Nosferatu: Krásná noční můra, ze které se nebudete chtít probudit

Když se řekne jméno Robert Eggers, je dost možné, že mnozí milovníci hororu ihned zpozorní. A také z dobrého důvodu. Tento americký filmař už nejednou dokázal, že patří mezi nejtalentovanější mistry hrůzy současnosti, jehož filmy se mohou chlubit úchvatnou vizuální stylizací a především naprosto senzační atmosférou. Tudíž když vyšlo najevo, že chystá natočit film o jednom ze nejslavnějších upírů všech dob, tak mě to vůbec nepřekvapilo, protože to úplně sedí do jeho stylu.

Jeho čtvrtý celovečerní film jménem Nosferatu je remakem legendárního expresionistického filmu Upír z Nosferatu z roku 1922 od Friedricha Wilhelma Murnaua. Ten je zas jistou adaptací Drákuly od Brama Stokera, akorát s jinými jmény postav a některými dějovými liniemi, protože Murnau nezískal na přímou adaptaci Drákuly práva. I přestože v dnešní době tento více než sto let starý film vyděsí jen málokoho, Upír z Nosferatu je pořád považován za přelomovou hororovou klasiku, v níž vynikl především zrůdný vzhled hraběte Orloka… alias Drákuly, chcete-li. A povedlo se Eggersovi onu hrůzu zformovat do podoby, která by vyděsila i moderní diváky?

Realitní makléř Thomas Hutter v podání Nicholase Houlta dostane za úkol vycestovat z města Wisborg do daleké Transylvánie, kde musí zprostředkovat obchod pro tajemného hraběte Orloka, jehož hraje Bill Skarsgård. U svých přátel tak nechává svou novomanželku Ellen v podání Lily-Rose Depp, kterou však začaly sužovat strašlivé noční můry. Za těmi však stojí právě Orlok, který má ďábelský plán dostat se do města a Ellen si zcela podmanit. To protože sám je bytostí čirého zla. Upírem, který zlikviduje každého, kdo by se mu opovážil postavit do cesty.

Už když jsem se do kina chystal, tak jsem si vroucně přál, aby Eggers nezklamal v tom, v čem vždycky exceloval, což byla již zmíněná atmosféra. A zaplať pánbů, opravdu nezklamal. Atmosféra je téměř po celou dobu neuvěřitelně temná, pochmurná a až skličující. Strašně tomu pomáhá nejenom působivá hudba od Robina Carolana, který už s Eggersem pracoval na předloňském Seveřanovi, ale také díky precizní práci s obrazem, s čímž souvisí i hraní si se světly a stíny. Film obsahuje celou řadu pečlivě komponovaných záběrů, které mají svoje temné kouzlo a skvěle vás vtahují děje. Především bych zde chtěl vyzdvihnout scénu s Thomasovým příjezdem na Orlokův hrad, se kterou si tvůrci dali opravdu velkou práci, až to skutečně působilo, jako kdyby nebohý makléř mířil do těch nejčernějších hlubin pekla.

Už z trailerů bylo poznat, že jednou z největších hvězd celého filmu bude jeho výrazná gotická estetika, která hodně pomáhá zmíněné atmosféře. Však se také film točil u nás. A každý přece ví, že Česká republika je pro filmy o upírech vyloženým rájem, přece jenom vzpomeňme na Bladea, Underworld nebo Van Helsinga.

Velkou roli zde samozřejmě hrají i hororové faktory, se kterými má Eggers vyloženě bohaté zkušenosti. Ovšem pozor, na rozdíl od jeho Čarodějnice nebo Majáku zde jsou lekačky. A jsou hnusný. Není jich naštěstí moc, což je dobře, protože film by jinak z diváků uvolňoval přespříliš napětí, ale při každé větší jsem sebou v kině škubl. Jsou tak skvěle načasované a hlavně nejsou votravné, což se obzvlášť v dnešní době cení. Jelikož Orlok dokáže napadat i lidské sny a vědomí, stává se z něho v podstatě taková všudypřítomná hrozba, před kterou během noci téměř není úniku.

Díky tomu film krásně pracuje i s určitou paranoiou nejenom jednotlivých postav, ale dokonce i s divákovou. Souvisí s tím i pocit jisté bezmoci. Snímek zabředne jak do zkoumání podstaty folklorního vampirismu, tak i okultismu obecně. V člověku to tak vyvolá pocit, že postavy čelí něčemu nepřirozenému, nelidskému, případně něčemu, co nedokážou pořádně pochopit. A kvůli tomu také neví, jak takové moci vlastně vzdorovat.

V rámci toho je ve filmu například několik opravdu znepokojivých scén s Ellen ovládanou Orlokem, které připomínají takovou… gotickou verzi Vymítače ďábla. Film samozřejmě diváka nemůže strašit pořád a jediné větší chvíle klidu jsou během dne, kdy Orlok přebývá v rakvi. To dává divákovi prostor nejenom k tomu, aby si trochu oddechl, ale skrze interakce a různé konverzace se mohou jednotlivé postavy více rozvíjet a divák je může i lépe poznat.

Přesto ale film pracuje s celkovým napětím tak přesvědčivě, že člověk je nervózní i při těch bezpečných sekvencích. Možná je ale trochu škoda, že snímek se svými postavami nešel ještě do větší hloubky a nezkusil je více vyprofilovat. Samozřejmě by to znamenalo, že film by musel být delší, ale já osobně bych klidně ještě třeba čtvr hoďku vydržel.

Když už o postavách mluvíme, tak všichni herci odvedli skvělou práci, kromě již zmíněných si pochvalu zaslouží i Willem Dafoe jakožto profesor Van Helsi-… ehm, pardon chci říct Eberhart von Franz, který velice rychle zjistí, jaké zlo jejich město postihlo. Dafoe se objevil i v Eggersově Majáku a Seveřanovi, tudíž ho už můžeme pomalu považovat za takového jeho dvorního herce.

A pak je tu samozřejmě i Bill Skarsgård jakožto Orlok, který je ve filmu absolutně k nepoznání. Určitým důvodem je ale fakt, že ho ve filmu po většinu doby není moc vidět. Film nám ukáže například jeho ikonické dlouhé pařáty a drápy, ale dává si záležet, abychom ho téměř nikdy pořádně neviděli v celé jeho děsivé kráse, což krásně podtrhává jeho tajemnost a hrůzostrašnost. Stále nevím, zda mi úplně seděl jeho hodně výrazný rumunský přízvuk, znělo to sice hodně dobře, když v určitých dramatických scénách nemluvil anglicky, ale zároveň si dokážu představit, že to některým lidem mohlo znát krapet legračně.

Snímek se v podstatě věrně drží příběhové struktury původního filmu z roku 1922, zároveň ale také přidává své vlastní inovativní aspekty a určité mrkačky na Stokerova Drákulu, které z titulu nedělají jen bezduchou předělávku jednu ku jedné (tímto zdravím Disneyho *ukázat prostředníček*). Přesto jsem ale trochu doufal, že Eggers se nebude bát jít s filmem ještě trochu dál a udělat z něho upírský gotický příběh, který bude od těch ostatních pořádně vyčnívat. To se úplně nestalo, Eggers po celou dobu plave ve vcelku bezpečných a známých vodách, které ničím pořádně nepřekvapí, ale člověk mu to vlastně ani moc nemůže mít za zlé. Je to pořád kus skvělé práce, kterou člověk z hlavy jen tak brzy nedostane.

Jak už bylo řečeno, Robert Eggers patří spolu s Arim Asterem mezi nejtalentovanější hororové tvůrce současnosti. A já už jsem moc zvědavý na to, s čím nás ohromí příště.