Dlouho jsem přemýšlela, k čemu bych přirovnala The Conjuring 4 a musím říct, že tento film je jako školní jídelna. Stejná porce, stejná chuť, stejný zážitek, s nápaditostí se nepočítá, ale důležité je každého aspoň trochu nakrmit. Gurmánský zážitek nečekejte a není to ani jako fast food – zdraví škodlivé, ale sakra návykové menu. Poslední dobrodružství démonologů Warrenových je prostě… univerzální hnědá omáčka za 60 korun od paní v gumové čepici.

V zajetí démonů neboli The Conjuring si v roce 2013 získal diváky návratem k „old-school“ hororu. Po vlně found-footage a krvavějších trendech přišel režisér James Wan s klasickou strašidel­nou „domácí“ báchorkou postavenou na dobrém řemesle. Přehledná prostorová choreografie, dlouhé kamerové jízdy, ale zejména precizní práce se zvukovou architekturou strachu. Dýchání, škrábání, ticho před lekačkou a legendární tlesknutí ve tmě totiž tvoří tzv. diegetický zvukový motiv. Jde o prvky, které nejsou vytvořeny jen pro diváka jako například ambientní hudba, ale prožíváme je spolu s postavami.

Abyste tomu lépe rozuměli, v hororu je podkresová hudba jakási čtvrtá stěna, která nás odděluje od hrůzy na plátně. Postavy ji totiž neslyší a tedy je nemůže, tak jako diváky, varovat před blížícím se nebezpečím. Hudba tedy vytváří dojem „filmovosti“, který nás obvykle ujišťuje, že všechno je to jen fikce. Jenže Wan je přesvědčený, že právě zvuk je klíč k podstatě strašení a proto používá atonální klastry, „šumění“ či hluboké ticho. Tím pádem se cítíme stejně zranitelní jako protagonisté, protože nemáme o nic více informací. Jelikož sdílíme stejný zdroj strachu, vzniká intenzivnější napětí a nepohoda. Kromě toho, že s hrdiny více soucítíme, celá situace se zdá být reálnější.

Přečtěte si také: Proč milujeme (nebo nesnášíme) horory?

A tady hraje tvůrcům do karet i aura autenticity resp. silného mediálního ohlasu, který se dostal případům manželů Warrenových. Mohou tedy vesele brnkat na strunu nekonečných diskusí víry, skepse a mýtů. První i druhý film buduje bohatou vizuální ikonografii R-kového teroru bez krve s maximem atmosféry a minimem explicitnosti.

Na druhé straně je kotvou příběhu emocionální jádro – partnerská láska, rodinná soudržnost, mezilidská empatie či upřímná víra v dobro vytvářejí hororovým scénám silný kontrast a zvyšují jejich účinnost. Pokud bychom tedy měli shrnout Wanův recept na dobrý Conjuring film, jeho pilíře by tvořily: řemeslo, praktické efekty, důraz na lidskost a tajuplná mytologie na pomezí reality. Abychom byli fér, je třeba říct, že první dva filmy měly i skvělé načasování, jelikož se staly letními hity příliš strašidelnými na PG-13. Byla to zkrátka dobrá marketingová strategie.

Při třetím filmu převzal po Wanovi režisérskou štafetu Michael Chaves (La Llorona: Prokletá žena, Sestra II) a podle mě se pokusil udělat to samé, co James Cameron s Vetřelci: změnil žánr. A víte co? Ono to za mě vlastně nějak fungovalo. Jasně, ten film má nemalé mouchy, ale přechodem od „haunted house hororu“ k „true crime detektivce“ se Chaves vyhnul opakování té stejné formule. Wanovu filmařskou preciznost vystřídala akční dynamika, která oslabila čistý hororový zážitek. Dostali jsme trochu strukturálně rozbité mezilidské drama, které se chce podobat na okultní thrillery ze 70. let jako The Omen nebo Rosemary’s Baby. Je to nejlepší horor? Ne, není, ale udrží napětí, pobaví a změna rytmu je prostě osvěžující. Kdyby byl Chaves důslednější, mohlo z toho vzniknout skutečně výjimečné dílo. Z této slibné cesty se však rozhodl zacouvat do uličky za Wanovou gurmánskou restaurací a vybrat mu kontejner. Jinými slovy The Conjuring 4 Last Rites (V zajetí démonů 4: Poslední rituály).

Ed a Lorraine Warrenovi (Patrick Wilson a Vera Farmiga) se už nepovažují za paranormální vyšetřovatele v aktivní službě a svůj „výsluhový důchod“ vyplňují přednáškami i starostí o čerstvě dospělou dceru Judy (Mia Tomlinson). Na otázku, z čeho vlastně žijí, odpověď nedostaneme ani v tomto díle, takže je to zkrátka navždy umělecká licence. Každopádně Judy není úplně obyčejné děvče, protože po Lorraine zdědila schopnosti média a zdá se, že podobně jako její rodiče přitahuje pozornost z druhé strany. Pod vlivem ochranářské rodiny se však snaží paranormálnu všemožně vyhýbat a normální život hledá v náruči snoubence Tonyho (Ben Hardy).

Vedle Warrenových film představuje početnou, ale nemajetnou rodinu Smurlových, kteří jsou věřící, milující a hluční. Tedy až do momentu, kdy každodenní hektickou, ale milou dynamiku nenaruší strašidelná aktivita kolem jejich dcer. Jelikož si Smurlovi nemohou dovolit dům prodat, strhnou na sebe mediální zájem a ve výsledku i pozornost Warrenových. Ti zjistí, že rodina nemá problém s duchem, ale opět tahá za nitky nějaký démon, který se zaměřuje, jak jinak, na naše hlavní hrdiny. A pokud máte teď pocit, že vám něco spoileruju, tak vězte, že tuto zápletku jste již zřejmě viděli.

Namísto toho, aby se film pokusil inovativně rozšířit hororovou mytologii, vrací se k pohodlné staré známé dramaturgické rovnici. Je to mix všeho, co hororový fanoušek důvěrně zná – arzenál klišé a přehlídka nelogických rozhodnutí. Kdysi účinné nástroje tvůrců se nadužíváním staly rekvizitami, kterými je horor přesycený. Zatímco příležitostného diváka mohou tyto mechanismy uspokojit resp. vyděsit, zkušeného fanouška hororu spíše unudí. The Conjuring 4 namísto hledání vlastní identity vykrádá samo sebe – recykluje šablony i motivy z prvního a druhého dílu, takže působí jako méně výrazná kopie jejich úspěchů.

Je zjevné, že Chaves se snaží držet Wanova receptu: řemeslo, vztahy, záhady, ale výsledek drží strukturálně pohromadě ještě méně než trojka. Místy jsem měla pocit, že sleduji romantické drama s komediálními prvky, které se z ničeho nic přepnulo do generického hororu. Našlo se tu pár pěkných záběrů, ale lekačky byly předvídatelné a zápletce chybělo napětí. Ani na chvíli jsem neměla dojem, že postavám opravdu něco hrozí.

Chaves se vlastně vyhnul jen jedinému klišé a už když jsme měli pocit, že rodinný pejsek Simon to schytal, naštěstí nakonec přežil. Jelikož patřím k lidem, kteří takové scény těžko nesou, vyzdvihnu to jako pozitivum.