Fornése. Je to škoda, protože Fornés je skvělý výtvarník, který dokázal divy v sériích o Batmanovi či Doctoru Strangeovi. V Rorschachovi svůj um neměl možnost rozbalit naplno, ale i tak se zde odvedl kvalitní minimalistickou práci, která dodává příběhu tu správnou a místy až psychedelickou atmosféru.

Kdo má rád detektivky a Strážce, tak si tuhle novinku od DC Black Labelu užije. Byť opravdu pomalé tempo a velké množství textu vyžaduje maximální pozornost. A naprosto rozumím i tomu, že pro někoho to může být zkrátka nuda, protože akce se zde takřka nevyskytuje a spíš se celou dobu hloubáme v myslích lidí, kteří věří ve vyšší poslání a úděl.