Knihu do recenze zapůjčil obchod Knihy Dobrovský.

Znáte ten podivně uspokojující strach, když si vychutnáváte nějaký dobrý horor? Tak ten já moc neznám. Až na pár videoherních výjimek se totiž hororu vyhýbám. Jsem celkem strašpytel a nerad se bojím. O to víc překvapující však je, že jsem si na recenzi vybral právě horor Rudá zem od Adama Nevilla. A na první dobrou musím říct, že času stráveným s tímto románem rozhodně nelituji. Rudá zem totiž není žádná prachobyčejná duchařina, která se vás snaží za každou cenu vystrašit. Rudá zem je naopak velice originální kniha, při jejímž čtení dlouhou dobu netušíte, jestli se jedná o nadpřirozený horor, nebo o reálný thriller.

Příběh Rudé země se odehrává na pobřeží tradičního hrabství Devon, které se nachází na jihozápadě Anglie. Hlavní dějová linie začíná objevením jeskyně s nalezištěm lidských ostatků a prehistorických artefaktů v Brickburghu. Samotný nález nezmění jen osud historikům a archeologům, ale také několika obyčejným lidem. Velmi brzy totiž vyjde najevo, že lidé, kteří se o jeskyni zajímají, beze stopy mizí

Hlavními hrdinkami příběhu jsou Kat a Helene. Zatímco Kat je redaktorka místního lifestylového magazínu, Helene je obyčejnou ženou na rodičovské dovolené. Obě ženy však osud jeskyně svede dohromady. Kat se totiž jakožto redaktorka začne šťourat v podivných zmizeních několika osob v okolí naleziště ostatků. A Helene, ta pojede navštívit okolí Brickburghu kvůli svému zesnulému bratrovi. Spáchal zde totiž sebevraždu. Před smrtí však stihl zachytit v okolí místních jeskyní opravdu znepokojivé nahrávky.

Na první pohled může Rudá zem trochu připomínat nadpřirozenou duchařinu o objevu pradávné síly, která začne vyvražďovat všechny lidi v okolí. To však není pravda. Rudá zem je velmi originální, atmosférický folk horor o tajemném rudém kultu, kanibalismu, brutalitě a drogách

Příběh tak ve vás celou dobu vyvolává takový nepříjemný pocit. Jako by vše, co se v knize odehrává, bylo skutečné, proveditelné. Téměř do konce si totiž nejste jistí, jestli jsou nadpřirozené jevy „vymyšlené“, jako ve většině knih tohoto žánru, nebo jsou tyto jevy způsobeny jen halucinacemi z drog a pochroumanou myslí členů kultu.

Skvělému zážitku z příběhu dopomáhá i velmi napínavý styl vyprávění. Od druhé části, kdy začne jít opravdu do tuhého, nasadil autor skutečně vražedné tempo. Jednotlivé kapitoly se střídají po několika stranách. Vám tak nezbývá nic jiného, než prostě číst dál, abyste se dozvěděli, co se s postavami vlastně stane. Na druhou stranu se ale k tomuto tempu musíte propracovat. Adam Nevill opravdu moc rád popisuje každé dění, scénu nebo předmět. Bohužel to občas působí opravdu přehnaně. Prvních 120 stran jsem se vážně, ale vážně nudil. Neberte mě špatně. Sám vím, že popisy jsou velmi důležité, abyste si u knihy dokázali vše perfektně představit. Ale popisovat jednu scenérii prostřednictvím třeba čtyř stran je fakt extrém. A ještě větší extrém je, když autor tu stejnou, vesnickou krajinu popisuje každou druhou kapitolu. Na druhou stranu je ale vidět, že autor má Devon opravdu rád a že si před psaním udělal opravdu obrovský průzkum a prochodil každý kout této lokality.

Nevillova láska k popisům je však přece jen dobrá, hlavně u postav. Zatímco velká část autorů blíže představí jen ty nejhlavnější protagonisty, Nevill vás pořádně seznámí i s lidmi, kteří v příběhu hrají i třetí housle nebo jsou dokonce mrtví. A co se týče Helene a Kat, ty budete po dočtení znát pomalu lépe než své nejlepší kamarády. 

Popis postav je jedna věc, ale důležitý je i jejich vývoj a chování. A minimálně vývoj zvládl autor naprosto na jedničku. Každá menší i větší událost má na hlavní hrdinky opravdu vliv. Nejlépe je vývoj vidět u Kat. Životem zlomená redaktorka totiž není žádná silná ženská postava, která by zvládla každé nebezpečí. Právě naopak. Psychika Kat schytá během příběhu takové rány, že ji na konci téměř nepoznáte. Trochu horší je to ale s chováním hlavních postav. To sice není celou dobu nelogické, ale najdou se i momenty klasických hororových klišé, kdy si budete říkat: „Co tam dělá? Proč tam jde? Proč neuteče?“ Těchto momentů je však v knize opravdu poskrovnu, takže moc nenarušují celkový dobrý pocit z celého příběhu. 

Rudá zem vybočuje nad většinu ostatních hororů ještě autorovým originálním stylem psaní. Před čtením jsem říkal, že Nevillova kniha bude jednoduchý, čtivý brak. Ale opak je pravdou. Rudá zem je napsaná ve stylu romantismu. K obdivu krajiny, který jsme zmiňovali v předchozích částech, si navíc přidejte obdiv k mystice, popis niterních emocí a velkou spoustu metafor. Tento styl rozhodně nesedne každému, ale je opravdu hezké, že i žánrová literatura může být skutečně na úrovni.

Poslední pochvala pak patří nejen překladatelce Aleně Byrne, pro kterou musel být překlad opravdu náročný, ale také nakladatelství Fobos. České vydání je opravdu kvalitní a nadstandardní. Obsahuje nejen přebal, ale také krásnou pevnou obálku, a hlavně látkovou záložku, kterou mám u knih opravdu rád.

Rudá zem je opravdu originální horor, jenž udělá radost nejen milovníkům tohoto žánru, ale i fanouškům napínavých thrillerů. Kdyby autor trochu polevil v přemrštěném a opakujícím se popisu krajiny či zkrátil opravdu nudný úvod, jednalo by se o bezchybný román. Rudá zem však rozhodně nedělá ostudu hororovému žánru, právě naopak. A proto si od nás odnáší doporučení na osm bodů z deseti.