Spider-Noir je přesně to, co filmové a seriálové adaptace komiksů dnes potřebují

Na rovinu. Drtivá většina marvelovek mě už nechává naprosto chladným. Absolutně mě nezajímá nový Spider-Man s Tomem Hollandem, stejně tak ani letošní Avengers: Doomsday, kde se bude znovu ždímat onen motiv s postavami z jiných paralelních realit, kterého mám zcela upřímně už plné zuby. Ne snad, že by samotný koncept multivesmíru byl špatný. Jen bych byl rád, kdyby s ním někdo zkusil udělat něco skutečně zajímavého a nestavěl všechno pouze na fan servisu ve stylu: „Hele, koho se nám ještě podařilo dostat do filmu. To je nostalgie, co?“

A právě s jednou takovou zajímavou paralelní realitou pracuje série, jejíž vývoj jsem bedlivě sledoval už od chvíle, kdy byla před více než třemi lety poprvé oznámena. Pamatujete si ještě na toho cool noir Spider-Mana, kterému ve veleúspěšném animáku Spider-Man: Paralelní světy propůjčil hlas Nicolas Cage? Toho, který má zároveň i vlastní komiksovou sérii? Protože nějaký génius (a to teď myslím naprosto bez ironie) se rozhodl této unikátní verzi pavoučího hrdiny nadělit vlastní hranou sérii ve stylově černobílém kabátku. A co víc, podařilo se mu do hlavní role znovu obsadit samotného Nicolase Cage.

Výsledkem je Spider-Noir, seriál, který před časem debutoval na službě Prime Video. A za sebe musím říct, že to byla fakt trefa do černého. Nebo spíše do černobílého.

Příběh se odehrává v New Yorku třicátých let během Velké hospodářské krize. Hlavním hrdinou je Ben Reilly, veterán první světové války a soukromý vyšetřovatel, který kdysi působil jako maskovaný hrdina známý pod jménem Spider. Jenže před lety nedokázal zachránit ženu, kterou miloval, a její smrt ho poznamenala natolik, že se rozhodl pověsit masku na hřebík a se životem superhrdiny skončil. Ovšem práce soukromého detektiva mu příliš nevynáší a město se mezitím stále více propadá do zločinu.

Zlom nastane ve chvíli, kdy se někdo pokusí zavraždit mocného mafiánského bosse Silvermanea, kterého zde výborně ztvárnil Brendan Gleeson. Problém je v tom, že onen atentátník disponoval superhrdinskými schopnostmi. Ben se následně zaplete do případu, který sahá mnohem hlouběji, než se na první pohled zdá. Souvisí nejen se Silvermanem, ale také s tajemnou klubovou zpěvačkou Cat Hardy, která Benovi rychle padne do oka, a v neposlední řadě i s jeho vlastní minulostí. To vše ho nakonec donutí znovu nasadit svou pavoučí masku.

Jednu věc na téhle sérii fakt strašně oceňuju. Spider-Noir sice nezapomíná na to, že vychází z komiksů o známém pavoučím hrdinovi a že v jeho světě existují další postavy se superschopnostmi, ale zároveň si velmi pečlivě buduje vlastní identitu. A tou je právě ona výrazná noirová stylizace, díky níž se od ostatních spider-manovských projektů odlišuje prakticky na první pohled. S velkou radostí tak mohu říct, že Spider-Noir je v první řadě noirovská detektivka a teprve až v druhé řadě superhrdinský příběh. Samozřejmě i zde se dočkáme scén, ve kterých Ben sviští po městě na pavučinách nebo rozdává rány plantážníkům ve své masce, ale mnohem častěji ho sledujeme jako obyčejného detektiva s chybami, který se z podstatné části spoléhá na svůj důvtip. A čas od času si k tomu vypomůže vystřelením nějaké té pavučiny.

Právě díky tomu působí svět série zajímavě. Místo toho, aby se spoléhala na neustálou akci nebo na nějaké digitální atrakce, dává prostor především atmosféře, dialogům a budování napětí. Série je tak příjemně uzemněná a zároven si zachovává i jistou zvláštnost a osobitost.

Hezky se zde také pracuje s různými noirovskými motivy, například že hlavní protagonista je unavený životem a není to klasický bezchybný protagonista, je tu krásná a tajemná Femme fatale, přičemž ani ti, kteří bojují proti zločinu, nejsou žádnými andílky. Jsou to klišé? Možná, ale to vůbec nevadí, protože to přece tvoří samotnou DNA noirového žánru. Spider-Noir je neodmítá a ani se je nesnaží nijak zvlášť ironizovat. Naopak je hrdě přijímá a krásně šperkuje superhrinskými prvky. Výsledkem je fascinující spojení dvou zdánlivě neslučitelných světů, které dohromady funguje překvapivě přirozeně a nesmírně poutavě.

Absolutně navíc nesouhlasím s výtkami, že seriál mohl být akčnější. Vůbec ne. Právě tím by totiž riskoval, že zapadne do onoho únavného stereotypu, který dnes provází značnou část marvelovských nebo DC titulů. Akce je zde dávkována s rozvahou a ve chvílích, kdy přijde na řadu, tak má skutečnou váhu. Díky tomu působí intenzivněji a divák si ji i mnohem více užije. Navíc je dobře natočená, nápaditá a zejména ke konci dokáže být i pěkně napínavá.

Nemluvě o tom, že Spider-Noir vypadá po vizuální stránce naprosto fantasticky. Divák si navíc může vybrat, zda seriál zhlédne v barevné, nebo černobílé verzi. Osobně jednoznačně preferuji tu černobílou, protože mnohem lépe podtrhuje onu noirovou atmosféru a dodává seriálu jedinečný charakter. Na druhou stranu byste ale rozhodně neměli přehlížet ani barevnou variantu. Některé části v ní totiž vypadají skutečně nádherně a člověka mohou snadno přimět pustit si celý seriál ještě jednou v druhé verzi. V rámci toho si zaslouží pochvalu i kamera. Mnohé scény jsou komponovány tak, aby připomínaly jednotlivé komiksové panely, zároveň ale využívají i netradiční úhly a práci se světlem typickou pro noirovaský styl. Hudba je zde také fajn, obzvlášť se mi líbí i úvodní znělka od Kirby Lauryen, kterou jsem nikdy neměl potřebu přeskočit. Což se nestává často.

Nicolas Cage je navíc v hlavní roli naprosto skvělý. Dokonce bych si troufl říct, že jde o jeho nejlepší výkon od Obchodníka se smrtí. Ben Reilly je v jeho podání charismatický, občas dokáže uvěřitelně zvážnět a někdy dokáže být i výsostně vtipný. Ano, čas od času si sice zas neodpustí trochu přehrávat, ale v případě této série se mi to do toho vlastně i docela hodilo. Skvělí byli ovšem i další herci, kromě Cage a Gleesona se mi také líbil Lamorne Morris jakožto Benův kamarád a novinář Robbie Robertson a také Karen Rodriguez jako Benova rázná sekretářka Janet Ruiz, přičemž obě tyhle postavy navíc Bena skvěle doplňují. Vyzdvihnout také musím Andrewa Lewise Caldwella jakožto padoucha Dirka Leydena alias Megawatta, jemuž bych klidně dal ještě o něco více prostoru.

Je ale trochu škoda, že si série nedokázala pořádně pohrát s potenciálem některých postav.

Například Flint Marko alias Sandman je zde ze začátku dobře načrtnutý, ale mám pocit, že s ním mohl seriál zajít do ještě zajímavějších rovin, obzvlášť s ohledem na fakt, že nejde o žádného jednodimenzionálního padoucha. Právě naopak, jeho charakter má přirozený potenciál pro větší hloubku a morální ambivalenci, která by mohla ještě víc posílit celkové vyznění příběhu.

Pokud si mimochodem chcete recenzi vychutnat i v barevném kabátku, můžete se na ni podívat zde: