Pátý Indiana Jones je příjemné, ale postradatelné dobrodružství

Potřebuje Indiana Jones pátý film? To je otázka, kterou si mnozí příznivci nejslavnějšího filmového archeologa pokládají už od oznámení novinky s názvem Indiana Jones a nástroj osudu. Význam té otázky ještě narostl po několika odkladech data premiéry, kvůli ne vždy ideálnímu zacházení společnosti Lucasfilm se sesterskou značkou Star Wars a po vyloženě zdrcujících prvních ohlasech z festivalu v Cannes. Přesto se mezi námi našli tací, kteří do poslední chvíle věřili, že návrat Indyho na velké plátno dopadne dobře.

Snímek Indiana Jones a Království křišťálové lebky z roku 2008 koneckonců není kdovíjak chválený kousek, takže je určitě co napravovat, a pod Nástrojem osudu se sešel vyloženě hvězdný tým nových i původních jmen, která by měla být zárukou kvality. Režisér James Mangold je díky Loganovi nebo Le Mans ´66 považován za jednoho z nejtalentovanějších filmařů dnešní doby a Indyho představitel Harrison Ford pořád dělá dojem, že ho archeolog s bičem a kloboukem baví. O hudbu se opět postaral legendární John Williams, zatímco Steven Spielberg a George Lucas usedli na producentská místa. Na nich najdeme i jména jako Frank Marshall a Kathleen Kennedy, kteří to s Indym táhnou od jeho narození. Správně, vážení internetoví hateři, současná ředitelka Lucasfilmu spolupracovala se Spielbergem a Lucasem už na Dobyvatelích ztracené archy. A žádná nenávist vyvolávající videa klikůchtivých YouTuberů to nezmění.

Máme tu tedy tým, který by měl být zárukou úspěchu. A při sledování nového filmu jsem povětšinou měl pocit, že to úspěch opravdu je. Hlavně úvod, který nabízí akční dobrodružství z konce druhé světové války, je vyložená laskomina a splněný sen každého příznivce Indiany Jonese. Zatímco J. J. Abrams potřeboval v roce 2015 na to, aby vrátil fanoušky a pamětníky původních filmů myšlenkami a náladou o několik desítek let nazpět, celou sedmou epizodu Star Wars, Mangoldovi stačí několik desítek minut báječné úvodní pasáže. Za to může především takřka perfektní digitální omlazení Harrisona Forda, díky němuž jsem měl pocit, že opravdu sleduji něco, co si Steven Spielberg natočil do šuplíku při tvorbě Dobyvatelů nebo klasiky Indiana Jones a Poslední křížová výprava. Nástroj osudu je prostě a jednoduše triumf technologie digitálního omlazování starších herců. A já se už vážně těším na bonusy na Blu-ray nebo Disney+, díky nimž snad dostanu možnost zjistit, jak to všechno přesně vznikalo.

Nejde ale jen o pocit, že člověk sleduje Harrisona Forda na vrcholu kariéry. Zvlášť když se film po nějaké době vytasí s malou vzpomínkovou pasáží, v níž už to omlazení zdaleka nevypadá tak dobře. Williamsovy motivy z Dobyvatelů ztracené archy, skvěle natočená a chytře vymyšlená akce i jemný humor dávají dohromady strhující úvod, který by klidně mohl konkurovat prvním minutám Poslední křížové výpravy. Indy, potažmo digitálně omlazený Ford, je tu prostě frajer. Neohroženě zachraňuje střípky historie i svého kolegu, skoro až nemožným způsobem odolává explozím a tvrdým ranám – což je společný rys všech důležitých postav napříč filmem – a náckové tu správně dostávají na zadek. Místy jsou dokonce zesměšňováni tak nádherným způsobem, až jsem si při sledování vzpomněl na klasické francouzské komedie typu Velký flám nebo Kam se poděla sedmá rota.

Přitom nejde o prvoplánový úvod, který má jen ukázat nejnovější technologie a zahltit diváky fan servisem. Všechno je úzce spojené se zbytkem filmu, jehož děj se odehrává na konci 60. let. Potažmo těsně poté, co se Spojeným státům podařilo přistát na Měsíci. Vitálního mladého Indyho tak střídá o poznání starší, zkušenější a také zahořklejší doktor Jones, jemuž po odchodu do penze vletí do života kmotřenka Helena v podání Phoebe Waller-Bridge. A to jenom proto, aby mohl začít závod o nalezení a použití dvou částí zázračného udělátka z Archimédovy doby, jež má umožnit cestování do minulosti. Je to také závod, v němž s Indym, Helenou a jejím mladým přítelem Teddym soutěží kovaný nácek Voller s tváří osvědčeného Madse Mikkelsena. I on byl pro potřeby úvodu filmu mistrným způsobem omlazen, aby ukázal to, po čem budou všichni celou dobu pátrat a aby představil dalšího typického záporáka, který chce i po letech napravit prohru nacistů a samotného Adolfa Hitlera.

Z jistého úhlu pohledu tak příběh nového filmu spěje k jakési obdobě československé sci-fi klasiky Zítra vstanu a opařím se čajem. Různé náznaky a úniky spojené s příběhem se tedy potvrdily, naštěstí se ale nepotvrdily obavy, že nás čeká další Království křišťálové lebky nebo Star Wars: Vzestup Skywalkera. I když dobrodružství starého doktora Jonese není tak strhující jako ten nádherný úvod, pořád představuje velmi sympatickou jízdu, v jejímž průběhu jsem se necítil nijak trapně. Tady zkrátka nějak neožívají 30 let mrtví císaři, nikdo tu nelétá v ledničce ani neskáče v pralese spolu s opičkami. Podivně zbarvení duchové nevytahují z vody zázračně fungující staré stíhačky a hlavní postavy se nelíbají tak, až je z toho hanbou do smíchu celému kinosálu. Kdykoliv při novinářské projekci Indyho zazněl smích, byl zásadně zasloužený.

Je pravda, že po Vzestupu Skywalkera Indiana Jones a nástroj osudu zdědil občasnou potřebu poukazovat na vysloveně očividné věci. Ale i s chvílemi slabšími nebo překombinovanými dialogy si Ford, Waller-Bridge, Mikkelsen a další dokážou dobře poradit. Všechny ty dialogy stejně dříve či později dospějí k další akční scéně, k další typické situaci, která v příbězích Indiany Jonese nesmí chybět, nebo k možná až příliš náhodnému setkání, jež zase posune děj kupředu. Příhodná setkání, která se prostě musí stát bez ohledu na logiku nebo rozum hlavních postav, jsou vyložená metla moderní kinematografie. Indiana Jones a nástroj osudu tím naštěstí netrpí tolik jako loňský Jurský svět: Nadvláda, k žánru dobrodružných filmů něco takového do určité míry patří, ale přece jen jde o věc, bez níž by se dostatečně schopní scenáristé měli obejít. Prostřednictvím mladého sidekicka Teddyho navíc celý tenhle zlozvyk vede ke snad nechtěnému poučení, že zlodějina je v pořádku.

Navzdory talentu všech zúčastněných, mezi něž patří třeba i Antonio Banderas nebo John Rhys-Davies, který v původních filmech ztvárnil Sallaha, tedy práce s postavami tu a tam přece jen není ideální. Dokazuje to hlavně Helena, která celou dobu dělá, že jí jde jenom o peníze, i když tomu tak ve skutečnosti samozřejmě není. A snaha filmových tvůrců přesvědčit diváky, že Helena je opravdu taková, jak se prezentuje, vede k vcelku zbytečným situacím, bez nichž by se nové Indyho dobrodružství určitě obešlo. Na druhou stranu se není třeba bát, že by prostřednictvím jí nebo kohokoliv jiného docházelo k prosazování moderních trendů či jakékoliv představy woke kultury, která zrovna v internetových kruzích frčí. Jeden kus dialogu tak sice může sám o sobě působit, ale věřte, že Helena Indymu nezaslouženě nekrade ani kousek prostoru a vedlejší postavy tu mohou bídně zhynout bez ohledu na jejich pohlaví nebo barvu pleti.

Proto se není třeba bát ani překrucování historie. I díky excelentní práci s kamerou a použití několika dobových skladeb má tak vše správnou atmosféru. Na všechno se hezky dívá, nic tu nesmyslně nesvítí jako v Království křišťálové lebky a všechno se moc hezky poslouchá. Za to může také tradičně pojatá hudba Johna Williamse, která Indyho v důchodovém věku doplňuje víc než adekvátně. Ačkoliv tentokrát jde opravdu jen o vhodný doplněk jednotlivých scén a Williamsův soundtrack rozhodně není tak výrazný a památný jako třeba za časů Poslední křížové výpravy nebo filmu Star Wars: Pomsta Sithů. I když se Helenin motiv nebo doprovod nácků, který jemně evokuje třeba Impérium vrací úder a jeho finále v oblačném městě, vážně dobře poslouchá, žádná z částí soundtracku nejspíš nezíská status instantní klasiky. Pokud jde o Williamsovu tvorbu v posledních letech, za absolutní vrchol navzdory všem chybám samotného filmu stále považuji Vzestup Skywalkera.

Fakt, že si John Williams tentokrát nekrade celý snímek pro sebe, mi v každém případě nevadí. Horší je, že dobové zasazení nakonec není příliš využito. Třeba oslava přistání na Měsíci funguje jen jako kulisa jedné akční honičky, přičemž fakt, že se Voller na tom přistání přímo podílel, se projevuje pouze v několika nepříliš důležitých dialozích. Skutečnost, že se Indiana Jones a nástroj osudu z větší části odehrává v době dobývání vesmíru, války ve Vietnamu a Hippies, tak má nakonec největší dopad na zjištění, co se stalo s Henrym Jonesem třetím alias Muttem Williamsem. A mám takový pocit, že z něj příznivci Království křišťálové lebky – pokud vůbec na světě nějací existují – nebudou mít moc velkou radost.

Přesto věřím, že zdaleka největší rozčarování musí způsobit konec celého příběhu. Podstatu a zasazení velkého finále se všem trailerům a propagačním materiálům podařilo utajit, takže ani já nebudu prozrazovat, v čem spočívá. Problém je navíc spíš v tom, jak působí. Konflikt s padouchy, kteří se po většinu filmu chovají vcelku kompetentně a vyloženě nelítostně, je vyřešen velmi ledabyle a neuspokojivě. Záhy se Indy začne projevovat jako úplně jiný člověk a pak… střih, úplný konec, závěrečné titulky, po nichž určitě nečekejte jakoukoliv potitulkovou scénu. Nicméně možnost poslechnout si během titulků výběr z jednoho z posledních filmových soundtracků Johna Williamse je podle mě mnohem lepší.

Poslední minuty filmu každopádně vše vracejí do mnohem příjemnějších a přijatelnějších kolejí. Navíc všechny utvrzují v tom, že filmový Indiana Jones vždycky byl a vždycky bude Harrison Ford, takže na nějaké doslovné nebo pomyslné předávání klobouku zapomeňte. Ale nad vývojem událostí, který těm posledním minutám předchází, mi zkrátka zůstal rozum stát. Jako kdyby tvůrcům došly nápady. Jako kdyby nechtěli řešit otázky, které celé finále může vyvolávat. Jako kdyby se pro nějaké scény nestihly dodělat digitální triky, a tak šly celé do koše. Obávám se, že právě finální akt příběhu vedl ke všem těm negativním prvním ohlasům a pravděpodobně bude filmu ubližovat i do budoucna.

Přitom je to vážně škoda. Odbyté finále a hrstka méně závažných nedostatků a scenáristických zkratek kazí jinak slušný dojem z velmi tradičního a dokonale nastartovaného dobrodružství nejslavnějšího archeologa. Které je tak moc tradiční, až musím přemýšlet nad tím, pro koho je vlastně přesně určené. Neznalí diváci nebo příznivci moderní kinematografie se nejspíš nebudou dlouho chytat, protože James Mangold se opravdu neobtěžoval s vysvětlováním, kdo je to Indiana Jones. Ani s přizpůsobováním dnešnímu průměrnému publiku. Fanoušky a veterány pak čeká pouze další zábavné Indyho řádění, které neprobíhá ani nekončí nijak překvapivě nebo revolučně. Tady vážně nenajdete jakákoliv šokující odhalení nebo změny v dosud známém pojetí celé značky. Maximálně se dozvíte, co se stalo s Muttem a že Indy má nějakou kmotřenku.

Pokud je to pro vás málo nebo pokud nebyl Indiana Jones nikdy vaším vzorem, zvažte, zda dál nepředstírat, že pravé finále Indyho filmových eskapád nabídla už v roce 1989 Poslední křížová výprava. Jestliže se ale chcete s doktorem Jonesem naposled vidět na velkém plátně a prostě si užít další poctivě natočené a zpracované dobrodružství, Indiana Jones a nástroj osudu vás určitě nezklame. Tedy až na ten konec. Jako někdo, kdo vyrůstal za asistence filmů Stevena Spielberga, slavných rolí Harrisona Forda a hudby Johna Williamse, určitě nejsem zklamaný. Ale ikonický klobouk před tímhle filmem nesmeknu.