Spider-Man se houpe napříč paralelními světy a je totálně boží

Když je první díl jakékoliv série extrémně povedený, tak na ten druhý vzniká ohromný tlak, který se dá vyřešit pouze dvěma způsoby. Buď vznikne pokračování, které kvalit svého předchůdce nedosahuje, ale jeho vznik je spíše využitím situace pro příjemné shrábnutí pořádného balíku peněz. Pak je tu druhý příklad, kdy se druhý díl svojí kvalitou otiskne nesmazatelně do historie a velebí ho každý kritik, divák a fanoušek po celém světě. Toto se v historii povedlo jenom několika filmům. Namátkou můžu zmínit druhého Terminátora, druhé Vetřelce, Star Wars Epizodu 5: Impérium vrací úder nebo třeba Nolanova Temného Rytíře. Jsem opravdu šťastný, že mezi tyto velikány mohu přivítat i nového Spider-Mana, který se houpe na sítích napříč paralelními světy.

Už jednička s podtitulem Paralelní světy uchvátila celý svět jak svým neotřelým a přesto skvostným vizuálem, tak i decentním, ale stále podmanivým vyprávěním, které nám představilo Milese Moralese jako Spider-Mana. Ten v prvním díle zachránil nejenom multivesmír před jeho rozerváním, ale také před Wilsonem Fiskem. Nebyl na to ale sám. V jeho pouti mu pomáhal nejeden Peter Parker, a také se dostalo na celou pětici nových Spider-manů v čele s Gwen Stacy jako Spider-Gwen.

Začal bych trochu netradičně audiovizuální stránkou. Před promítáním jsem si opětovně pustil původní díl, abych načerpal čerstvé zkušenosti a mohl porovnat, jak moc velký posun tvůrci ze Sony Pictures Animation přinesli. A od první minuty jsem nestačil zírat, jaké orgie si pro mé oči autoři připravili. Dvojka je vrcholem animace a je až neuvěřitelné, jak hravě, a přitom ladně celý snímek působí.

Zatímco v prvním díle jsme se pohybovali především v domovině Milese Moralese, nyní navštívíme hned několik dalších Spider-Vesmírů, přičemž všechny hrají svými vlastními barvami a emocemi. Speciálně bych chtěl vypíchnout svět Gwen Stacy, který září neonově růžovou, ale přitom na pozadí rozehrává ohromnou škálu emocí. Krásně je to vidět při dialozích, které vede se svým otcem, kdy každý přechod je uměleckým dílem a dodává scéně kouzlo, které v žádném jiném filmu nenajdete.

Vizuál ctí komiksové médium a ctí ho ještě lépe, než jeho předchůdce. Nechybí zde komiksové bubliny ani tradiční citoslovečné zobrazení úderů, výkřiků a podobných výjevů. Funguje to parádně. Očekával jsem, že uvidím více toho stejného, co v prvním díle, ale takovou kreativitu a odvahu ve vizuálním zpracování jsem nečekal ani náhodou. Spadla mi brada, když Gwen visela hlavou dolů a v jejím pohledu se zrcadlil New York. Takových obrazů je ve filmu extrémní množství.

A to nemluvím o akci samotné, která je hektická a přibije vás do sedadel. Už první potyčka Milese s hlavním záporákem Flekem je dechberoucí, a to co by pro jiné filmy byl vrchol, tak pro Spider-Mana je to pouze jakýmsi začátkem, protože autoři vytahují během dvou a půl hodiny dlouhé projekce jedno eso z rukávu za druhým.

Akce i děj jsou tak frenetické, že se na první zkouknutí nedají pořádně stíhat. To je asi největší bolest celého snímku. Už zmiňovaná potyčka s Flekem byla tak extrémně rychlá a na plátně se toho dělo tolik, že moje oko absolutně nestíhalo všechno pochytat. A co teprve přibližně čtyřicet žáků prvního stupně základní školy, kteří s námi byli na novinářské projekci. Tempo stále nabíralo tak hektické obrátky, že po konci filmu jsem ze sálu odcházel hodně vyčerpaný. Film totiž od vás vyžaduje absolutní pozornost a ani ta leckdy nestačí.

Na plátně mě neustále bombardovala taková hromada událostí, že jsem si během promítání hrál s myšlenkou, že hledače easter eggů čeká pořádná šichta, protože tolik referencí na komiksy, filmy, seriály a meme materiály se jen tak nevidí. A pochybuju, že někdo zmapuje úplně všechny. Na druhou stranu toto pomrknutí na Spider historii je většinou úsměvné a tak dobře zpracované, že fanoušci pavoučího muže se budou při každé rozpoznané relikvii tetelit blahem. Já se rozhodně tetelil.

Parádní práci odvedli tvůrci i po zvukové stránce. Podmanivý soundtrack se najisto stane součástí mého playlistu na dlouhou dobu. Všechny ty obrazové přechody, panely či rozdělené obrazovky doprovází hudba, která v sobě mísí hned několik žánrů. Milesovým Bronxem se linou hutné beaty doprovázené rapem, zatímco u Gwen se dočkáme strhujících tónů elektronické muziky. Na své si ale přijdou například i příznivci Soulu. Tento hudební koktejl funguje opravdu na jedničku a dodává filmu parádní atmosféru.

S velkou audiovizuální silou však přichází i velká narativní zodpovědnost. Dokázali autoři navázat na příběh prvního dílu? A tak jako u animace posunout vyprávění zase o pomyslný stupeň výše? Zaplať pánbůh ano. Zatímco první díl řešil začátky Spider-Mana a jeho vznikající přátelství s dalšími pavoučími bytostmi, tak druhý díl hraje na jinou notu.

Posouváme se totiž přibližně o rok a půl dále a oba hlavní protagonisté Gwen a Miles řeší ve svých světech podobné problémy. Problémy, jak skloubit své pavoučí povinnosti, a přitom vycházet v klidu se svými rodiči. Ani jednomu to moc nejde. Zatímco Miles svým rodičům lže a dává najevo své pubertální období, tak Gwen svého otce opouští a přidává se k tajné organizaci Spider Society.

Tu vede Miguel O’Hara alias Spider-Man 2099. Jeho organizace má za úkol udržovat spider-manovské světy kanonické. Ve finále tak skupina Spider-Manů pobíhá po paralelních světech, chytá záporáky a vrací je do jejich domovských světů. On totiž Miles během prvního dílu razantně narušil multivesmír a tak občas nějaký záporák zčistajasna propadne do jiného světa. Problémů vycházejících z prvního dílu je však daleko více, než by se na první pohled mohlo zdát. Víc vám však neřeknu.

Ve filmu je obří množství Spider-Manů a některé jsem si opravdu zamiloval. Indický Spider-Man, jehož jméno se fakt neodvážím vyslovit, je správně egoistický a je krásným protikladem vůči ustaranému a věčně nestíhajícímu Milesovi. Totálním zlatíčkem je pak Hobie. Anarchistický pavoučí pankáč si každou replikou pro sebe krade celý film.

Vlastně dialogy a hlášky, to je něco naprosto signifikantního pro každého Spider-Mana. Až jsem žasnul, jak si s tímto problémem autoři poradili. Všichni Spider-Mani opravdu hláškují jak o život a jsou věrni svému obrazu. Až jsem si říkal, že je to právě Miles, který je z celé plejády hrdinů vlastně nejnudnější. Líbilo se mi, jak právě z ukecanosti pavoučích mužů udělali tvůrci přednost, o kterou se nebáli opřít a vytáhnout ji do popředí.

Příběh samotný srší kreativitou a střídá akci s citlivými momenty, které dovedou vyprávění do větší hloubky až s překvapivou citlivostí. Občas si během superhrdinských filmů připadám nepatřičně, a to ve chvílích, kdy se snaží až moc tlačit na emoce a já jím to nevěřím. Spider-Man na tyto aspekty jde trochu jinak a na mě fungují daleko lépe.

Jestli Marvel poslední dobou trochu tápe a topí se v nastoleném multivesmíru jako dítě, které neumí plavat, tak Spider-Man: Napříč paralelními světy ukazuje cestu, kterou by se mohly komiksové filmy ubírat. Film nepřešlapuje na místě a nebojí se ukázat nové věci. Pro většinu fanoušků je Spider-Man Peter Parker nebo právě Miles Morales. Paralelní světy ale ukazují, že za každým Spider-Manem stojí příběh, který stojí za to vyprávět.

A přesto tuhle recenzi před finálním verdiktem budu končit výtkou. Konec filmu mě úplně zničil. Ne tím, že by se jednalo o špatné zakončení, ale tím, že jsem konec v té chvíli absolutně nečekal. Převedu to na fotbalovou terminologii, kdy můj oblíbený tým kope rozhodující penaltu, já si u televizního přenosu koušu nervózně nehty a v tu chvíli vypadne elektřina.

Tak brutální cliffhanger mě na dlouhé minuty úplně paralyzoval. Ani teď s odstupem času si nedokážu říct, jestli jsem s tím zakončením v míru, či ne. Jedna moje část vnímá konec jako rozverné škádlení po vzoru zakončení Impéria vrací úder. Druhá moje část, a ta asi převládá, je ze zakončení frustrovaná. Tohle bych spíše očekával od seriálů, kdy víme, že další díl bude hned za týden. Bohužel do paralelních pavoučích světů se vrátíme až příští rok. A to čekání bude extrémně dlouhé a nepříjemné. To vím už teď.