Mortal Kombat 2 vylepšuje všechno, co bylo na jedničce špatně

Když před pěti lety vyšel první novodobý hraný Mortal Kombat, právoplatně schytal dost kritiky. Šlo o poměrně fajn pokus převést ztřeštěný lore a docela nesmyslnou premisu herní série do jakési realistické podoby; ale rovněž to byl film doprovázený řadou podobně nesmyslných rozhodnutí. Ať už je to představení dost nezajímavé hlavní postavy, celkem nezáživnou výpravu a kulisy nebo celý koncept arcany, která z lidí dělá vyvolené bojovníky a odemyká jim schopnosti. Každému jinou, za jiných okolností a bez konkrétních pravidel. 

Důvod, proč to zmiňuji v recenzi na druhý díl je jednoduchý – všechno tohle totiž Mortal Kombat 2 bere a... finišuje to. A ano, i tyhle nucené fanservis momenty dost ubyly. Výsledkem je vizuálně mnohem zajímavější, souboji napěchovanější a celkově lépe zahraná i tempem konzistentnější podívaná. Mimochodem, v kině jsem byl společně s Killerem, takže tuto recenzi můžete brát jako kombinaci dvou názorů a argumentačích úhlů.

Filmu pomáhá především fakt, že nejde o origin story. Tohle je prostě o turnaji na život a na smrt od začátku do konce. Film sice představuje nové postavy, ale tentokrát moc neřeší, proč mají bojovat a co je to ten Mortal Kombat zač. Prostě takhle se jmenují, bojovat mají... všichni jsou s tím ok? Fajn, jdeme dál. To se týká obzvlášť dvou nováčků, kteří jsou nyní v popředí celého vyprávění.

Tím prvním je Kitana. Princezna bojovnice z Edenie, která na příkaz svého adoptivního otce Thano– ehm, Shao Kahna trénuje do turnaje, aby Outworld porazil Earthrealm a Země Shao Kahnovi připadla. Kitanu velmi obstojně ztvárňuje Adeline Rudolph, ale její příběh je především ten o pomstě a nucené službě. Přesto má dostatek prostoru i charakterového vývoje a slouží jako skvělý prostředek pro diváka, aby celý příběh viděl i z perspektivy záporáků. Mezi které kromě zmiňovaného Shao Kahna patří osobní strážkyně Jade, královna Sindel, čaroděj Shang Tsung nebo nekromant Quan Chi. Pro neznalce loru může tahle část filmu působit možná zbytečně napěchovaně a častokrát bez vysloveně „nutných“ scén kromě pár klíčových informací. Spousta postav tam prostě je a asi tušíte, jakou mají roli, ale film jim nedává dostatek prostoru. Jsou tam, protože jsou i ve hrách. Ne protože je film a jeho příběh potřebují. A ne, Sonya a Jax ani v tomhle filmu nezískají absolutně žádnou reálnou osobnost nebo alespoň náznak hloubky.

A tím se nepřímo dostávám k druhé hlavní postavě. Hollywoodské legendě a zaručeně tomu nejpopulárnějšímu týpkovi pod Sluncem, Johnnymu Fucking Cagovi. Ten funguje jako hlavní tmelící hmota celého příběhu, ale to, jestli se vám bude líbit, je velmi individuální. Na vině rozhodně není Karl Urban, který to, co dostal na papíře, ztvárnil naprosto skvěle. Johnnyho v něm bezesporu vidíte a jeho hereckému výkonu na každém kroku věříte. Případný problém ale je, že v něm vidíte toho staršího a moudřejšího Johnnyho. Nikoliv toho arogantního debílka, který sice moc dobře ví, ale na veřejnosti není ochotný přiznat, že jeho největší sláva ze série béčkových akčňáren už je dávno v tahu.

Jeho uzemněnost je o to více cítit hlavně v kontextu jedné další věci. Teď si netradičně dovolím spoiler, ale takový, který vás vzhledem k povaze filmu (a který jste při pohledu na libovolný kus marketingu stejně už viděli) asi vůbec nepřekvapí. Vrací se i Kano, který v jedničce zemřel. A právě Kano mnohem více působí jako Johnny Cage než Johnny Cage. Stejně jako v první filmu, i tady hází jednu hlášku za druhou a je z něho totální neřízená střela. Na jednu stranu chápu, že autoři asi nechtěli mít těch prdlých postav víc; na druhou stranu je druhý díl oproti prvnímu poměrně znatelně méně vtipný a mnohem více hraje na jistotu, kterou jsou souboje.

Těch je film plný a jejich kadence je v podstatě po celou dobu neustupná. Hlavně nejde konečně o zápasy na úplně náhodných místech, jako je rozbořená budova, ulice, tělocvična nebo nějaká divná jeskyně. Místo toho můžete poznávat ikonické arény z her nebo místa jimi inspirovaná. Ať už jde o místnost s bodláky nebo malý můstek u kyseliny. Choreografie zápasů je navíc rovněž výrazně lepší, postavy mnohem nápaditěji využívají jejich přednosti a bojují spolu i častokrát zajímavější kombinace protivníků. Oproti jedničce, kdy proti sobě všichni převážně cvičili a nechtěli se vyloženě zranit, tady naopak úplně nevíte, jak zápas vlastně skončí. A ne vždy musí zvítězit dobráci. I přes typickou brutalitu a dobré kaskadérské kousky je ale Mortal Kombat 2 v násilí a krvavosti celkově umírněnější. Méně hraje na glorifikaci násilí a více na fakt, že když už teče krev, víte, že jde do tuhého. Což ve skutečnosti dost pomáhá všechnu tu ztřeštěnost o schopnostech, bozích, realmech a turnajích uzemnit. Teď je jenom otázkou, zda to nezvrátí případný třetí díl a to, co se tady stalo – zejména pak některá klíčová úmrtí – zůstanou.

Navzdory pár hláškám a vtipným momentům, které patří i mezi to nejlepší z filmu, jde převážně o docela klidnou interpretaci jinak v podstatě nejpraštěnější postavy herní série. Je to špatně? Opět, záleží na každém z vás. Killerovi, se kterým jsem film viděl, tohle nevadilo. Bral to jako dobré oddělení od her, protože si film vytváří vlastní universum; což beru. Já osobně bych v téhle fázi příběhu mladšího a arogantního Johnnyho preferoval více. Všichni kolem něj se tváří vážně. Stará parta a obránci Earthrealmu – Raiden, Jax, Sonya Blade, Liu Kang a převážně na druhou kolej odsunutý Cole – moc dobře ví, co je v sázce. Další postava, která sice nemá tak velkou ochotu, ale ve finále na to velmi rychle přistoupí také, prostě působí jako páté (nebo v tomhle případě spíše šesté) kolo u vozu. Kolo u vozu, které má zbytečně uspěchaný a především ke konci ne moc zasloužený charakterový vývoj.

Mortal Kombat 2 je akční béčko a tomu odpovídá i příběh. Ten slouží především k tomu, aby se postavy dostaly na správné místo ve správný čas. A pokud na tuhle hru scenáristů přistoupíte, budete se skvěle bavit. Jakmile nad tím ale začnete moc přemýšlet, uvidíte jasná místa, kde to prostě skřípe. Jako třeba situaci, kdy se postavy rozdělí, jen aby nakonec zase všechny doběhly na to samé místo, ale každá v jiný čas kvůli zvýšení dramatického efektu. Přitom se to dalo vyřešit třeba tím, že by pár z nich zůstalo vzadu, aby zdrželi nějaké nepřátele, a dostali bychom extra akci i logiku k tomu. Občas se mimo kameru dějí věci, které by fakt bylo super vidět nebo mít aspoň trochu vysvětlené. Ve finále to ale není nic tak hrozného, aby vás to reálně štvalo.

Problematická je ve filmu i hudba. Kromě nejlepšího a očividně stále nepřekonaného Techno Syndrome remixu hlavního motivu vytvořeného pro film z devadesátých let, který nový film využil jak v rámci propagace, tak i v titulcích, totiž snímek nenabídne žádný výrazný hudební motiv. Dočkáme se tak jen několika tónů z této legendární skladby podporujících akční pasáže, ale kromě nich vlastně ničeho vlastního. A to je strašná škoda. Třeba animovaný Mortal Kombat Legends: Scorpion's Revenge, který měl spoustu vlastních problémů, zvládl hudební složku skvěle. A například hudební téma Johnnyho Cage výrazně odkazující na akční filmy z osmdesátých let bylo absolutně skvělé. O to víc zamrzí, že nová live-action verze nic takového nedostala. 

Jak tedy Mortal Kombat 2 působí jako celek? Jako fakt zábavný film, který se snaží napravit drtivou většinu největších chyb svého předchůdce. Jde o dobrou vizuální podívanou, která mnohem více evokuje svou herní předlohu než jednička. Jde o skvěle zahranou a s výjimkou nevýrazné hudby skvěle ozvučenou popcornovku, která baví od začátku do konce. Není to žádné umělecké dílo, které změní směřování kinematografie a nesnaží se ani předat nic hlubokého. Chce to být prostě zábavným akčním filmem. A to se mu daří navzdory pár nedostatkům skvěle.