Začala sezóna čarodějnic a ani tento podzim nás nemine trend ždímání legendárních popkulturních titulů do poslední, suché, vypelichané, smutné a o smrt prosící nitky někdejší kreativity. Dámy a pánové, po filmech Hokus pokus, Krotitelé duchů, Craft nebo Beetlejuice dostala své pokračování také Magická posedlost. Mám-li být upřímná, tento snímek miluji a na pokračování jsem se upřímně těšila, i když jsem velmi střízlivě už dávno pohřbila všechna očekávání pod růžovým keřem. Navzdory tomu, že původní film patří mezi mé srdcovky, nebojím se přiznat, že vlastně nejde o žádný kinematografický zázrak. Jeho romantika je nedostatečně rozvinutá, vyprávění občas uspěchané, přechody mezi lehkostí a násilím někdy skutečně skřípou. Není divu, že v roce 1998 mnozí kritici Magickou posedlost odmítli jako nesourodý a dokonale nevyvážený zmatek. Problémem však byl spíše marketing, který prodával hvězdně obsazenou romantickou komedii s magickým ozvláštněním. Diváci místo ní dostali příběh o ovdovění, domácím týrání, mrtvole zakopané na zahradě a ženském exorcismu. Na horor byl film příliš měkký, jako romantika zase příliš ponurý a pro komedii příliš melancholický. Kultovním se snad nestal proto, že by publikum po letech přestalo vidět jeho chybičky, ale spíše objevilo hodnotu v tom, co dobová kritika považovala za neslučitelné. Šlo o spojení pocitu útulnosti a temnoty, romantiky a traumatu, každodennosti a fantastiky.

Nadto se dnes řadí mezi oblíbené emancipační tituly, protože nebyl založen na princi, bohatství ani společenském vzestupu. Sliboval dům plný sester, tet, dětí, bylin, knih a svobody žít podle vlastních pravidel bez potřeby omlouvat svou jinakost. Nestojí tedy na představě soběstačné hrdinky, která nikoho nepotřebuje nebo se snaží nahradit muže, ale spíše oslavuje ženskou sílu opírající se o vzájemnou solidaritu a péči. Ano, film měl své problémy, ale také odvahu experimentovat, a to je něco, co v současné mainstreamové tvorbě vidím čím dál méně.

První film nám představil motiv rodové kletby, která funguje nejlépe tehdy, když ji nechápeme jen doslovně. Owensovy ženy po celé generace dědí trauma zlomeného srdce, a proto vyrůstají s přesvědčením, že láska vždy přináší ztrátu. Obě sestry si tedy volí odlišné strategie úniku od tohoto obtížného dědictví. Sally se pokouší být obyčejnou ženou, zapadnout mezi své sousedy a díky postrčení od tet nakrátko nachází štěstí v náručí manžela, se kterým založí rodinu. Sandra Bullock postavu hraje zdrženlivě, přičemž budí dojem ženy, která se neustále kontroluje, aby neotevřela dveře něčemu příliš velkému. Gilly naopak vyráží za romantickým dobrodružstvím, vášní, zábavou a vzrušením. Nicole Kidman je ta živel­nější, svůdnější i zdánlivě bezstarostná sestra, ale její příběh ukazuje, jak se i sebevědomá žena může ocitnout ve stavu strachu a závislosti. Film však nakonec pro obě skončil přijetím magie, prolomením společenské izolace a vytvořením komunity kolem Owensových žen. Sally svůj nadpřirozený talent přestala potlačovat a už ho nepovažovala za hanbu. Nadto dovolila dcerám vyrůstat v kontaktu s magickou tradicí. Gilly se osvobodila nejen od toxického vztahu, ale přestala utíkat a našla bezpečí v rodině i sesterském poutu.

Magická posedlost 2 tedy stála před typickým problémem snahy vytvořit po téměř třech desetiletích pokračování děje, který se krásně, uspokojivě a jednoznačně uzavřel. Aby mohli tvůrci divákům tento svět vrátit, museli najít důvod a přišli se vskutku praktickým, ale poměrně líným řešením. V prvním filmu Sally otevřela srdce policistovi Garymu navzdory strachu, že ho city odsoudí k smrti. Vyústění naznačilo, že prokletí Owensových bylo zlomeno, ale nešlo jen o jedno zaklínadlo, které Sally vyslovila. Kletba ztratila moc ve chvíli, kdy se hrdinky přestaly lásky a magie bát. Druhý film však emocionální význam původního konce ruší, Garyho nechá zemřít, kletbu obnoví a Sally se opět uzavře před láskou i magií. Technicky může tvrdit, že zlomení kletby nikdy nebylo definitivně potvrzeno, ale postavy jednají tak, jako by se vlastně nic z toho, co ženy potkalo, nestalo. Je to téměř doslova návrat k továrnímu nastavení, který znehodnocuje původní vítězství a pouze recykluje starý konflikt.

Sally je znovu tou samou úzkostlivou ženou, která odmítá pravdu a pokouší se vytvořit iluzi normálnosti. Z nějakého důvodu je opět přesvědčena, že čarodějnictví zasahuje do života způsobem, který přináší více bolesti než svobody. Vymaže tedy dcerám paměť a zase se rozhodne před nimi zamlčovat rodinné tajemství, jako by se vůbec nepoučila, že tímto přístupem nedokáže nikoho ochránit. Velmi pohodlný a nekreativní klišé scenáristický postup způsobí, že Sally je původcem celé zápletky. Nejedná logicky, ale účelově, aby se stal onen děj. Když se její dcera Kylie (Joey King ) zamiluje do chlapce jménem Gideon (Xolo Maridueña) a ten po vyznání lásky skončí v kómatu, mladá Owensová je ztracená, protože ji matka odstavila od všeho, co by jí pomohlo situaci pochopit. To ani nebudu začínat s tím, že nedává smysl, aby mladé ženy o kletbě nezjistily dříve. To jako nikdy předtím neprožily první lásky?

Přečtěte si také: Magická posedlost 2 ukončila vládu Spider-Mana nad americkými kiny

Každopádně Kylie se vydává vstříc nebezpečí a po celou dobu dělá jedno hloupé a nesmyslné rozhodnutí za druhým. Film se nám snaží namluvit, že dívka je prostě zoufalá a odhodlaná udělat cokoliv, ale to ještě není univerzální omluva pro dělání maximálně stupidních, nerozvážných kroků. Obě Sallyiny dcery jsou pochopitelně rozdělením známého sesterského protikladu. Kylie má přebírat Gillianinu spontánnost a náklonnost k nebezpečí. Gilly v prvním filmu sice jedná riskantně, ale vychází to z jejího charakteru, protože si celý život zaměňovala intenzitu za svobodu. Chování Kylie je však umělé, přičemž nepochopitelně opakovaně ignoruje dostupné informace, pomoc rodiny i varovné signály, aby ji scénář dostal přesně tam, kde ji potřebuje mít. Druhá dcera Antónia (Maisie Williams) údajně naopak zdědila Sallyinu racionalitu, ale to nemohu potvrdit, protože je ve filmu dohromady možná slabých deset minut. Pokračování se tedy tváří jako předání štafety nové generaci, ale mladé hrdinky nedostanou prostor, aby si je divák oblíbil.

Na druhé straně tvůrci chápou, že jejich největší kartou je návrat Sandry Bullock a Nicole Kidman. Jejich herecká chemie opět drží pohromadě i místa, na kterých se scénář začíná rozpadat. Společné scény nesou přirozenou důvěrnost dlouholetého sesterského vztahu, ale jejich konflikty málokdy odhalují něco nového. Většinou pouze udržují dialogy v pohybu a nejlepší chvíle přicházejí tehdy, když se slovní přestřelky utiší a dovolí herečkám ukázat, že pod povrchem existuje hluboká oddanost. Gillian je opět výstřední a požitkářská žena, ale na rozdíl od Sally se postava možná maličko posunula. Místy je stabilnější a emocionálně rozumnější, ale je velká škoda, že film s tím nijak nepracuje. Mám pocit, že Gilly je tu dost odsunutá na druhou kolej, protože v duchu starého receptu Sally znovu prožívá dilema, zda se zamilovat, nebo ne. Zde do příběhu vstupuje charismatický čaroděj Ian a myšlenka, že i muži mohou ovládat magii, je vlastně sympatická. Bohužel, i když herec Lee Pace podává šarmantní výkon, potenciál jeho postavy mi připadá nevyužitý. Také nevím, zda to vnímám jen já, ale jeho romance se Sally nevypadá příliš přesvědčivě. Chybí mi věrohodnější postupné sbližování, vztah vyznívá zkratkovitě a mezi herci necítím žádnou chemii.

Mnohem hůře však dopadl hlavní záporák filmu, protože zatímco Jimmy z prvního filmu už od začátku představoval výraznou, chladnou, manipulativní a osobní hrozbu, zde je zloduch prakticky „pan nikdo“. Je zjevné, že se tvůrci snažili zrecyklovat myšlenku mužského predátora, který si v prvním filmu nárokuje tělo ženy, ve druhém její moc. Rozdíl je pouze tematický, dramatická struktura zůstává téměř totožná. Jenže místo plnohodnotného antagonisty, kterého jsme se báli v průběhu celé stopáže, jsme dostali narychlo zbouchaného strašáka s bídně vybudovanou motivací. Z vyvrcholení se k tomu vytrácí jeden z nejzajímavějších emancipačních prvků jedničky, a sice fakt, že se k Owensovým přidaly i obyčejné ženy z města. Čarodějnický kruh byl místem společné solidarity, ale zde se z kolektivní ženské zkušenosti stalo privilegium jedné rodiny, a to je trochu nuda.

Rekonstrukce světa Magické posedlosti je však velmi zdařilá, a přestože jde do značné míry o fanservis, docela jsem si ho užila. Největší emocionální rezonanci z celého filmu pro mě měla vedlejší linka s tetami Franny a Jet (Stockard Channing a Dianne Wiest), které tentokrát dostaly mnohem více prostoru. Paradoxem však je, že film má téměř o půl hodiny více než jednička, a přesto mnohé postavy zůstávají nerozvinuté.