V každém z nás je dítě, kterému mimozemská invaze zombie upírů připadá jako bláznivý, ale nesmírně zábavný nápad. Mnoho lidí má však v hlavě také hlas dospělého, který před svými seriózními přáteli vykládá, jak taková zápletka není dostatečně intelektuálně stimulující, morálně povznášející nebo audiovizuálně katarzní. Zdá se, že když film dostane béčkovou nálepku, je automaticky stigmatizován, protože nedosahuje standardů takzvané vysoké kultury. Přesto si tito miláčci nezávislé filmařiny neustále nacházejí početné publikum, a i když ne každý titul z této kategorie lze označit za klenot, béčkový žánr je něco jako kostra celé kinematografie. Dokonce bych si troufla tvrdit, že filmový průmysl přímo stojí na béčkových filmech. A řeknu vám proč.

Aby to však nebylo jen tak nějaké filozofování, rozhodla jsem se téma spojit s recenzí nejnovějšího českého filmu Krvavý Johann. Podle tvůrců jde o mix hororu, fantasy a komedie, který vzdává hold béčkovým hororům 80. let. 

ÁČKOVÁ PRODUKCE STOJÍ NA BRACÍCH

Někdo by si mohl myslet, že brakový žánr je jen jakousi poznámkou pod čarou v dějinách kinematografie. A to je velký omyl. Udělejme si krátký exkurz do historie.  

Jelikož film nebyl ve svých počátcích považován za seriózní platformu pro umění, návštěva kina byla prostě levnou zábavou pro masy. Raný Hollywood se příliš nestaral o hledání dobrých herců nebo scenáristů s jasnou uměleckou vizí. Šlo především o to dostat film do kin a vydělat balík. Diváci byli více zaujati pohyblivými obrázky čili možnostmi samotného média než samotným příběhem. Tento punc novosti však nevydržel dlouho, navíc v padesátých letech začala kinům konkurovat magická televizní krabička, která přinesla filmový zážitek přímo do pohodlí obýváku. Filmaři museli lidi znovu vzrušit snadno stravitelným, ale atraktivním dobrodružstvím. A tak studia naskočila na vlak nízkorozpočtových spaghetti westernů. Začaly se rodit základy instrumentáře dobrého béčka, a sice zábavné postavy, zajímavé lokace a vysoký počet zabitých. Je třeba poznamenat, že právě v tomto žánru začínali herci, kteří jsou dnes vysoce uznávanými umělci, například Humphrey Bogart, Clint Eastwood, Tim Curry nebo Susan Sarandon. "Levné filmy" však také vydláždily cestu do Hollywoodu i legendárním režisérům. Stačí říci, že Sam Raimi si díky Evil Dead zajistil kariérní vzestup do áčkové ligy. A možná jste nevěděli, že i sám The Peter Jackson si nejprve vybudoval pověst jako tvůrce bizarních a krvavých béčkových hororů.

Neméně důležité je, že béčkové filmy vytvářejí zdravé ekonomické prostředí pro filmový a televizní průmysl. Existuje dobrý důvod, proč se závěrečné titulky rolují tak dlouho. Menší, nezávislé produkce poskytují pracovní místa statisícům kameramanů, scenáristů, herců, kostýmních výtvarníků, scénografů, osvětlovačů, zvukařů, maskérů, řemeslníků, mechaniků a dalších lidí, bez nichž by žádný audiovizuální projekt nevznikl. Vysokorozpočtové produkce paradoxně nejsou tak velké, aby byly dveře otevřené všem. A v malém rybníčku, který máme u nás, je existence béčkové kategorie životně důležitá. Televizní rychlokvašky vám tedy nemusí být po chuti, ale své místo v ekosystému mají, protože umožňují šikovným lidem sbírat zkušenosti a vydělávat si na živobytí. Kde jinde se totiž mohou zdokonalovat ve svém řemesle nebo umění, když ne v praxi.

A zde se dostáváme k jádru věci. Tvorba filmu mimo kontrolu velkého studia může být téměř nesnesitelnou výzvou, ale zároveň přináší obrovskou tvůrčí svobodu ohýbat nebo porušovat filmařská "pravidla" a vytvořit něco skutečně jedinečného. Jistě, ne každý béčkový film stojí za vaši pozornost a spektrum kvality je široké, ale jednou za čas, když se sejde správná konstelace hvězd, vznikne dílo, které navzdory svým chybám či nedostatkům silně rezonuje s diváky. Jaké okolnosti se tedy musí sejít, aby se to povedlo? 

Inu, bude to znít jako klišé, ale filmařina je v podstatě velmi emotivní a vášnivé odvětví, které vyžaduje srdce a duši svých tvůrců. Je vlastně nemožné, aby film natočili lidé, kteří nedýchají pro jeho realizaci. Béčkové filmy jsou však obecně známé nižšími rozpočty. A tak musí dělat kompromisy. Mnoho kritiků se mylně domnívá, že se málo snaží, nicméně pravdou je, že se často musí pořádně obracet. Nemohou se totiž spoléhat na drahé speciální efekty nebo velkolepou výpravu. Platí pro ně zcela jiná měřítka, protože ve skutečnosti usilují o něco úplně odlišného než prestižní vysokorozpočtové dramata. Nad jejich slabšími stránkami tak za jistých okolností mávneme rukou.

Koneckonců skutečný talent nejlépe vybrousí pouze omezené možnosti. Autoři zmíněných filmů znají své publikum, nechtějí po něm příliš mnoho a na oplátku vracejí kotel zábavy, protože se neberou tak vážně. Na druhou stranu k samotné produkci nepřistupují lehkomyslně. Stačí se podívat na několik dnes již kultovních představitelů béčkových hororů, abyste pochopili, že za těmito filmy stojí lidé, kteří jsou v touze oživit vlastní kreativní představy ochotni zajít až do absurdních rozměrů. Víc než cokoli jiného tak béčková kinematografie představuje ryzí vášeň pro film, který celý čas myslí na své diváky.

KRVAVÝ JOHANN A CIT PRO BÉČKO

Spojení slov kvalitní a brak se mnohým zdá nemyslitelné, ale čeští spisovatelé František Kotleta s Kristýnou Sněgoňovou už několik let dokazují, že to na poli knižní akce a hororu skutečně jde. A právě z jejich nepublikovaných povídek vychází scénář k filmu Krvavý Johann. Kromě dvou známých literárních jmen však námět pro titul poskytl i nesmrtelný, dnes již zesnulý Johann Wolfgang von Goethe a jeho veršovaná tragédie Faust. Tento klasický příběh znají zejména středoškoláci, kteří se jej pokoušeli v drtivé většině neúspěšně přečíst. (A pokud jste si to chtěli obzvlášť ztížit, jako já, tak v němčině, protože to byla maturitní otázka). Když řeknu, že režisér Krvavého Johanna Jakub Krumpoch vytvořil velmi svéráznou adaptaci tohoto hluboce filozofického dramatu, učitelé literatury budou omdlévat.

Děj je vlastně jakýmsi volným pokračováním Goethova preromantického díla, které si půjdete vygooglit, protože je poněkud zamotané. Stačí vědět, že Faust prodá svou duši ďáblu Mefistofelovi, který mu na oplátku vrátí mládí a napomůže milostnému vztahu s krásnou Markétou. Ta mu porodí nemanželské dítě, ale v zoufalství ho bohužel zabije. Zatím žádné spoilery, toto je pořád ještě Goetheho dílo. Zde však nastupuje Krumpoch a uvádí diváka do alternativní reality, v níž Faust skončil na staletí v pekelném vyhnanství. Navíc Markéta stále žije, shodou okolností v pražském bytě jako excentrická důchodkyně s kočkou. Aby toho nebylo málo, Mefistofeles se v podsvětí očividně pěkně nudí, a tak se vrací na zem, aby postrčil pár nešťastníků do propasti. Řízením podivného osudu i ďáblovým přičiněním je Faust vysvobozen z pekelného vězení a okamžitě hodlá navštívit bývalku. Jenže jak už to bývá, taková setkání jsou povětšinou lehce trapná, nasáklá hořkostí, přičemž pokud jste démonická bytost s armádou zombie upírek, tak i krví či tělesnými tekutinami. Popis děje nastavuje očekávání. Nikoho asi nepřekvapí, že jde o jeden z těch příběhů, u kterých se ani nestačíte divit, na co se to vlastně díváte, a už vás zfackuje další šílenost.

Scénář zpracoval sám režisér na základě podkladů výše zmíněných spisovatelů, přičemž se nešetří krví, úchylárnami, nadávkami, humorem a řekněme i dospěláckými tématy. Krvavý Johann má již za sebou festivalové projekce a po pravdě jsem se obávala, že uvidím prvoplánové sexuální scény i lacinou sázku na kontroverzi. Byla jsem příjemně překvapená, že erotické momenty, ačkoli jsou dost explicitní, šikovně zlehka balancují na hraně obscénnosti a goru. Nezabrousí příliš ani na jednu stranu, a pokud patříte k otrlým divákům body hororů, dostanete přesně to, co už znáte. Tvůrci se také popasovali se zobrazením násilí pomocí praktických efektů, které v daném kontextu budí dojem správné nechutnosti. Na některých rekvizitách však zjevně trochu šetřili a občas je vidět, které rohy byly ořezány. Objevují se i digitální efekty, a přestože si na několika místech můžete všimnout postprodukčních zásahů, nepůsobí rušivě. Film naštěstí na jejich použití příliš nespoléhá a vykreslení nadpřirozených prvků řeší prakticky nebo chytrým střihem.

Film se koherentně drží hlavní zápletky, ale v duchu pulpových příběhů rozvíjí paralelní linie, které většinou dotvářejí děj. Co však příběh skutečně pozvedá na vyšší úroveň, jsou herecké výkony. Jan Dolanský jako Mefistofeles je pro mě absolutním highlightem. Viděla jsem českého Jokera ochuceného Jackem Sparrowem se dvěma kostkami Beetlejuice, jak tančí v centru Prahy. Ďábelský sympaťák, který je doslova démonem, ale být v teenagerské fázi života, už jsem zamilovaná. Marek Holý velmi důstojně ztvárňuje rezervovaného, starosvětského, ale v jádru zvráceného Fausta a Jana Bernášková zase předvádí zábavnou proměnu zdrženlivé učitelky na nenasytnou upírku. Epické duo na vedlejší příběhové koleji, Roman Zach a Jiří Ployhar ml. v rolích lékařů, zcela náhodně zapletených do bláznivého vraždění, funguje jako komické odlehčení, které pobaví snad nejvíce. Je vidět, že celé obsazení včetně pornohereček Antonie Sainz a Brittany Bardot si své bizarní běsnění užívalo.

Celá stopáž je velmi svižná a dynamická, děj rychle odsýpá, díky čemuž si divák nevšimne žádného hluchého místa a udrží si pozornost až do konce. Je mi jasné, že spousta lidí v tomto béčku žádný zázrak nenajde, ale já vidím další proud čerstvé krve pro českou kinematografii. Doslova. Jakub Krumpoch a kameraman Kurt Neubauer mají zkušenosti s reklamami, videoklipy a krátkometrážními filmy. Kamera, kompozice záběrů a střih jsou "on point", přičemž promlouvá nejen zkušenost, ale i určitý cit pro filmařinu. Když k tomu připočteme zvukový design a výbornou hudbu Darka Krále, která skvěle podtrhuje akci na obraze, jedná se o velmi dobře fungující celek. Vždycky mě udivuje, když mi lidé říkají, že nechtějí plýtvat časem a penězi na béčkové filmy v kinech. Lidi, béčkové filmy byly doslova stvořeny pro kinoformát. Když ne kvůli obrazu, tak pro ten zvuk ve vysokém rozlišení. K tomu popcorn a kolu, přesně tak, jak to Bůh zamýšlel.

Je tedy Krvavý Johann revolucí pro českého diváka? Spíše ne. Vlastně musím říct, že nejslabším článkem je scénář a méně uvěřitelné dialogy. Právě u nich bych si přála, aby se ještě více šláplo na plyn, protože je to skoro tam, ale ne úplně. Jakub Krumpoch je bezpochyby talentovaný režisér i filmař, ale kdyby se k ansámblu výborných umělců a tvůrců, kterými se obklopil, přidal ještě další scenárista s odvážnou vizí, jsem přesvědčená, že Krvavý Johann by mohl aspirovat na výjimečnou českou žánrovku. Film nás rychle uvede do děje, nezdržuje se únavnou expozicí a v první polovině nám prakticky nedá vydechnout. Buduje atmosféru velkolepého finále, které se nakonec jenom stane. V porovnání s Faustovými předchozími krvavými barovými orgiemi bych očekávala vyvrcholení přinejmenším stejně dlouhé a vizuálně atraktivní. Na druhou stranu, přestože se tvůrci nesnaží vynalézat kolo a moc dobře vědí, na jaké publikum pomrkávají, je to v česko-slovenském kontextu opravdu svěží závan vášně pro dobré béčko. A to je vzácné.