Království Planeta opic je důstojným nástupcem trilogie o Caesarovi

Od velkolepého a náležitě uspokojivého finále povedené trilogie o Caesarovi, která byla celá skvělým návratem legendární franšízy Planeta opic, uplynulo skoro 7 let. A po dobrém diváckém přijetí a slušných tržbách bylo v podstatě jasné, že Disney se bude chtít ke značce vrátit, aby nám znovu dokázalo, že „OPICE...SPOLU...SILNÉ!“ A nyní přichází nová éra v podobě filmu Království Planeta opic, který by zároveň měl být začátkem nové trilogie. Tvůrci před sebou ale neměli jednoduchý úkol. Caesarův příběh skončil. A proto bylo třeba přijít nejenom s novými hrdiny, ale také s poutavou a zajímavou zápletkou, která nebude příliš recyklovat události z předchozích titulů. A jak si s tím nakonec poradili? Ve výsledku vlastně moc dobře.

V první řadě rozhodně oceňuji časové zasazení. Ještě před pár lety nás významné mediální servery krmily informacemi o tom, že nový film se bude odehrávat jen pár let po událostech Války o planetu opic, přičemž hlavním hrdinou měl být Caesarův syn Cornelius. Nakonec se ale děj snímku odehrává „mnoho generací“ po Caesarově cestě, podle slov režiséra 300-400 let po událostech předešlé trilogie. Z lidoopů se tak mezitím stal dominantní druh na Zemi, který žije ve zchátralých a dávno zarostlých zbytcích lidské civilizace. Z lidí se zas stal v podstatě podřadný druh neschopný řeči, na nějž lidoopi pohlíží jako na divoké mrchožrouty. Je to rozhodně skvělé zasazení, protože oproti předešlým filmům s Caesarem to působí nově a inovativně. Opice sice stále ještě nežijí jako dřívější lidé, ale už mají svá společenství, kulturu a zákony, přičemž snímek díky tomu skvěle zvládá divákovi podat, že tohle je už jejich svět. Divák sice ví, že se vrátil do světa, jenž zná z předešlých dílů, ale i tak v něm film vzbudí pocit, že právě vstoupil do nové a fascinující říše, kterou by hrozně rád prozkoumal.

Jeho průvodcem se tak stane sympatický lidoop a hlavní hrdina Noa, který si žije poklidným životem ve své osadě s přáteli a rodinou. Idylka ale samozřejmě netrvá věčně. A po útoku na jeho domov se bude muset vydat na dalekou cestu, aby své nejbližší zachránil. V rámci toho se setká s lidskou mladou ženou jménem Mae, po které pasou hlavní antagonisté filmu. Mae se však v jistém ohledu od ostatních představitelů svého upadlého druhu liší. A i přestože ona i Noa mají odlišné cíle, eventuálně spojí síly, aby dosáhli toho, po čem prahnou.

Musím říct, že bylo hrozně fajn sledovat vyvíjející se vztah mezi oběma těmito protagonisty. Nedá se totiž říct, že by byl vyloženě čistě přátelský, vlastně po celou dobu mezi nimi panuje jisté napětí, které v různých fázích příběhu narůstá a někdy zase klesá. Tyhle komplikované vztahy mám ve filmech rád. A zrovna u takového titulu jsem to nečekal. Po vizuální stránce je Království samozřejmě slast pro oči, i samotná mimika veškerých lidoopů se zdá být oproti dřívějším filmům o něco lepší. Owen Teague jakožto Noa je v roli senzační, stejně tak i Freya Allan podává moc dobrý výkon. Ovšem pokud vás začal v seriálovém Zaklínači už štvát její věčně otrávený a vážný výraz, tak vězte, že zde se to moc nezlepší.

Film také hrozně pěkně pracuje s Caesarovým odkazem. Z hlavního hrdiny předešlé trilogie se v době filmu mezitím stala legendární, skoro až mytická postava, na kterou už mnohé opice dávno zapomněli. Noa se tak o jeho legendě dozvídá od orangutana Raky, jehož postava je zcela zjevnou mrkačkou na Caesarova parťáka Maurice z předešlých titulů. V kinematografii jsou postavy z legend a dávné historie většinou neviděné a opřené tajemstvím, ale my jakožto diváci víme, kdo Caesar byl. Stali jsme se svědky celého jeho příběhu, víme, co všechno má za sebou, stejně tak i to, jak jeho cesta skončila. Antagonisté filmu k Caesarovi také vzhlížejí, ale ti zas jeho odkazu zneužívají pro své vlastní cíle. Bylo proto strašně zajímavé sledovat, jak se o jeho odkazu vyjadřují postavy, které se narodily o několik století později. Celý svět je tak díky tomu mnohem uvěřitelnější a hezky propojuje minulé události předešlé trilogie s touto novou érou. Zároveň si ale také zachovává vlastní duši a kouzlo.

Věc, která však někdy pokulhává, je tempo filmu. Snímek má skoro 2 a půl hodiny, ale klidně mohl být tak o dvacet minut kratší. Občas jsou ve snímku zbytečné natahovačky, kdy film zkrátka až příliš zpomalí, tudíž se pak můžete přistihnout, že jste se mezitím myšlenkami zatoulali někam úplně jinak. Taky mě mrzí, že film trochu promarnil příležitost pokusit se prozkoumat Noaův pocit viny za to, co se stane na začátku filmu. Myslím, že by tím tvůrci lépe vykreslili jeho charakter a více by ho tím sblížili s divákem.

Velkým zklamáním se ale stal hlavní záporák celého filmu. Už samotné trailery odhalily, že primární hrozbou se stane lidoop Proximus Caesar, který touží dostat do rukou Mae, aby díky ní mohl získat mocnou lidskou technologii. Nejenže ho ale film představí až příliš pozdě (asi až někdy po půlce), ale je jako padouch velice nezajímavý. Opět se to hodí porovnat s předchozími tituly. Například Koba z Úsvitu planety opic sice byl brutální a po pomstě toužící zloduch, ale člověk jeho zášť vůči lidstvu alespoň částečně chápe, protože právě lidé mu způsobili tolik utrpení a bolesti. Nebo i J. Wesley McCullough z Války o planetu opic, který chtěl především zachránit lidstvo před vyhynutím nebo podmaněním. Zkrátka a dobře je fajn, když máte záporáka, kterého lze alespoň částečně chápat. Proximus Caesar je ale příklad naprosto tuctového zloducha. Egocentrický a krutý tyran, jehož cílem je získat co největší moc. Ne snad, že pro takové typy padouchů už ve světě filmu nebylo místo, ale zde je to oproti předešlým titulům zkrátka a dobře výrazný krok zpátky.

Ve výsledku je ale Království planeta opic důstojným nástupcem Caesarovy trilogie, který je až na těch pár nedostatků slušným počátkem zcela nové éry pro celou značku. Jsem hrozně moc zvědavý, kam se tvůrci pokusí posunout s dalším dílem. Obzvlášť poté, co jsem viděl na konci. To nám holt ukáže budoucnost.