Talentovaní bratři Joel a Ethan Coenovi patří zcela bezpochyby mezi scenáristické a vlastně i režisérské špičky. Nicméně poté, co společně natočili poněkud nedoceněný povídkový film Balada o Busteru Scruggsovi, se jejich cesty na nějaký čas rozešly. A zatímco Joel natočil velice působivou filmovou adaptaci Macbetha s Denzelem Washingtonem, u Ethana to vypadalo, že si bude hovět ve filmařském důchodu. V něm ale dlouho nezůstal. A nyní zde tak máme jeho sólo podívanou jménem Panenky na útěku, kterou sepsal spolu se svou ženou Tricií Cooke. Film má na první pohled vše, co pravá „coenovka“ potřebuje. Hvězdné a sympatické obsazení, černý humor a zápletku související se zločinem. 

Příběh se točí kolem hrdinek Marian a Jamie, které se společně vydávají do Tallahassee na Floridě. Jamie v podání Margaret Qualley je divoká a veselá mladá žena, která si vůbec nedovede představit život bez sexu. Marian, kterou si zahrála Geraldine Viswanathan, je zas poněkud tichou introvertkou, jež si postelových radovánek neužívala celá léta a ve volném čase čte Henryho Jamese. V jedné z místních autopůjčoven však dostanou auto, které mělo zcela původně připadnout někomu jinému. Je v něm totiž ukrytý tajemný kufřík, v němž se nachází něco… z čeho by vyvalil oči bezpochyby úplně každý. Auto a tudíž i kufřík však mělo padnout do rukou skupince poněkud zoufalých mafiánů. A ti samozřejmě půjdou po stopách obou dvou hrdinek, aby kufřík získali.

Pojďme si to říct rovnou, ať to máme z krku. Panenky na útěku nejsou vyloženě špatným filmem. Lze v něm najít minimálně záblesk určitého podmanivého kouzla, kterým oplývají mnohé z předešlých filmů bratrského dua, přičemž ona ujetost a občasná absurdita onu hlavní dějovou linii vlastně i docela pěkně doplňovala. Problém celého filmu je však ten, že nic pořádně nedotáhne do konce. A možná také s určitou jistotou neví, čím vlastně má být. Co hůř, ten film si toho je zřejmě i vědom, v rámci čehož se pak snaží diváka omámit určitými pokusy o symbolismus, které jsou ale ve výsledku poměrně laciné.

Na jedné straně je film lesbickou romantickou road-movie se dvěma naprosto klišoidními typy protagonistek. Jedna je promiskuitní a plná energie, přičemž ta druhá je zas uťáplá knihomolka. A jelikož je to romantický příběh, už je dopředu jasné, jak jejich vztah bude asi pokračovat. A pak na druhé straně je snímek černou krimi komedií, kterou bychom od jednoho z tvůrců Farga a Bartona Finka čekali především. Obě dvě tyto strany jsou tak nějak divně slepený k sobě, ale ani jedna z nich pořádně nefunguje. I přestože se herečky velice snaží, mezi jejich postavami zkrátka není dostatečně uvěřitelná chemie, čímž třeba intimnější momenty nemají ani zdaleka takovou šťávu. 

Ona linka s honem na kufřík sice také není vyloženě nic originálního, ale určitě se s ní dají tvořit nejrůznější vtipné a absurdní situace. A zde to někdy funguje fakt dobře, například když film sleduje eskapády dvou gangsterů, kteří se na příkaz svého šéfa vydají kufřík hledat, rázem člověk dostane pocit, že fakt sleduje něco od Coenů. Snad to teď nebude znít nějak sexisticky, ale vlastně bych možná i uvítal, kdyby byli právě oni hlavními protagonisty filmu. I tato linka však ve výsledku působí jako promarněný potenciál, přičemž je navíc poměrně zbrkle a vlastně i neuspokojivě ukončená.

Celý ten film je vlastně takový nemastný neslaný. Tempo má sice relativně dobré a absurdita některých vtipů je natolik velká, že se tomu divák možná i uchechtne, ale člověk furt čeká, až se tam objeví něco fakt poutavého, co by ho vyloženě přilepilo k sedačce a nedovolilo by mu to odtrhnout oči od obrazovky. Jenomže nic takového nepřijde. A než se člověk naděje, jsou zde závěrečné titulky. 

Za onu celkovou nezáživnost filmu možná hodně může i fakt, že scénář podle všeho existoval už od roku 2005, to znamená, že je starý skoro 20 let. Kdyby ho Coeni (nebo jeden z Coenů) natočili právě tehdy, možná by to fungovalo lépe.

Ve výsledku působí Panenky na útěku jako film od vcelku talentovaného začínajícího filmaře, který má fakt hodně rád Quentina Tarantina, možná i Gaspara Noého a samozřejmě i bratry Coeny, v rámci čehož chce vzdát hold nejenom jejich filmografii, ale obecně i podobným titulům z 90. let a přelomu tisíciletí. Ale dělá to tak neuceleně a nedotaženě, že výsledkem je film, u kterého se člověk sice asi nudit nebude, ale zároveň ho zanechá úplně chladným, přičemž do zítřejšího rána na něj velice rychle zapomene.

Po zhlédnutí vlastně můžete dostat pocit, jako kdyby bratři Coeni opravdu fungovali jako jeden společný organismus, jako jedno tělo, které když rozdělíte, tak všechno bude jen z poloviny dobré. 

A přesně z toho důvodu si nakonec snímek odnáší jen 5/10.