Oheň a popel: Zlomový bod Avatara, nebo jen drahá rutina?

V kinech je třetí Avatar od Jamese Camerona s podtitulem Oheň a popel. Byl jsem na novinářské projekci a oni nám tam běžně dávají takovou stránku, kde je režisér, herci a stručná premisa filmu. Jenže tady jsem dostal tři A4 potisknuté z obou stran a řekl jsem si, že pokud mi musí všechno o ději podrobně vysvětlovat na třech stranách, tak to teda nevypadá dobře. Naštěstí šlo do jisté míry jen o přehnanou snahu PR firmy, protože film fakt žádné extra intro nepotřebuje. Ale lepší scénář by se hodil. Nebo dialogy. Nebo logika. Ale pojďme to vzít popořadě a bez zbytečných spoilerů.

Technologicky a vizuálně je film opět dechberoucí. Nádherná řemeslná práce, krásné záběry, úžasné efekty, stejně jako u druhého dílu ani tady netušíte, kde končí reálný set a začíná ten digitální. Mimozemská zvířata a samotní Na’vi jsou do scén zakomponováni tak dokonale, že ani na moment nezapochybujete o tom, že jsou skuteční! Dobře, možná tak na dva momenty, ale jinak téměř vůbec. A to se prostě musí Cameronovi a Wētā FX nechat. Je to prakticky dokonalá práce. Akorát že po čase z toho začne být člověk tak trochu fyzicky unavený, za což částečně může i délka filmu. Je o tři minuty delší než druhý díl, má plných 195 minut, takže kolu si raději fakt nekupujte. Navíc by příběh klidně mohl být přestřižený v polovině a dostali byste dva samostatně fungující filmy. A když už jsme začali s tím příběhem.

Vypravěčem, jehož monology během filmu slyšíme, se stává Jakův syn Lo’ak. To je ten, který to minule přežil, pokud jste měli problém se v nich vyznat. Jenže všechny jeho monology působí jaksi zbytečně, dutě a vlastně filmu nadávají žádnou přidanou hodnotu. Jinak se děj odehrává pár týdnů po konci dvojky. Jake se bojí, oprávněně, že se nebešťané vrátí, a hromadí zbraně na další střet. Všichni ostatní Na’vi ho samozřejmě neposlouchají, i když jim zachránil kolektivní zadky, Neytiri truchlí za mrtvého syna, Spider tam prostě tak nějak je a je to divné, protože je přece člověk, na dýchání potřebuje masku a působí jako takový Tarzan z Lidlu. Kiri je samozřejmě nejlepší a občas se tam mihne i Tuk, ta nejmladší dcera. Hlavně tehdy, když potřebuje ostatní dostat do problému, nebo když ji někdo unáší, čímž dostane ostatní do problému.

Plukovník Quaritch jde Jakovi neustále po krku, zároveň i Spiderovi, a proto se spojí s ohnivým klanem Mangkwan, kteří jsou zlí asi proto, aby Camerona už lidé neobviňovali, že Avatar je jen live-action Pocahontas. A tak přichází jako bílý muž, aby dal krvežíznivým Siouxům pušky a střelný prach výměnou za jejich znalosti a služby. A jo, ona to vlastně zase je Pocahontas.

Vůdkyni ohnivého klanu hraje Oona Chaplin, která je hodně „podívej se na ni“ i ve své Na’vi podobě. A zároveň je to totální psychopatka, což je tak trochu pochopitelné, protože celému jejímu klanu pod zadkem z ničeho nic vybuchla celá sopka. Cameron se na jejich adresu vyjádřil: „Popeloví lidé jsou důkazem toho, že přízeň Eywy není bezbřehá – lze ji ztratit, ale důvodem je v tomto případě zoufalství, nikoli zlo.“

Tak to jsem rád, že nám to řekl, protože film důvody, proč je Eywa opustila, vůbec neřešil ani nijak nenaznačil.

To je ale problém obecně u všech postav. Všechny jsou ploché jako talíř na pizzu. Každá má v zásadě přesně jednu důležitou vlastnost. Nejvíc je to vidět na Jakovi, který je, jako obvykle, vojenská guma. Opět se z ničeho nepoučil, nikam se neposunul, pořád dělá blbá životní rozhodnutí jen proto, aby se někam posunul děj, nebo, ještě hůř, aby vyvolal zbytečné drama. To nastalo hlavně v jednom momentu, kdy udělal rozhodnutí jdoucí proti úplně všemu, co celý film říkal nebo tvrdil, a nakonec z toho stejně nic nebylo. Jen zbytečné natahování diváka a laciná dramatičnost.

Naštěstí je Jake na plátně méně než ve druhém díle a víc prostoru tak dostávají jiné postavy. Díky tomu dostala Neytiri aspoň nějaký příběhový oblouk, konečně jsme se dozvěděli víc o Kiri a jejím speciálním vztahu k Eywě, což mě mimořádně potěšilo, protože právě to mi v druhém filmu chybělo nejvíc. Důležitým se stává i Spider, proč přesně vám ale nepovím, to už bych musel zabřednout do spoilerů. Zapomenout nesmíme ani na Quaritche, který je tam proto, aby si s Jakem zase dali do držky, a to hned několikrát, a jeho postava se nikam neposune. Ale vůbec nikam. Začíná a končí úplně stejně jako ve dvojce.

Přestože Cameron představuje několik nových postav, děj stojí hlavně na těch, které už známe, takže to nepůsobí tak špatně jako druhý díl. Jinak ale strukturou dokonale kopíruje Cestu vody téměř na minutu přesně, a to včetně velkého finálního střetu. Cameron nám tu také netlačí do krku žádná nová ekologická témata, ale spoléhá se na ta stará. Takže místo jedné velrybářské lodi jich tu máme dvacet a místo deseti velryb dvě stě, do toho je zde ten ohnivý kmen, takže všechno je větší, výraznější, akčnější, nadupanější a v zásadě se tak Avatar konečně otevřeně a naplno stává tím, čím vlastně vždy byl: vizuálně propracovaným, zbytečně dlouhým akčním béčkem s dřevěnými patetickými dialogy, plochými postavami a dechberoucí atmosférou. Proto filmu mnohem raději odpustím už zmíněné nedostatky, ale i nelogické ohýbání časoprostoru, za které by se nestyděly ani Hry o trůny.

V jedné scéně tak zraněný Jake během finálního boje interaguje se svým synem, zatímco se zraněná Neytiri na úplně jiném místě brání nepřátelům, jen aby ji nakonec zajali, a tehdy se najednou ukáže, že jsou s Jakem od sebe doslova pár metrů a po celou dobu na sebe měli vidět. A o nejednoznačných vzdálenostech, kdy v jednu chvíli postavy někam cestují pár dní, ale potom podobné vzdálenosti kvůli ději překonávají za pár hodin, ani nezačínám.

Hudba je o něco výraznější než ve druhém díle, ale ne o moc. Nejvíc jsem si jí všiml během závěrečného boje, kde skladatel Simon Franglen, který dělal už druhý díl, opět sáhl po původním filmovém hudebním tématu, ale výrazně ho obohatil a udělal něco, co konečně aspoň trochu funguje. Ale že by hudba byla hlavní tepovkou celého filmu, jak to uvedl už zesnulý producent Jon Landau, to úplně potvrdit nemohu.

Naštěstí to celé zachraňuje Miley Cyrus a její téměř dokonalý hlas v písničce Dream as One, která hrála v závěrečných titulcích. Pořád ji nemůžu dostat z hlavy a nebudu lhát, díky ní mi na konci filmu ukáplo i trochu slziček. Protože jsem emocionálně silně ovlivnitelný hudbou, no co už.

Z Avatara je prostě Marvelovka, které Cameron vždy strašně kritizoval. Ale na tom není nic špatného, Marvelovky jsou fajn, jen jich je už tolik, že se nám přejedly. Avatar je zatím teprve třetí, takže určitě vydělá těžké prachy jako doposud a pokud se vám líbila dvojka, budete milovat i trojku. Věcí, které vám na dvojce vadily, je tu o něco méně. Já bych si ale lístek do kina nekoupil a na malé domácí obrazovce film ztrácí polovinu svého kouzla, takže to je pro vás dilema za 1500. Pro mě už ne, já už to viděl.

Recenzi bych zakončil už jen citací vyjádření samotného Camerona: „Jistě, je to dobrodružný film. Je to akční film. Ale může být také o něčem...“

Gratuluju, Jamesi. Konečně jsi objevil kino. Ale tak, lepší pozdě než nikdy.