Navalnyj, člověk, jenž se postavil Putinovi

Během letošního srpna/augusta to budou přesně dva roky od otravy ruského opozičního politika a protikorupčního aktivisty Alexeje Navalného. Kdo tuto kauzu pečlivě sledoval, jistě si vzpomene, že krátce po jeho zotavení byly v médiích zveřejněny výsledky investigativní práce, která z pokusu o vraždu obvinila tajnou službu FSB. A právě o otravě a jejím vyšetřování pojednává nový dokument Navalny od CNN a HBO, který se již brzy objeví na streamovací platformě HBO Max.

I když to podle názvu může tak vypadat, Navalny ve skutečnosti není životopisným dokumentem v pravém slova smyslu. Snímek se totiž téměř nevěnuje dávné minulosti Alexeje Navalného, ale mapuje jen ty nejdůležitější události jeho kariéry. Tedy otrávení během jedné z jeho cest, rekonvalescenci v Německu, investigativní vyšetřování a návrat do Ruska.

A to je vlastně jeden z hlavních problémů celého dokumentu. Ten totiž míří hlavně na diváky, kteří o tomto opozičním ruském politikovi alespoň něco ví. Samotný úvod, jenž by měl osobnost představit, je velmi krátký a strohý. Jediné, co divákovi prozradí, je věk Navalného, to, že je bývalý právník, a že bojuje proti korupci ruské vlády.

Nedostatečně informační úvod ale skvěle kompenzuje intimní vhled do Navalného soukromého života. Produkční tým dokázal politika ukázat nejen jako nezlomného a silného aktivistu, ale také jako milujícího otce své vlastní rodiny.

To však neznamená, že by dokument Navalného propagandisticky představoval jen jako naprostého klaďase. Režisér Daniel Roher se během rozhovorů nebál zeptat na cokoliv včetně Navalného účasti na striktně nacionalistickém protestu.

Dokument ale neřeší jen lidskost, ale také informuje. A to velmi zábavně. Největší část téměř 100minutové stopáže tvůrci věnovali detektivní práci holandské investigativní skupiny Bellingcat a bulharského novináře Christa Grozeva. Těm se totiž za pomoci velkého množství dat a jejich ověřování v různých registrech povedlo vypátrat téměř všechny agenty, kteří se na otravě Novičokem podíleli.

Vyšetřování je bezpochyby nejlepší částí celého dokumentu. Celá investigativní práce totiž působí, jak kdyby z oka vypadla nějakému hollywoodskému akčnímu filmu. Diváka ale následně do reality vrátí humornější pasáže, při kterých není nouze o smích. Za zmínku bezpochyby stojí opravdu absurdní prank call s jedním ze členů FSB, který dokazuje, že tajné služby opravdu nefungují tak jak ve filmech.

Poukazováním na absurditu ruského režimu dokument celkově nešetří. Nedá se ale říct, že by mělo jít o nějakou západní propagandu. Dokument totiž divákovi přímo neříká, že je ruská propaganda nelogická. Ona se v něm sama tak prezentuje. Hlavně prostřednictvím záběrů z předních ruských státních televizí, kde se moderátoři neštítí západní populaci označit za úchyly, co jen fetují a pořádají hromadné orgie. A to opravdu nepřeháním. Přesně tato slova ve snímku padla.

Vzhledem k tématu ale není ani nouze o velmi emotivním pasáže, během kterých se slabším jedincům bezpochyby spustí slzy. To platí hlavně pro Navalného návrat do Ruska, který vygraduje v opravdu smutné finále.

Navalny tak představuje jakousi dokumentární tragikomedii, která střídá jednotlivá témata tak, aby se člověk něco zajímavého dozvěděl, ale zároveň se ani vteřinu nenudil. Zásluhu na tom samozřejmě má perfektní řemeslná práce realizačního týmu, který si skvěle pohrál se střihem a strukturou. 

Celý snímek je totiž slepený nejen ze záběrů profesionální kamery, ale také z televizních reportáží a dokonce i záběrů z mobilních telefonů, které přidávají na atmosféře a autenticitě. Zvláště když zobrazují násilné zatýkání občanů na protirežimních demonstracích.

Když si to shrneme, Navalny je opravdu perfektním dokumentárním snímkem, jenž bude bavit nejen fanoušky festivalových filmů a dokumentaristiky, ale i obyčejné diváky, kteří tento žánr přímo nevyhledávají. Jen je škoda, že aby si ho člověk užil naplno, musí o Alexeji Navalném alespoň něco vědět. Z toho důvodu udělujeme filmu Navalny doporučení na devět bodů z deseti.